Předchozí část zde.
Druhý den ráno konečně spatřila ty závěje, kterými se večer brodila. Sníh vše krásně uhlazoval, i smrčky, které rády vystrkují jehličky, najednou poklidně dřímaly. Občas nebylo poznat, zda se pod hordou sněhu skrývá keřík nebo zbytek břidlic, které táta nestihl odklidit. Všude kolem bylo bílo, pod nohama i nad hlavou, muselo před pár hodinami sněžit. Lenka se vydala na pole, po cestě potkala pár zaječích stop. Kampak zajoch asi hopkal? pomyslela si. Beztak nám okusoval jablůňky. A samozřejmě! Ožraná kúra hned na třech stromečcích. "No jo, hlad je sviňa," pronesla směrem k otiskům těch drobných tlapek, které meandrovaly skrz celou zahradu. Vydala se dál. Na to pole chodívala velmi ráda; nacházelo se na vrcholku kopce, takže bylo krásně vidět do okolí. Milovala křupající sníh pod nohama, a tak začala prošlapávat širší cestičku. Připomnělo jí to opět období první a druhé třídy, kdy takhle do sněhu vyšlapávala půdorys svého imaginárního domečku. Vždy se začalo malou předsíní, poté následovala největší místnost - obývák. Z obýváku se vcházelo rovnou do kuchyně a z druhé strany pak do ložnice. U té samozřejmě nechyběla koupelna. Zvláštní je, že se jednalo o kruhové pokojíčky, ne o klasické obdélníky. Stála tedy na poli, vzpomínala na dětství a přestože ji už pomalu táhlo na třicet, začala vyšlapávat kruh. A poté další a další, dokud se pod jejíma nohama nerozkládal stejný půdorys domečku, jako tehdy. Popravdě ji to naučila máma. V té době, kdy jí bylo šest, na dvorku před chalupou maminka trpělivě prošlapávala sníh s malou Bembou, zatímco starší Evička zkušeně dokončovala sněhuláka. "Nezapomeň nechat místo na dveře." "A mami? Můžu si udělat i balkón?" "To víš, že můžeš," pohladila ji po zmrzlích tvářičkách. "A mami? Proč nemáme balkón?" "Jednou možná budeme mít." "A mami? Můžu tátovi pomoct s tím balkónem? Že by jako byl už třeba to... víš co.. na léto." Maminka s klidným hlasem odpovídala, že balkón hnedka nebude, ale že klidně může tatínkovi pomoct na jaře sbírat klacíky, až se budou stříhat stromečky. Byl to krásný den. Sníh se třpytil, v kuchyni táta dodělával guláš a malá Evča už pomalu stavěla druhého sněhuláka. Tentokráte to byla sněhulačka. Nebo sněhulanda? Možná sněhulka. Kdo ví.
Nicméně v téhle chvíli byl půdorys hotov a bylo na čase stavět zdi. Lenka si hrdě prohlížela své dílo a po chvíli se jala vystavět své obydlí ještě do třetího rozměru. Nejednalo se o nijak vysoké stavení, byla to spíš ohrádka. Ohrádka ze sněhových koulí. Vzpomněla si, jak se u stavby domečků ze sněhu často se spolužačkama koulovala. Ono, když už se ta koule udělá, tak pak exponenciálně vzroste chuť ji po někom mrsknout. Teď neměla po kom, a přestože měla chuť ji šlehnout sama po sobě, odolala a odhodila ji do dálky. Stavěla dál a opět vzpomínala. Viděla tři děvčátka včetně sebe sama, která si stavěla svá obydlíčka pěkně uprostřed rozlehlého trávníku, kousek od Hrabovského náměstí. Vždy, když byl příbytek hotov, vydávaly se s kamarádkami hledat větvičky, kamínky nebo šišky, aby si mohly ta svá ledová království vyzdobit. Opodál si často hrávali i kluci. Když napadlo hodně sněhu, vytvářeli bludiště nebo válečné hradby, aby se pak mohli koulovat do úmoru. Jak tehdy křičeli, jak se jim ta dětská čelíčka potila. Není divu, byla to válka mezi dvěma ulicemi. Příborská proti Starobělské. A ony, slušné prvňačky, které dávno měly domácí úkoly napsány, se vždy promenádovaly velmi blízko těch sněhových bojišť, ač se ani jednou na ty uřícené školáky nepodívaly. Samozřejmě chtěly, a moc. Byl tam přeci Péťa, Niki a Mirek. A taky Honza. Hluboce, jak to jen osmileté holčičky dovedou, doufaly, že ty své tajné lásky zaujmou svými domečky ze sněhu. Třeba právě tím, jak hezky je vyzdobí, jak pečlivě se o ně starají. A kluci? Všimli si? No, asi tak jak v dospělosti. Bylo jim to šumák. Odehrávala se totiž bitva na život a na smrt. Příborská proti Starobělské. Domek ne domek, mydlili se ze všech stran. "Hej, to byla perda!" zakřičel pochvalně Niki. "My vás dostaneme!" vypísknul Péťa. "My ale máme lepší hradby!" "No a my zas máme větší koule!" Pár puberťáků opodál vyprsklo smíchy, aniž by malé děti pochopily, čemu se tak přihlouple ti starší smějí. A tak to bylo každý zimní den. Holčičky si zdobily své bílé domečky, zatímco tajně pokukovaly po klucích. Ti si nějakých mařen nevšímali, proč taky, že? Měli plné ruce práce s vytvářením dostatečného množství bitevních koulí a zpevňováním hradeb. Tentokrát Příborská vyhraje! Opodál se hihňali puberťáci, rozepnuté bundy, holý krk, jen aby mohli zamachrovat před Klárou a Magdou, nejkrásnějšími dívkami v okolí.
