neděle 15. listopadu 2015

Temná komora a velký třesk

Černobílo. Přítmí. Klid, pokoj, místnost. Tu a tam ji protkávaly pentle světla, zlehka se vlnily nad podlahou a zpomalovaly čas. Přestože by člověk řekl, že vidí vzdálené zdi, zdál se ten pokojný pokoj nekonečný. A stejně tak i provaz, který se táhnul přes celou místnost. Visely na něm fotografie, čerstvě vytažené z ustalovače, jedna vedle druhé. Na každé se zračil stejný výjev - modré nebe a huňaté mraky. Bádavý pozorovatel by si ale všimnul, že obrázky jsou přeci jenom rozdílné! Tvary oblaků se nepatrně, řekla bych téměř nepostřehnutelně, obrázek od obrázku, lišily. A tak na šňůře viselo nekonečné množství fotek zachycující modré nebe s rozčepýřenými chomáčky mraků, hrajícími všemi odstíny šedomodré a napodobujícími tvary známých i neznámých hor.

Vše se zdálo být věčné, pentle světla se splétaly a rozplétaly, a z povzdálí se linuly neznámé hlasy. Snad někoho, něčeho, nebo třeba i ničeho. Když v tom se kdesi znenadání pootevřelo okno, dosud zdánlivě nehybný vzduch poskočil a na kratinký okamžik slepil dvě fotografie k sobě. V tu chvíli se začala v místě dotyku šířit skvrnka, nečekanou rychlostí se rozepnula a během chvilky zaujala překvapivě velkou oblast. Uvnitř skvrny začaly vznikat drobounké sraženinky, které se dále spojovaly ve větší sítě a jadérka, zatímco se samotná skvrnka, nyní už mnohonásobně pomaleji, dále rozpínala.

Bylo nadevše jasné, že se obě fotografie zničily. Vzájemný dotek totiž způsobil vznik jakési prazvláštní skvrnky a reakcí, jejichž zpětný chod nešel nastolit. S tlukoucím srdcem vše pozorovalo chundelaté kotě. Nevědělo, jak situaci zachránit a proč v tom klidném dni se děje něco tak překotného. Rozhodlo se utéci zpět, odkud se před malým okamžikem přikradlo. Mňouklo, neslyšně se protáhlo škvírou v okně a zmizelo. Nový závan větru nadzvedl jednu poškozenou fotografii a poněkud starostlivě je odvál pryč. Přestože si skvrnka žila vlastním, rozpínajícím se životem, dopadla po chvíli do mísy s rozpouštědem. Tak, jak když se člověk lekne a rychle se nadechne, tak rychle se skvrnka rozepnula a zmizela. A s ní všechny sraženiny, jejich sítě a jadérka. Byl opět klid, pokoj a v místnosti se dále spřádaly světelné pentličky. Na šňůře viselo nekonečné množství fotek.

A přestože se celá událost odehrála tak rychle, pro skvrnku a její sraženinky se jednalo o celý život. Nečekaný vznik, rychlá inflace, klidné rozpínání a následné věčné rozepnutí. To byla panečku náhoda, že? Tak si tu naši živoucí náhodu, milé sraženinky, pořádně a dosyta užijme.

Velký třesk jako dotyk dvou paralelních bran v multiversu. Převzato z Scientific American.

sobota 2. května 2015

Cestou do Andaluzie

Rudá půda, rota olivovníků, mladinká pšenice a kvetoucí máky... zelená, červená, zelená, červená... tyhle barvy má rád... 

Topoly nastoupeny v řadě, sytě modrá obloha je čechrána chomáčky kumulů a zároveň protkána nitkami cirrů. Jen ten červený šáteček chybí... "We're just two lost souls swimming in a fish bowl..." Ty ledové krystalky se vznáší bez problému tam, kde by se člověk stěží aspoň jednou nadechl... 

Za závojem se schovává Měsíc. Víte, že má Zemi rád? Má, a to hodně! Nespustí z ní nikdy oči, natož, aby se k ní někdy otočil zády. Bože, ten je zamilovaný! A Země? Jej, jak ta se pro něj zdobí! Co si myslíte, světélka měst na noční straně používá jako třpytky na ozdobu, stejně tak jako hurikány jsou kudrlinkami a krucánkami na vzduchovém, svůdně průsvitném kabátku Země. A polární záře? Ta je barevným věnečkem, případně zvonivým nákotníčkem (ano, i na jihu občas protnou oblohu barevná světla). A všechny ty duhy po celé Zeměkouli jsou důkazem toho, o čem i krásná Elizabeth zpívá: "Im pretty when I cry."

A tak hledím na ten Měsíc a říkám si, jak je úchvatné vidět na vlastní oči stopy událostí, díky kterým se teď můžeme rochnit v jezerech, dovádět ve sprše nebo do otevřené pusy chytat sněhové vločky. A taky si říkám, že stačilo málo a nebyli bychom tu možná ani my... Důsledek toho mála jde vidět na jižní polokouli Měsíce... Kdyby to tak Brahe věděl!

A nakonec všeho si uvědomuji, že mířím poprvé do Andaluzie... Jak mi vyprávěla Anetka, ten kus Španělska je vyšíván perličkami Orientu. A jednou takovou perlou, z hudebního světa, je Ya Msafer Wahdak... a tím právě jsem.

Našli jste všechny skryté hudební a astronomické odkazy? Ne? Tak máte dvě možnosti, buď budete ještě chvilku přemýšlet a hledat (zkuste gůgl, docela mu to jde), a nebo se podívejte na další řádky ;)




1) "We're just two lost souls swimming in a fish bowl..." Pink Floyd, Wish You Were Here. Ke stejnojmennému albu se vztahuje i fotografie topolů, před nimiž se vznáší červený šátek.

2) Cirry jsou oblaka tvořena ledovými krystalky ve výšce až 10 km. V takovéhle výšce létají dopravní letadla, je zde velmi nízký tlak a mrazivá zima. Člověk by tak vdechl neuvěřitelně ledový vzduch, ale hlavně, při tak nízkém tlaku by ani nebyl schopen žádného nádechu.