Došla promrzlá zpět do chalupy, přiložila do kamen a jelikož už ji delší dobu žaludek stávkoval, držíc v ruce nápis "Mám hlad!", napustila konvici vodou a položila na pec. Bude totiž kus kus! Tentokráte s tofu. S miskou plné nebarevné hmoty usedla ke kamnům a zaposlouchala se do hudby, která chrastila ze starého rádia. Hrál Passenger a zpíval o tom, že nechal odejít dívku, kterého miloval. Přemýšlela nad tím textem. Proč to tak je? Proč lidé od sebe odhánějí ty, na kterým jim opravdu záleží? Proč vlastně ona utekla na chalupu?
Probudila ji rána. Miska se zbytky kus kusu dopadla na zem a rozbila se. Lenka sebou trhla. Posadila se, prohlížela si ty střepy a nepříjemně pociťovala ztuhlý krk. Sehla se, aby je posbírala, když v tu chvíli si uvědomila, že venku svítí slunce. Konečně! Ač byla ještě rozespalá, vmžiku se oblékla a vyběhla na zahradu. Bylo nádherně. Rozhlédla se. Sherlock Holmes by určitě přijal sníh do služby. Na rovné třpytivé ploše se totiž proháněly desítky stop nejrůznějších zvířátek a milý pán Sníh je zaznamenal. Všechny ty stopy kosů, havranů a samozřejmě stopy hladového zajíce. Jak se na zahradu dostala srnka? Lenka sledovala linii elegantních stop srnčích kopýtek, která se táhla až k vratům. No jistě, zapomněla je zavřít. Ohlédla se směrem ke stromkům. Srnečka měla zřejmě taky hlad. Vydala se tedy k plotu, aby vrata dovřela, když v tom zaslechla hlas. Hlas vískajícího dítěte. Popošla směrem k poli. U jejího sněhového domečku stál muž v černé bundě a čapce, ruce v kapsách. Kolem něj hopkalo malé dítko, cosi drželo v ručkách. Chtěla se za nimi vydat, ale nedokázala se rozhoupat. Vždyť je nezná. Co jim má říct? Nakonec se přeci jen rozhodla a vyšla na pole. Když už byla pár metrů od dvou neznámých, muž se na ni otočil. "Dobré odpoledne," pozdravila s úsměvem. "Dobrý den," přikývnul. "Jsem ráda, že má domeček uplatnění." "To jste stavěla vy? Pěkné!" "Děkuji," zasmála se. "Vůbec mě nenapadlo, že by si toho někdo mohl všimnout." "To víte, šli jsme kolem, dcerka jej uviděla a už ji odtud půl hodiny nemohu dostat. Nevadí, že si tu hraje?" "Samozřejmě, že ne. Právě naopak." "Tati? Můžu tam dát pár šišek, co jsme nasbírali u babičky?" pípla ta malá. Byla to překrásná holčička. "To se zeptej tady paní." "Paní? Můžu tam dát pár šišek, co jsme nasbírali u babičky?" "To víš, že ano. Vyzdob si ten domeček, jak jen budeš chtít," sehla se k ní. Té malé holčičce se na nosku kolébalo pár pih. "Máte krásnou dceru." "Děkuji, dělá mi radost. Nevíte náhodou o nějakém krásném místě na procházku? Moc to tady neznám." "Samozřejmě. Pěkná procházka je támhle směrem na západ ke kamenolomu, ale tam dávejte na malou pozor. Je tam hodně kamení." "To už tak v kamenolomu bývá," zasmál se šibalsky. Měla pocit, že ten obličej zná. Hlavně teď, když se usmál. Zadívala se na něj. Dva dolíčky ve tvářích, několik pih a klukovský úsměv. Hlavně ten úsměv znala. Vítr jí neustále sfoukával vlasy do