3) Zvonivý nákotníček - polární záře vydávají i rádiové vlny, které si lze naladit na určité frekvenci a tím pádem je můžeme i slyšet. Zní jako všelijaké hvizdy a vrkání. Však si to poslechněte sami zde.

4) "Im pretty when I cry" zpívá Lana del Rey, vlastním jménem Elizabeth. A jak víme, k překrásné duze jsou potřeba slzičky deště.

5) Měsíc nespouští oči ze Země díky vázané rotaci, což je jen a jen důsledek vášnivé lásky :) Jen si vzpomeňte, jak jste byli zamilovaní, hleděli na svou drahou polovičku jako koťátko na klubko vlny a jak jste se kolem ní motali, kamkoliv se pohnula. No tak takhle je na tom Měsíc :) 

6) Tmavá moře na Měsíci jsou pozůstatky po Velkém bombardování, kdy byla sluneční soustava pod palbou asteroidů, které tak donesly na Zemi vodu. Bez nich by zde voda nebyla. A mimochodem, za vše může Jupiter a Saturn, kluci jedni rozverní, ale to už si zkuste dostudovat sami - přijdete na velmi zajímavé věci (třeba například to, že v době, kdy Sluneční soustava byla ještě batolátkem, se Neptun, s velkou pravděpodobností, válel kolem Slunce mnohem blíže, než Uran).

7) Před 66 miliony lety vymřeli na Zemi dinosauři, důvodem byl dopad obrovské planetky. Jenže tato kamikaze planetka byla předtím mnohem větší. Rozpadla se, část spadla na Zemi, vyhubila Rexe a jeho přátelé, a druhá velká část dopadla na Měsíc a vyhloubila kráter Tycho. A z něj se přes Měsíční povrch táhnou provazce paprsků - rozsypaného materiálu po srážce, které lze s použitím malého dalekohledu krásně vidět.

8) Ya Msafer Wahdak je nádherná píseň, ve které se zpívá o osamoceném cestovateli ze Španělska. Jedná se o egyptskou klasickou hudbu, která v sobě obsahuje Španělsko připomínající motivy, a je jednou z nejpůvabnějších skladeb z dob Zlaté éry v Egyptě. A já na ní ráda tančím :) No a jakpak by ne, když je o cestovateli, který přijel, ukradl dívce srdce a zase odjel... Ještě v textu chybí, že má rád zelenou a červenou barvu... 




  

středa 21. ledna 2015

Moře - báseň zrozená v mrazu

Moře


Moře nehybné se zdá,
ač tříští se,
vlna vlnu stíhá,
do dálek noří se.

Útes jako lodi příď,
zeje nad tou hlubinou,
vítr vlasy cuchá
dívce žalem souženou.

Nadechla se zhluboka,
vítr chladný vzedmul se,
burácí on, i ta vlna,
která kdes dole tříští se.

Jak tupě hledí vpřed,
kde moře s nebem jedním jsou,
jak mohutnou kolem sebe postavila zeď,
sama prodírat se chce tou tmou.

Rok co rok na útesech stává,
jedna loď za druhou kříží se,
hodiny a hodiny nehybně a sama,
zatímco ta slaná o útes vraždí se.

Kéž tu plachetnici s modrou přídí
opět spatří aspoň jen jedinkrát.
"Teď se vynoř," prosí a žadoní,
neb ruka beznaděje s krkem bude si hrát.

Avšak moře zlověstně šumí,
hrobem tolika mužů je,
ona proto v sobě tlumí
poslední vlnku naděje.

Kymácí se zarytě v rytmu 
úderů rozbouřeného moře,
jak by ji ten chřtán burcoval
zhřešit vůči sobě, i pokoře.

Vždyť klidně mohla žít,
ale snazší je poddat se,
ví, že prohra je to její,
ach, další vlna na skálu vrhá se.

Pohlédla do dychtící jámy,
srdce roztlouklo se po dlouhé době.
Vzdoruje snad? Ne,
zaplavit tu prázdnotu už musí v sobě.

Vichr zavanul krutě,
snad naposled ztrápená nadechla se,
hluboko pod ní kamenů sutě,
to ne vlna, co na skálu vrhá se.

Otevřené oči při tom měla,
ať na ten let aspoň ona dívá se,
když v tom na obzor plachetnice s modrou přídí vplula,
avšak tělo její už o útes trhá se. 




úterý 6. ledna 2015

Závěje - 5. část

Hučela ji hlava. Pootevřela oči, do ložnice dávno svítilo slunce. Posadila se, rozcuchaná, neschopná rozlepit napuchlé oči. Chvíli se rozhlížela. "Bože, to byl večer." Vstala z postele a šla do kuchyně. V duchu si vyčítala ten hysterický pláč, ještě že to nikdo neviděl. V tom vykřikla bolestí. Do chodidla se jí zařezal střep. Sedla si na židli a podívala se na ránu. Ihned se vyčítavě ozval hlas její mámy: "Neříkala jsem ti nesčetněkrát, že nemáš chodit bosky? To máš z toho, že nenosíš papuče." Vytáhla střep, byl bílý, keramický. Asi z té misky, co se předchozí den rozbila. Po jedné noze doskákala do koupelny, aby si nohu ošetřila. Když se vrátila zpět do kuchyně, celá podlaha byla poseta kapkami krve. Některé byly větší, jiné zase menší, některé z nich tvořily skupinky. Jsou jako hvězdy, pomyslela si. Hleděla na podlahu a z kapek krve si hned v duchu vytvářela jednotlivá souhvězdí. Kousek od židle se nacházela bohatá hvězdokupa. A u dveří další! Některé z těch kapek krve byly tak velké, že představovaly hvězdy v konečné fázi svého života, rudé obry. Rudá kapka krve, rudý obr, rudá hvězda. Jak za totáče. V tu chvíli se probrala z hloupého přemítání a začala chvatně balit věci. Konečně po pár dnech zapnula mobil. Zatímco házela věci do krosny, několikrát zapípal. Psal ji Niki. "Proč nejsi online? Děje se něco?" Další zpráva: "Právě jsem viděl obrovský bolid, myslel jsem na Tebe." Zkousla spodní ret a odhodila mobil na stůl. "Idiot," řekla rozlobeně. Oblékla si bundu, vzala zpropadený mobil do ruky a zatímco opouštěla chalupu, psala: "Nech mě být. Jasně ses vyjádřil, tak mě ihned přestaň..." Když v tom otevřela venkovní dveře, za nimiž stál Tomáš. "Leni... Co se děje? Ty už jedeš?" Lenka si utřela oči: "Ano, nevím, co jiného mám dělat. Co se včera stalo?" "Přijela Michala." "Proboha Tome, řekni mi, že jste se usmířili." "Chce se vrátit." Vypnula mobil a zastrčila do kapsy. Stála na studené chodbě a nevěřícně koukala na Toma. "Tak... Tak to je dobrá zpráva, ne?" vykoktala ze sebe. "Co budeš dělat?" "Nevím. Prostě nevím. Leni, jsi v pohodě? Chtěl jsem se ujistit, že je vše v pořádku." "Ano je, jen potřebuju odjet." Chvíli na sebe hleděli. "Můžu Tě aspoň doprovodit na vlak? Kdy Ti jede?" "Nevím." "Ježiš marjá, co se děje? Jsi jak vyměněná!" "Nic, nic se neděje. Tome, mrzí mě Tvá situace, zasloužíš si hodnou ženu. Ale pokud to opravdu chce zkusit, tak tomu dej šanci. Aspoň kvůli Markétce." "Nevím. Už se to táhne hrozně dlouho. Otázka je, zda se to vůbec může napravit." Vzal jí batoh, ona pozamykala chalupu a vyrazili mlčky na vlak. 

Vlaková stanice se nacházela až v další vesničce, šlo se k ní skoro třičtvrtě hodiny. Vydali se po staré mlynářské cestě lesem. Vše bylo obaleno do sněhu, každý strom, každá jeho větévka. Ostré zimní slunce se prořezávalo korunami holých listnáčů. Procházeli i kolem Čertova kamene. Na chvilku se zastavila, odkryla nános sněhu. Stále tam byl ten nápis, který ji tak v dětství zmátl. "Vidíš ten nápis? Kdysi jsem tady šla s tátou, to jsem byla ještě malá, neuměla jsem číst, a našla jsem tenhle drobný nápis." Lenka se rozpovídala o svém dětském dobrodružství. Vyprávěla, jak se tehdy zeptala táty, jestli by ji těch několik písmen přečetl. "Bembášku, píše se tu PÍS, moment PÍS A, PÍSA, LOVÉ." "Písalové?" Celou dobu ji nápis vrtal hlavou. Jací písalové? Že by nějaký tajný spolek? V průběhu prvních ročníků základní školy vždy na chalupě hledala jakoukoliv zmínku o Písalech. Zašla i do místní knihovny, ptala se pana knihovníka, dokonce byla tak neodbytná, že navštívila i bývalého pana starostu. Byl to starý pán, nechtěl se s nikým moc bavit, natož s dětma. Nicméně právě od pana Křižaniče zjistila, že někdy ve čtyřicátých létech se po večerech u kapličky scházela parta kluků. Psávali básně a pochopitelně, jak to tak u umělců bývá, zlomili nejedno dívčí srdce. Dokonce několik jejich básní bylo otištěno i v místních novinách. Později, když bylo Lence dvanáct, našla i několik vzácných výtisků a v nich ony tajemné básně. Jednu si pamatovala doteď:

Držíš ji v hrsti,
víš, že můžeš vše,
však sama do pasti
spadnout chtěla,
trýzní v dlaních vře.

Do sněhu pustíš ji,
jen ať si zchladne,
že ona věří ti,
to vpřed žene tě,
nepomůžeš, hned ne.

"Leni, to je dost děsivé." "Že? Všechny básně, co jsem našla otištěné v tom plátku, Véska se jmenoval, jsem přisuzovala onomu spolku Písalům. Věřila jsem, že se scházeli na vícero místech a nechávali tam po sobě i onen nápis. Hledala jsem všude možně, ale nemohla jsem dokonce najít ani to původní místo." "Myslíš todle?" ukázal na kámen. "Jo, Čertův kámen. A pak jsem jej jednou našla. Asi si dokážeš představit, jak jsem se cítila." Tomáš se podíval na nápis. "To je mi líto Leni," usmál se. Tehdy to malá Lenka proplakala a jakpak by ne; když na kameni, který ji jako malé nasadil brouka do hlavy a který pak tak dlouho hledala, bylo vyryto: Peace & Love. "Pís a love. A já několik let pátrala po tajném spolku Písalů." Oba se tomu lítostivě zasmáli a pomalu se rozešli po zasněžené cestě dál.

"Leni, proč ses rozhodla tak narychlo odjet?" "Musím něco dořešit. Víš, jak jsme se bavili o těch kruzích?" "Že se některé situace opakují?" "Jo. Uvědomila jsem si, že se mi dokola opakuje jedna situace. A až teď mi docvaklo, že to je jen díky tomu, že do obdobných situací přivádím jiné lidi." "Cože?" "To je na dlouho, ale dlužím několika lidem omluvu a hlavně bych se konečně měla přestat...", když v tom se ustaraně podívala na Toma: "Tome? Jak bereš ten včerejšek?" "No, nevím, jak to říct." "Nebereš to vážně, že ne?" "Ne, vždyť jsme byli opilí." "Dobře, taky se na to vymlouvám. Ale nebudeš to nějak řešit, že?" "Ne, neboj." "Dobře, jsem ráda, že to bereme stejně." "Leni, mám dost starostí a doufám, že se tě to nějak nedotklo." "Ne ne, právě naopak, měla jsem strach, abych ti nevnesla do života ještě větší bordel." "Ne, všechno je v pořádku," usmál se. Objalili se a Lenka si oddychla. Nejdůležitější je mít ve všem jasno. Dorazili na vlakovou stanici. Povídali si, dokud nedojel motoráček. Rozloučili se s klidným pocitem. Byli vděčni, že se po tak dlouhé době potkali. Vše bylo tak, jak mělo být. Zasněžené kopce, ostré zimní slunce a příjemné mrazení z nečekaného setkání.