obličeje. Tak to ten vichr může za jasnou oblohu! Trošku poodstoupil a svraštil obočí. Chvíli na sebe zírali, oběma cukali koutky. Znají se, to je jisté, ale odkud? "Leni?" "Panebože, Tome!" Celá se rozzářila. Vždyť už jednou ty pihy počítala. Oba udiveni tím setkáním po tolika letech nemohli ze sebe spustit oči. "Tome, co tu děláš?" "Přijel jsem za mamkou na chalupu. Nevěděl jsem, že tu bydlíš. Myslel jsem, že někde tančíš po světě nebo hledáš černé díry kdesi na nebi." "Ne, jsem stále v Brně, tady máme jenom chalupu na víkend." "Ty jo, tak to jsem nečekal. Vůbec mě nenapadlo, že Tě ještě někdy uvidím." "Mě taky ne. Ty brďo, vůbec nevím, kde bydlíš, co vlastně děláš?" "Ale prosím Tě, to se nedá srovnat s tím tvým šíleným životem. Jednou jsem Tě viděl v Praze na billboardu, jsem si říkal, jo, tak s touhle jsem hrával ragby." Rozesmálo jí to: "No jasně! Lepší hráčku jsi už nezažil, co?" "Asi tak nějak," zašklebil se. "Hele, co kdybychom šli k tomu kamenolomu? Aspoň pokecáme." "Jo, to zní fajn."
A tak se vydali směrem na západ. Šli přes vrchol kopce, což byla v podstatě jen planina. Planina, která se ve světle pomalu usínajícího slunce oranžově třpytila. Zahlédli i pár srnek kdesi v dáli. Takové statické tečky to byly. "Takže teď jsi v Praze, to je perfektní!" "Jo, příležítostí je tam rozhodně víc než v Ostravě, ale.. popravdě není na vše čas, rozhodně ne s dítětem." "To chápu." "Leni a Ty ještě nejsi vdaná?" "Ne, ještě ne." "Tak ono asi ani nemáš čas na nějaký vztah." "Ty jo, seš jak moje máma. Ne, čas je." Nechtěla se bavit o vztazích, navíc neříkala úplnou pravdu, a tak v mžiku pronesla směrem k malé holčičce: "Už jsi někdy dělala andělíčka?" "Jak to myslíš teto?" "No přeci ve sněhu?" "A jak se to dělá?" "Takhle," a strčila nečekaně do Tomáše. Ten se sice snažil udržet balanc, ale tak jako tak se svalil do sněhu. "Leňule!" "Milý tatínku," smála se Lenka, "a teď zamávej křídly." Holčička se krásně chichotala, ručky držela před pusou. "Markétko, já jsem spíš takový sumo anděl, ale krásného andílka umí určitě teta," rychle chytl Lenku za ruku a strhl ji za sebou. Ta jen vypískla a pleskla sebou do sněhu. "Tak slečno Zychová a snažte se vzlétnout." Váleli se ve sněhu, zatímco se malá smála a nadšeně povykovala: "Já chci taky, já chci taky." Přestože jí očka zářila nedočkavostí, opatrně se posadila do sněhu, položila se pomalinku na záda a začala mávat ručičkama. "To bude krásný andílek," pochválil ji pyšný táta. "Rozhodně mnohem krásnější než to, co tu zbude po nás," culil se na Lenku. Jak moc si byl podobný s tím patnáctiletým klučinou. Až moc, uvědomila si. Když se všichni zvedli a podívali se na svá díla, museli uznat, že měl Tomáš pravdu. Vedle krásného malého andílka od Markétky to vypadalo, jako by se ve sněhu nedávno rýpalo prase. "Hm, tak to se nám moc nepovedlo, " zasmála se Lenka. Vydali se tedy dál ke kamenolomu. Šli po zasněžené louce; tu a tam se tyčilo pár stébel