Lenka si sedla do vlaku vedle party mladých lidí. Jeden z nich nakukoval přes rameno druhému, který se snažil luštit křížovku. "Hej, Peťane, roční období na čtyři není auto," zahulákal. Celá skupinka se rozesmála. "Slečno? Co vy tak sama? Kam jedete?" "Do Brna," usmála se Lenka. "No jo, vy tam máte to orlopéro, teda orloj, co?" Onen rozdováděný klučina se smál na celé kolo, flašku rumu v ruce. Těch pár pih, které se mu kolébaly na nose, sevřely Lence hrudník. Nuceně se usmála a odpověděla něco ve smyslu, že Brno už aspoň není bezpohlavní a podívala se z okna. Zrovna projížděla pod kamenolomem, u kterého předchozí den s Tomem stála. Opět ji zamrazilo. Nechápala, odkud se ten tíživý pocit z ničeho nic vzal. Hlavou ji prolétla další vzpomínka: "Tak slečno Zychová a snažte se vzlétnout." Zavřela oči. Sevřený žaludek a kousek prázdného místa kdesi uvnitř. Přesně tohle se nemělo stát.   

neděle 4. ledna 2015

SM báseň aneb Satan a Markétka

Držíš ji v hrsti,
víš, že můžeš vše,
však sama do pasti
spadnout chtěla,
trýzní v dlaních vře.

Do sněhu pustíš ji,
jen ať si zchladne,
že ona věří ti,
to vpřed žene tě,
nepomůžeš, hned ne.

Že život školou je,
vehementně hlásáš,
proto ke zbytkům naděje
přičichnout ona musí,
ač sám v nitru strádáš.

Víš, moc moc mocná je,
směješ se krutě,
neb tvá ruka fackuje
tu poblednou tvář,
leží nehnutě.

Jen holka pěkně drž,
ať se učíš,
život hluboká je strž,
nesmíš se litovat,
sic na dno její zhučíš.

A ona trápí se ráda,
hle, jak šťastný je,
důtkám nastavuje záda,
to sněhobílé plátno,
zatímco on rány maluje.

Závěje - 4. část

Předchozí části: Závěje - 1. částZávěje - 2. část  a Závěje - 3. část

Poslouchali hudbu, povídali si, co všechno se za těch více než deset let stalo. Byli tak zabraní do hovoru, že několikrát pustili stejnou stranu desky a vůbec jim to nepřišlo divné. Lenka našla i whisky v tátových zásobách. Jameson. Trocha Irska rozhodně neuškodila. "Teď jsem si vzpomněla, pamatuješ, jednou jsem se vracela z volejbalu, z tréninku, a ty ´s mě odchytnul před barákem?" "Nevzpomínám si." "Chtěl jsi mi něco dát a měl jsi to schované v ruce. A já měla hrozný strach, že to bude třeba chcíplý brouk." "Jó, už vím! To byl ten oblázek! Takový bílý, co? Našel jsem ho ten den na rybách." "Furt ho mám." "Nekecej, fakt jo?" "No jasně." "Nechápu, proč ses bála, že ti dám chcíplého brouka?" "Co já vím? Možná pro to, že se Danča vyžívala v házení zdechlých much po mě." Tomáš vyprskl smíchy. "No jo, Danča." 


Na chvíli zavládlo ticho. Oba dva vzpomínali na nádhernou holčinu s postavou, kterou by si přála mít snad každá žena. Byla to Lenčina nejlepší kamarádka, měla ji moc ráda. A přeci se ji vybavila jedna hořkosladká vzpomínka. Tomáš se na ni zadíval. Pak váhavě uhnul pohledem a po chvíli řekl: "Leni, promiň." "Prosím?" "No tehdá s Dančou." Lenka jen pokývala hlavou: "V pohodě, však jsme byli jen děcka." "Vůbec jsem si v té chvíli neuvědomil, jak ti asi bylo." "Tak nebylo moc příjemné slyšet, že se se mnou rozcházíš, protože bys to rád zkusil s Dančou. Ale byli jsme puberťáci, to neřeš." "Sorry." "Mám stejnak pocit, že se vše opakuje v kruzích. Když člověk něco nepochopí, tak se mu to stane znovu a třeba i z opačné strany," pronesla s určitým povzdechem. "Jak to víš?" vyděsil se. "Co? Co mám vědět? Já jen, že se mi od té doby taková situace ještě párkrát přihodila, dokud jsem nepochopila, že nic není nikdy jisté. Ve chvíli, kdy jsem si byla něčím jistá, tak se to prostě pokonilo." "Aha," podivil se Tomáš. "Nikdy jsem nad tím takhle nepřemýšlel." Hleděl zastřeně do koberce. Lenka nechápala, proč se tak předtím vyděsil. "Co se děje?" Trhl pohledem. Dlaněmi si promnul obličej a zakroutil hlavou. "Tome, co je?" Celý se změnil. Najednou nebyla místnost prohřátá a dřevo nepraskalo poklidně v kamnech, ale ochladilo se. Nepříjemné ticho se znepokojivě prodlužovalo. Ještě chvíli byl zticha a poté pronesl: "Ona odešla." "Kdo?" "Míša, moje žena." "Jak to myslíš, že odešla?" "Asi dva roky po narození Markétky se Míša nějak změnila, myslel jsem, že je to tím mateřstvím, že je unavená. Ale pak z ní vypadlo, že mě prý už nemiluje. A před rokem se se mnou rozešla." "Moment, vy jste se rozvedli?" "Ne, to ne, jsme spolu kvůli Markétce, která nic netuší. Ale už nejsme partneři, jen rodiče." "Pane bože... to je mi hrozně moc líto Tome." Lenka nedokázala ze sebe nic vypravit, byla v šoku. "A jak říkáš, život je v kruzích. Opravdu se mi to vrátilo. A v podstatě úplně stejně, jak tehdy s Tebou." "Prosím Tě, byli jsme puboši, to je úplně jiná situace." "Možná, ale je až děsivé, jak jsou si oba momenty podobné. Tehdy jsem Ti řekl, že Tě nemiluju, protože jsem zamilovaný do Danči." "Jo, do mé nejlepší kamarádky. Bylo to hnusné, ale... v tom věku to je normální. To se nedá srovnat s manželstvím." "Víš co mi řekla Michala? Že mě nemiluje, že je zamilovaná do někoho jiného. Chladně, odměřeně. Prostě pouhá informace, hotová samozřejmost." "Tome, fakt mě to mrzí." Prsty si promnul oči, bylo mu z toho očividně zle. "Odešla s Pavlem." "Cože?!" vytřeštila oči. Jen přikývl hlavou, nedokázal mluvit dál. "Ježiši. Vždyť Pája je.. Pája je tvůj nejbližší přítel." "Už ne." Dlaní si mnul čelo a zíral kamsi do jiného časoprostoru. "Tome... vůbec to nechápu. A.. a jak to tedy máte? Žijete spolu?" "Jo, žijeme, ale na víkendy jezdí s Pavlem pryč. Teď je s ním taky. O malou nemá téměř zájem." "Pane bože..." Chtěla jej obejmout, ale měla strach, byla zmatená. Vykašlala na všechny pochybnosti a přeci jenom jej objala. Položil hlavu na její rameno. Chvíli takhle seděli, Lence to rvalo srdce. "Hele Tome, co kdyby..." "Leni, to je v pohodě. Smířil jsem se s tím. Co jiného mám dělat? Nebudu truchlit nad ženou, která nemá o mě zájem. Je mi ale hrozně líto, že... že se to celé prostě posralo. Chtěl jsem pro Markétku krásné dětství, jezdit po výletech, aby byla pro ní Míša vzorem, ideální mámou. V životě by mě nenapadlo, že by to tak debilně dopadlo." "A to´s netušil dříve?" "Ale jo, po svatbě měla Michala neskutečné touhy neustále někam chodit tančit, pořád se fintila a napařovala. Byl to děs. Kdo ví, jestli mě nepodváděla už tehdy. Ale proč, do prdele, měla se mnou dítě?" "Možná doufala, že se to zlepší." "Ale to je pitomost. Když to nefunguje předtím, jak se to má asi zlepšit? Promiň, nechci tě tím zatěžovat." "Ale vůbec mě ničím nezatěžuješ. Můžeme o tom mluvit, aspoň se ti uleví." "Řekni mi, co mám dělat?" "Tome, já vůbec nevím co s takovou situací. Musíš asi dělat maximum pro malou. Časem ji to vysvětlíte... A co Míša? Ta jako nechce spolupracovat?" "Když je sama s Marky, tak je to v pohodě. Když jsem tam ale i já, tak je protivná, má přiblblé kecy. Jednou jsme se hádali a malá to slyšela. Michala se na mě utrhávala kvůli blbostem. Snažil jsem se být v pohodě a fakt jsem se nechtěl hádat. Ale ona se prostě potřebovala vyřvat. Hádali jsme se strašně dlouho a pak zničehonic přišla Markétka, plakala a řekla: "Proč se už nemáte rádi? Co jsem vám udělala?" Bylo to strašné Leni." Lence málem vyhrkly slzy do očí. "Tomášku... je mi to hrozně líto." Tom hlasitě vzdychl a podíval se na Lenku: "Nedáme si aspoň ty ostružiny?" "Cože?" zvedla překvapeně obočí. "No z toho koláče. Že bysme je vydlubali a snědli." Usmál se na ni, i když byl kdesi hluboko utrápený. "Dobře, skočím pro něj," řekla zpola překvapeně. "Půjdu s Tebou."  

Cestou do kuchyně se Lenka snažila stále vstřebat, co právě slyšela. Stále tomu nemohla uvěřit. Mlčela. "Leni, nedělej si s tím starosti. Zvládnu to. Ze začátku jsem doufal, že se to ještě zlepší. Promarnil jsem tím spoustu času. Kdyby mě to napadlo dřív a nedoufal bych jak magor, nemusel bych řešit dnešní situaci." Lenka jen přikývla. Zvedla koláč ze stolu a nepřítomně na něj zírala. "Leni." Vzal ji koláč z rukou a položil zpět. "Nebudeme si tím ničit večer. Řekni mi něco o sobě. Proč jsi vlastně sama?" Lenka zvedla hlavu. "No, to je skvělá změna tématu," ušklíbla se. "Protože doufám, že bude lépe." Zakroutil hlavou. "Pokud čekáš, že se chlap změní, tak se na to rovnou vyser." Chytl ji za ramena a podíval se na ni zpříma: "Jsi tu a teď, nečekej na nikoho." "Máš pravdu... Dáme si whisky?" zeptala se odevzdaně.  Hlasitě se zasmál. "Ok, to zní fajn." Následující hodinu dopíjeli pana Jamesona a vzpomínali na dětství. Na lovení škeblí v hrabovském potůčku, na koupání se v místní přehradě a na to, jak hrávali v lese flašku. Postupně zapomněli na předchozí hovor a začali se opět příjemně bavit, zatímco whisky mizela čím dál tím rychleji. "Hej, víš, co jsem jednou nakecal bratránkovi?" "Co?" ušklíbla se pobaveně Lenka. "No, on měl asi pět roků, nebo tak nějak, a měli se školkou vystoupení na jakési vánoční besídce. A on tam měl zpívat koledu Narodil se Kristus pán." "Ježiši, cos mu provedl?" smála se Lenka. "No... nakecal jsem mu, že se to naučil špatně a že je to jinak." "Tomane!" "Pak tam stál u mikrofónu a začal zpívat: "Narodil se Cirkus pán, veselme se." Lenka vyprskla smíchy. "Šmarjá, chudák. Ty seš potvor, to není možné." "Normálně, všici ti rodiče se začali chlamat." "A co malý, nerozplakal se?" "Chvíli koukal, co se jako děje, a pak se do toho obul ještě víc." "Bobek malý," smála se lítostivě. Tom vstal a zahleděl z okna. "Hele! Už přestalo tak hustě sněžit. Pojďme ven." "Ty vole, jsem úplně kantáre." "Lenislavo, vstávej, jdeme dělat do sněhu." "Dělat do sněhu jako co?" smála se na celé kolo. "Anděly, Bembo!" 