seschlé trávy. Procházeli kolem šípkového keře. Byl holý, ale stejně se ještě pár šípků mermomocí drželo na zmrzlých větvičkách. "Marky počkej, co to tu máš?" zamračila se Lenka. "Kde?" ošívala se holčička. "Počkej, přestaň se točit." "Mě trefí, to je hovno," procedil z půlky pobaveně a z půlky nazlobeně Tom. "Jéj, to je asi z toho válení ve sněhu. Vůbec jsem si toho nevšimla," prohlížela si Markétčinu bundu Lenka. "Teto, já nechci hovínko na bundičce. Tati," začala popotahovat. "Markétko, to vypereme," dřepla si k ní Lenka. "Asi je to jen od hlíny, taťka si dělal srandu." Holčička si utřela nos do rukávu a chytla oba dva za ruku. Pokračovali směrem k lesu, za kterým se rozprostíral kamenolom. "A to víte, že tu můžete najít i zkameněliny?" pronesla se zapálením Lenka. "Co to jsou zakalemeniny?" "Zkameněliny," opravil malou Tom. "Zkalaněminy." "Zkameněliny, Markétko, je to od slovíčka kámen," řekl mírně Tom a pokračoval: "Takovou zkamenělinou může být třeba kost od dinosaura nebo třeba nějaká mořská škeble." "A tati? Tys už nějakou zkamínkovatělinu někdy našel?" "No, od dinosaura ještě ne, to dělají archeologové. Ale jednou jsem jednu zkamenělinu našel." "Kde? Kde?" "To bylo na horách, na Malé Fatře. Byl jsem tam na výletě se strejdou Pavlem. Vzali jsme si spacáky a stany, a týden jsme chodili po těch horách." "Co jste tam proboha týden dělali? Přechod dáš za tři dny v pohodě," vložila se do toho Lenka. "Teto, my jsme totiž v těch velkých krosnách nesli hlavně pivo a protože bylo hrozně moc těžké, tak jsme často odpočívali. No a abychom si je ulehčili, tak jsme museli to pivo neustále popíjet, že?" "Tati a co ta zkalenina?" Lenka vyprskla smíchy: "Zkaleniny se tam očividně váleli každou noc po louce." Tom se pobaveně na Lenku podíval. "Je pravda, že jsme si s Pavlem užívali každé posezení s pivkem a že jsme často usínali mimo spacáky, ale teď zpět ke zkamenělině. Po týdnu jsem se vrátil z Fatry domů a samozřejmě jsem si vybaloval věci. Sice až po dalších několika dnech, ale nakonec jsem všecko vybalil. No, a když jsem už měl batoh skoro prázdný, tak jsem zničeho nic nahmatal něco tvrdého." Lenka se uchichtla. "Sahal jsem do batohu Leni, neboj." "Já nic neřekla, jen jsem se zasmála," rozhodila pobaveně rukama. "A tak jsem to pomalinku začal vytahovat. Myslel jsem, že jsem si schoval do batohu nějaký kámen. Víš Markétko, že sbírám kamínky." "Ano, hlavně, když jsi na rybách." "Tak jsem si tedy myslel, že to bude asi nějaký šutr, na který jsem zapomněl. Ale nebyl to kámen." "Co to bylo?" vytřeštila oči ta kouzelná holčička. "Představ si, byl to..." "Dračí zub!" "Nebyl to dračí zub." "Tak dráp od dinosaura!" "Taky ne. Byl to..." Teď už byla napnutá i Lenka. "Kus suchého chleba," řekl konečně. "Co?" pronesla zklamaně Markétka. "No, zapomněl jsem si v batohu chleba a on tam ztvrdl." "Táťkó, ty si zase děláš srandu," našpulila zklamaně rty, zatímco se oba dva dospělí usmívali.