Vyběhli ven. Nevzali si ani bundy, ani svetry, prostě vyběhli ven do závějí. "Aaaaaaaaaa, to je nádhera!" křičela Lenka do okolí. Rozutíkala se směrem k poli. Tomáš na ni nevěřícně koukal. "Leňule, kam valíš?" smál se a rozběhl se za ní. Zvedala nohy, co nejvýše to šlo; napadlo alespoň třicet centimetrů nového sněhu. Otevřela vrata a vběhla na pole. Rozpřáhla ruce a zaklonila hlavu. Milovala, když ji na tvář dopadaly sněhové vločky. Tom se přiřítil, opřel ruce o kolena a hlasitě dýchal. Popotáhl a přišel k ní blíž. "Ty seš prostě blázen. To není normální toto," smál se, zatímco se stále zadýchával. Lenka se na něj ohlédla. "Slyšíš to?" "Co?" "Jak ty závěje kolem nás rostou." Utichli a zaposlouchali se do sněhového vodopádu. Vločky dopadaly jedna po druhé na sněhovou pokrývku a oba dva měli pocit, že slyší každou z nich. Úplně každičkou. "Jak kdyby někdo roztrhal nad námi péřový polštář, co?" usmál se. Sledoval, jak ji vločky dopadají na řasy, pomaličku ji zdobí vlasy a jak se začíná ta potřeštěná holka třást zimou. Přišel k ní blíž. Sledovali jeden druhého a vzrušovala je jejich vzájemná blízkost. Dlaní ji přejel po pase a přitáhl si ji k sobě. Lenkou projela elektrizující vlna. Dala by kdo ví co za to, aby se všemu podvolila, ale něco ji v tom bránilo. Věděla, že ta touha, která ji čím dál tím více přemáhá, je jen výsledkem zklamání z předchozího nenaplněného vztahu. Navíc byla opilá, padla celá whisky. Bála se tomu poddat. Poznal to na ni. I on byl zmatený. Oběma bušilo srdce jako divé. Stáli tam u sebe přitisknutí s vědomím, že tu pomyslnou hranici nesmí překročit. Ale představa, že tu noc jsou na světě jen a jen oni dva, byla až moc silná. Lenka položila hlavu na jeho hrudník. On ji objal ještě silněji a prsty ji vjel do vlasů. Opět se hustě rozsněžilo a nebylo vidět ani na pár metrů. Cítila, jak ten kluk, co ji kdysi tak zamotal hlavu, rychle dýchá. Samotnou ji to vzrušilo ještě více a podívala se na něj. Pohladil ji po tváři, prsty ji přejel po rtech a zhluboka se nadechl. Vypadal neskutečně vážně. Nemá zájem, lekla se. Nedivila se mu, naprosto mu rozuměla. Podívala se kdesi dolů a stiskla rty. On sám se v sobě nedokázal vyznat. Chtěl ji a zároveň si zakazoval cokoliv podniknout. V duchu si vyčítal, že tolik pil. Konečně vzhlédla, stiskla mu ruku na znamení, že je vše v pořádku. Zlehka se usmála a oddálila se od něj. Oddychla si a zvedla hlavu. Opět se usmála a otevřela ústa směrem k nebi, jak kdyby chtěla do pusy chytat vločky. Trošku se začuřila a mrkla na Toma. Ten se pousmál a také zaklonil hlavu. Ani jeden z nich celou dobu nepromluvil. Lenka se začala pomalinku otáčet, rozpažená, dlaně natočené vzhůru. Cítila dopadající vločky, neslyšela nic, jen cinkot sněhových hvězdiček. Byl klid, nic neřešila, nic řešit nemusela. Zastavila se a podívala se na něj. Stál kousek od ní, sevřené rty, a upřeně ji pozoroval. Malinko znervózněla. Uvnitř Toma to vřelo, nedokázal si pomoci. Přišel k ní blíž, chytil ji za pas a začal ji líbat. Lence se sevřelo hrdlo v šoku. Proběhlo to tak rychle. Pomyslná hranice byla ta tam. Jak kdyby se rozvodnila řeka, jak kdyby se prohnala tsunami. Dlaněmi jej chytila za tvář a vše stejně intenzivně oplácela. Tiskl ji k sobě, až měla pocit, že nemůže dýchat. V tu chvíli ani nechtěla. Ztratili balanc a svezli se do sněhu. Věděli, že by se to nemělo dít, že jsou opilí, že to není správné. A právě díky té iracionalitě se k sobě tiskli intenzivněji, až křečovitě, jak kdyby potřebovali cítit každou buňku těla toho druhého. Neuvědomovali si, že jsou uprostřed pole, kousek od vrcholku kopce. 

Vstali a klopýtali zpět k chalupě, aniž se přestali líbat. Lenka měla pocit, že neustále ztrácí rovnováhu. V kuse si opakovala, ať přestane hned teď, ať to ukončí zavčasu, než bude pozdě. Ale tělo neposlouchalo. Vše bylo tak přirozené a až moc elektrizující. Vpadli do chalupy a ještě ve dveřích z ní začal strhávat oblečení. Chvatně si sundal triko. "Tomášku, nesmíme." "Já vím," přičemž se jejich posedlost stupňovala. Byli mokří a nechtěli se toho druhého pustit. Když v tom bouchly dveře. V mžiku přestali a zaposlouchali se. Kroky. "Proboha, to bude táta." Rychle se zvedli a začali se oblékat. "Haló? Je tu někdo?" Lenka se vyděšeně podívala na Toma: "Kdo to sakra je?" "Matka," vylekal se. "Tomáši? Jsi tu?" volal starší ženský hlas. Tom se podíval na Lenku, ta už byla téměř oblečená. Po chvilce vyšel nervózně ven na chodbu. "Mami, co tu děláš?" "Val zpátky, přijela Michala. Hledám Tě po vesnici už hodinu. Kdybych věděla, že ta Zychovic chalupa je na kopcu, tak se na to vykašlu." "Proč jsi mi nezavolala?" "Volala jsem, ale nechal sis mobil doma." "Aha, promiň." "No nekecej a dělej." Tom se vrátil za Lenkou. Vyděšeně na něj zírala. "Leni, já musím jít. Přijela nečekaně Michala. Promiň." "Jasně, chápu." Zavřel dveře a odešel. Nepřirozené ticho se rozeznělo v celé místnosti. Lenka měla pocit, že ji bušící srdce rozerve hrudník. Byla zmatená. Nevěděla, co dál. Začala bez rozmyslu uklízet, upravila polštáře, posbírala skleničky, umyla nádobí. Když v tom se rozplakala. Svezla se na zem a rozvzlykala se jako malé dítě. Ani nevěděla proč. Možná z šoku. Z šoku, který bez pochyby umocnila whisky. V duchu si nadávala do hysterky. Přesunula se do ložnice, kde zapadla do peřin. Potřebovala usnout co nejrychleji. 

Pokračování brzy.

čtvrtek 1. ledna 2015

Závěje - 3. část

Předchozí části: Závěje - 1. část a Závěje - 2. část

Vraceli se s křupajícím sněhem pod nohama. Všem třem bylo hezky a Lenka si chtěla ještě s Tomem povídat. Když procházeli kolem Lenčiny chalupy, odhodlala se zeptat, přestože očekávala zápornou reakci. "Nechceš se večer ještě stavit na čaj? Ale chápu, že máš malou, tak..." "Rád přijdu. Mamka malou pohlídá." Rychlá odpověď ji překvapila. "Tak dobře, v šest třeba?" "Jo, to by šlo. Zatím." "Ahoj teto!" To dohodnutí schůzky proběhlo až moc rychle, nestihla vstřebat, že opravdu přijde. Otevřela vrata, prošla zahradou a zjišťovala, že zrychluje chůzi. V mžiku odemkla dveře a chvatně se začala svlékat. "Bože, jen hodina, musím hlavně uklidit ten bordel," mluvila nahlas pro sebe. Vždy, když spěchala, jednala zmateně. I v té chvíli se zbrkle rozhlížela po místnosti, jako když si nenaučený student prohlíží test ve snaze nalézt alespoň jednu otázku, na kterou by uměl odpovědět. Potřebovala plán. Nejprve poklidila, převlékla se do čistého; nebylo toho zrovna moc na výběr a tak sáhla pro černé legíny a delší triko. Vlasy si prohlábla, trochu se upravila a na chvíli se na sebe zadívala. Nechápala, proč je z ničeho nic tak nervózní. Vylekala se při pomyšlení, že mu nemá co nabídnout. Maximálně tak avokádo na kostičky posypané kus kusem. V rychlosti prohledala šuplíky, doufala, že najde aspoň nějaké oplatky. Bebe sušenky, špagety, vanilkový cukr, mouka a fazole byly jediné, co vyhrabala z tátových zásob. "Z toho něco půjde." V ledničce našla máslo a v mrazáku ostružiny z léta. Dala se do práce. 

Rozdrila bebečka a roztopila kus másla v kastrůlku. V něm pak smíchala tu hordu drobečků. Zatímco v dlaních hnětla nově vznikající hmotu, myšlenkami se vzdálila nejen v prostoru, ale hlavně v čase. Bylo ji osm a procházela se za školou okolo hřiště. Do družiny se těšila ze všeho nejvíce. Hlavně na odpoledne, kdy šly všechny děti ven. Chodívala po písečné běžecké dráze a hledala tam kamínky. Fascinovaly ji ty drobné přírodní poklady. A hlavně ji příjemně mrazilo, když zachytila pohled v té době desetiletého Tomáše. Byl nejlepší brankář ze čtvrtých tříd. Stál tehdy opřený o branku v bílém tričku, zpocený a rudý v obličeji. Chvíli se ještě poflakovala po trávě, když v tom zahlédla čtyřlístek. Ne, byl to pětilístek! Tak tomu se říká štěstí. Utrhla jej a šla směrem k hřišti. "Kluci, našla jsem pětilístek!" "Co řveš?" okřikl ji Martin. "Pětilístek," a natáhla ručku se zelenou raritou. Martin ji ho vytrhnul a zakřičel: "Hej, normálně našla pětilístek." Všichni kluci se seběhli a přetahovali se o něj. "Dejte bacha jako!" pípla Lenka. Chvíli se ještě hašteřili a pak ji jej vrátili. Když se zase rozprchli, přišel k ní Tomáš. "Můžu se prosím podívat?" Nevzmohla se na jediné slovo, tak ten ohmataný pětilístek pouze mlčky podala a sklopila oči. "Je pěkný," vrátil ji jej. Samou nervozitou se otočila a odešla směrem za družinářkou. Když teď nad tím přemýšlela, uvědomila si, že ji to zůstalo dodnes. Ta panika. To bušení srdce a chuť utéct, když je blízko člověka, o kterém denně sní. Napěchovala hmotu do koláčové formy. Vytáhla zbytek tvarohu a vanilkový cukr, smíchala je a začala náplň roztírat po korpusu. Opět viděla samu sebe, jak nese dvě deky na dětské hřiště. S Tomášem se od té doby potkávali každý den. Lehla si vždy na jednu deku a druhou nachystala pro něj. Kdykoliv se kluci lopotili za míčem na druhé straně hřiště, lehnul si k ní. Moc toho nenamluvili. Vypadala totiž nedostupně, očkama pouze těkala a nikdy se jej na nic nezaptala. On občas promluvil, ale většinu času se na ní pouze díval. Kdyby tak věděl, co vše mu chtěla říct. Přes den si snažila zapamatovat vše zajímavé, co se jí přihodilo, jen aby mu o tom odpoledne pověděla. Ale kdykoliv si vedle ní lehnul a spatřila těch několik rezavých pih, nedokázala ani hlesnout. Ve sběsilém rytmu svého srdce zvládala pouze prstíky žmoulat trávu. Jednou zavřela oči a snažila se pouze vnímat, jak vedle ní leží. Když v tom ucítila jemný dotek na tváři. Otevřela oči. Ten desetiletý kluk se na ni díval s vášní, kterou do té doby nezažila ani mezi rodiči. V prstech držel stéblo trávy a přejížděl jím Lence po obličeji. Bříško se jí sevřelo, po celém těle ji mrazilo. Líbil se jí ten pocit. Snad poprvé se na něj usmála. V těch okamžicích bylo vše neskutečné kouzelné a hlavně čisté. Když se zamilují děti, tak jedině hezky, bez předsudků, bez zábran. Jsou v pohádkovém světě, kluci jako hrdinové a holčičky jako víly. Neexistuje strach z toho, že by si ten druhý jen zahrával. Ty děti se mají rádi a nic neřeší. Jsou šťastni a basta.