Cestou procházeli okolo smrčkové školky, párkrát jim přes cestu přeběhla myš a dokonce vylekali nejednoho zajíce. "No počkej a jak se má vlastně Pavel? Toho jsem taky neviděla sto let," zeptala se Lenka. "Jo, dobrý, taky žije v Praze." "A co, je ženatý, má taky dítě?" "Má přítelkyni." "Aha. Ráda bych ho zase viděla." Tom se jen ušklíbl. "A kde máš vlastně ženu? Nepřijela s Tebou?" "Je na dovči s kamarádkou," procedil zpoza šály. Viděla na něm, že to nebylo vhodně zvolené téma, proto se podívala na malou a zeptala se: "Markétko a jaké byly vlastně Vánoce? Co Ježíšek? Donesl, cos sis přála?" "Ano, donesl. Dostala jsem bárbínu, ale s rybím ocasem." "Myslíš mořskou pannu?" "Jo, mořskou panu. A ten ocas, když dáš do vody, tak změní barvu. A pak jsem dostala plyšového engry brds, toho červeného, a pak ještě poníka, navlékací korálky, jo a ještě panenku z frouzn, z té pohádky, víš? A pak ještě autíčko na dálkové ovládání. Maminka říkala, že ten dárek asi Ježíšek spíš donesl tatínkovi." Lenka se podívala na Toma, ten se samozřejmě smál a pokyvoval hlavou. Chvíli jej ještě pozorovala, zatímco malá pokračovala. "A pak jsem dostala ještě takovou knížku, kam můžeš lepit nálepky různých princezen a pak jsem ještě dostala to.. no, takový ten.. tati, jak se to jmenuje?" "Myslíš playstation?" "Jo, ten." Do toho se ihned vložila Lenka: "A jéjej, to je taky takový dáreček pro tatínka, co?" Tomáš se rozesmál a malá k tomu ještě dodala: "Jo teto, protože mě k tomu vůbec nepustí. Pořád tam hraje nějaký fotbal." Obě se na něj zadívaly, malá s pohledem jako na největšího křiváka, Lenka s úsměvem od ucha k uchu. "No co, to Ježíšek, já za to nemůžu," bránil se.
Došli do kamenolomu. Bylo ticho, v dálce se hádali jen dva psi. V zimě je vždy jinak ticho než v létě. Asi je to tím, že sníh vše zakryje a tak se to ticho odráží a vzniká hlasitá ozvěna. Ozvěna ticha. Člověk má pocit, že slyší až za vzdálené kopce. Slunce se těsně sklánělo nad obzorem, když v tom se ozvala malá: "Tatínku já už chci jít zpátky." "Tak jo, půjdeme už za babičkou." Obloha se postupně barvila do tmavších odstínů modré. A sníh, jako malé dítě, vše po obloze kopíroval. I barvu. Cestou zpět se dospělí bavili o tom, že Ostrava už není tím, čím bývala; že v centru Prahy člověk slyší všechny možné jazyky, jen ne češtinu; že Lence chybí jehla v gramofónu a to je jediná chyba jejího tamního pobytu; že Tomovi v práci dali krásný vánoční bonus, ale že si ho taky pěkně vydřel. Byl v práci několik měsíců přesčas. Někdy až o čtyři hodiny denně déle, než by měl. Cestou k chalupě se ještě zastavili u malinké kapličky, na které zel nápis: Gelobt sei Jesus Christus. "Tady byly Sudety, co?" "Jo jo, i kostel ve vesnici je komplet německý," pronesla nevzrušeně Lenka. "Tati? Co to je za pána?" "To je Ježíš." "To je Ježíšek, co nosí dárky?" "No, dárky nosí malinký Ježíšek." "Ale tati? Jak může nosit dárky malý Ježíšek, když tady už je starý a pase ovce?" Zarazil jej ten pojem "starý", vždyť se už i on pomalu blíží ke Kristovým létům. Nevěděl, co odpovědět. "A tati? Proč má dlouhé vlasy?" "Protože byl hipík," vyhrkla ze sebe Lenka. "Co to je hipík?" "To je člověk, co má dlouhé vlasy, nosí sandály a chce furt lásku a mír." "Až budu velká, tak budu taky hipíková. Třeba mi taky někdo postaví kapličku." Lenka se musela tomu všemu upřímně smát. Celému tomu paradoxu, kdy vedle kapličky ležel věnec se slaměnými vánočními ozdobami. Vánoce, tak krásný pohanský svátek a jak byl zneužit křesťanstvím kvůli moci nad lidmi. Ale to žádnému z těch modlících se na půlnoční nepřijde divné. Zahnala kritické myšlenky a ohnula se pro větvičku. Byly na ni tři drobné šišky. "Jé, teto, to jsou jak tři oříšky pro Popelku." "Ano, vypadá to tak. Ale jsou to šišky od modřínu." "A kde je?" rozhlížela se ta malá. Lenka se otočila kolem dokola a ukázala na jeden holý strom. "Tady tento." "Ten holý? A neměl by mít jehličky?" "Modřín má jehličky, ale na zimu opadá tak, jako stromečky, co mají lístečky." "Aha," zamyslela se malá, "a není mu zima?" "Ne, on zimu potřebuje, aby během jara zase vyrašily lístečky." "Myslíš jehličky?" "Ano, jehličky. Ty Tome, musí být už unavená. Ne, že bych s vámi nechtěla být, ale.. Nerada bych, aby nachladla. To by mě pak Tvá žena hnala." "Nehnala, neboj."