Lenka si uvědomila, že tupě zírá na kuchyňskou linku. Zaběhla ke kamnům pro ostružiny, které se naštěstí už stihly rozmrazit. Ve spěchu je usušila a začala pokládat na tvarohovou náplň. Nedokázala se ubránit dalším vzpomínkám. Hlavně na ten smutný den, kdy se odstěhoval pryč. Zrovna o prázdninách, kdy doufala, že si spolu budou hrát celé dny. Myslela na něj ještě dlouhou dobu. Ale čas vše zahladil a tak se už jako malá vypořádala s tím, že jej nikdy neuvidí. Maminka ji říkávala: "Takových ještě bude, co ti odejdou." Jak velkou pravdu měla. Jednoho dne, když ji bylo čerstvých třináct, se probudila těsně nad ránem. Venku už zpívali ptáci, pomalu přicházelo jaro. Celou noc se ji zdálo o Tomášovi. A to jej pět let neviděla. Nechápala, proč si z ničeho nic vzpomněla na svou dětskou lásku. Nicméně ten den ve škole byl opět zajímavý, dozvěděla se, že v těle vznikají hormony. Prý mohou i za pocit, kdy se člověk zamiluje. Přemýšlela nad tím celou cestu domů. Hleděla jen na zem a vrtalo ji hlavou, jestli je člověk zamilovaný kvůli tomu hormonu a nebo jestli ten hormon není jen reakcí těla na to, že se člověk zamiluje. Procházela zadumaně svou ulicí, byla pár vchodů od svých dvěří, když si všimla, že někdo vykukuje z jednoho ze sousedních oken. Nějaký kluk se bavil s jiným, který přešlapoval na chodníku. Oba vypadali starší než ona a tak, přirozeně ke svému věku, znervózněla. Když kolem nich procházela, vzhlédla rychle do okna. Srdce se ji rozbušilo jak nikdy předtím. Nic jiného nevnímala, než to neskutečné allegro v jejím hrudníku. Když odemykala dveře, cítila zleva pohled obou kluků. Zabouchla je a opřela se o ně. Byl to on. Tomáš se toho dne přestěhoval zpět do Hrabové. V tu chvíli zažila monumentální příliv onoho záhadného hormonu. 

Ostružiny pokládala na vrch rádoby koláče až moc pomalu. Měla pocit, že ji opět mrazí jak tehdy. V tom uslyšela bouchání na dveře. Přišel o něco dříve. Posadila poslední ostružinu do tvarohové peřiny, odhrnula si vlasy z čela a šla pustit příchozího dovnitř. "Ty jo, jsi celý od sněhu." Až teď si všimla, že venku hustě sněží. "Normálně, předtav si," funěl: "vyšel jsem z baráku a během chvilky začalo sněžit jak o dušu." Oprášila z něj nánosy sněhu. "Něco Ti nesu," prohlásil slavnostně. "Počkej, ale co to máš na čele?" "Co?" vylekala se. Rychle se podívala na svůj odraz v okenní tabuli. "Ježiši," a odběhla do koupelny. Mezitím Tomáš vešel do kuchyně a jeho pohled padnul na ostružinový výtvor. "A jo, tak to máš z ostružin," smál se, zatímco si Lenka drhla z čela zpola zaschlou ostružinovou šťávu. To se zase uvedla. Vešla zpět do kuchyně. "Tos nemusela Leni kvůli mě," mrknul na koláč.  "Hele, buď rád, jinak bys dostal maximálně jednohubku z fazole." "Co v tom je?" "Bebečka, máslo, tvaroh..." "Jaj, já nemůžu tvaroh." "Co? Jak to?" "No prostě nesmím mléčné výrobky." "Hm," povzdechla Lenka a smutně se podívala na tu zbytečnou práci. "Však to sníš Leni na snídani. Podívej, co jsem ti donesl." Z kapsy vytáhnul krabičku, ve které si hověla, pečlivě zabalená, gramofonová jehla. "Ty brďo, seš zlatý! Díky moc!" "Ještě uvidíme, zda jsem trefil typ." Vydali se spolu do obýváku. Tomáš začal pracovat na připevnění jehly, zatímco Lenka přihlížela. Seděli na zemi, oba zabraní do práce, v kamnech praskalo dřevo a venku hustě sněžilo. Lenka nemohla stále uvěřit celé situaci. Kdesi na osamoceném kopci, obklopeném poli a lesy, v zácloně sněhu, seděla unvitř chalupy s tím pihovatým klukem, který ji kdysi dávno celou popletl. Cítila se příjemně, ráda jej viděla po tak dlouhé době. "Ty jo Tome, to je takový klid. Už dlouho jsem nic takového nezažila." "Protože lítáš pořád jak cácorka po světě." "Pamatuješ, jak jsme se bavili kdysi dávno na lavičce za barákem, o tom, jak si představujeme ideální dospělácký život?" "To víš, že jo. Pořád jsi povídala, že je potřeba cestovat, poznávat, objevovat." "A ty´s chtěl pravý opak." "Skvělou práci, rodinu a klid." "Tak si myslím, že se to oběma splnilo, co?" "No, to asi jo, ale zrovna teď bych chtěl cestovat. Jsem koukal na tvoje fotky, kdes všude byla. Fakt nádhera a navíc s prací, která tě baví." "Jo, tak je to paráda, nebudu lhát, ale víš jak. Přednáším teď hodně pro děti o vesmíru a když vidím ty malé bobky, hlavně ve školkách, tak bych nejradši tam nestála jako přednášející, ale jako maminka. Fakt, že jo." "Tak jsme si to pěkně vyměnili, koukám. Hele, jehla sedla, mělo by to hrát. Zkusíme něco pustit?" "Ok, určitě tu táta má nějaké vinyly. Jé, ty jo, Kuře v hodinkách, to musíme, to je povinnost." 


Pokračování zde.