All the little lights

Procházíte se po louce, nikde nikdo, červené máky vám hladí lýtka a v dáli tiše šumí tři lípy...
Procházíte se po louce, nikde nikdo, makovice vám škrábou lýtka a z dáli na vás čumí tři lípy... 

A vy se usmíváte...

Představte si... představte si, že jste tak malí jako zrnko máku. A opět se procházíte... Procházíte se po okvětním lístku pivoňky. Šup, koukněte se na fotku a projděte se! Kapky jsou obrovské. Jaké to je se o ně opřít? Chcete to zkusit, ale máte přirozeně strach. Co když se ta kapka na mě vylije? Pokušení je větší než obavy a vy se opřete. Trošku se to zhoupne, ale udrží vás to. Koukáte se okolo...

V dáli spatříte kapku, ze které na vás něco kouká. Malinko popojdete, zaleje vás sluneční světlo. Vždyť to jsou zelené lístky! Nejsou uvnitř kapky, to se jen zdá, protože všechny ty kapičky kolem fungují přece jako malé čočky. Ale ať kroutíte svou malou hlavou do všech směrů, tak žádné vzdálené reálné listy nevidíte. Jen směsici odstínů zelené barvy... Vždyť tam jsou, jak to, že je nevidím? Vždyť jsou reálné! Nicméně po chvilce je vám to jedno... Kapky jsou křišťálové a baví vás sledovat obraz vnějšího světa... Jak jen je pokřivený...  

Sednete si mezi dvě menší kapky a položíte své paže na ně, hovíte si jak v křesle. Sledujete, jak se sluneční paprsky pomalu pohybují po povrchu růžového lístku. A stmívá se...

Je šero, když v tom vás zasáhne proud tepla. Otočíte hlavu a záře vás doslova oslepí. Ustoupíte a teprve teď si to uvědomíte. Usmějete se a jdete v šeru dál, opět se na chvíli rozjasní a opět je tma. Ty kuličky vody dělají zázraky. Jsou to takové malé lampičky...

A teď zvedněte hlavu od počítače, koukněte se směrem k oknu... Vstaňte, utíkejte ven a koukněte se nad sebe...

Světy všecky

Hlavní myšlenka toho videa ke mně připlachtila jednoho deštivého dne. Seděla jsem (zřejmě shrbená) u počítače v kanceláři, tupě zírala do dat z radiotelskopu a v tom mě to napadlo. Ani nevím jak, ale přišlo to z čista jasna.

Nejprve jsem chtěla pouze napsat povídku, poté mi došlo, že lidé teď více koukají na videa, než čtou a tak jsem si řekla: "Léňo, chce to animaci!" No jo, ale dělala jsem někdy animace? Ne. Vím, jak se to dělá? Ne. Takže výzva ;) 

K realizaci došlo skoro až po dvou, možná třech měsících. Shodou hloupých nedorozuměních, náhod a bouřek jsem místo do Polska na víkend zůstala v Brně. A tak jsem se do toho pustila.

"Takže, chci tam mít dialog, jedna pozitivní holčina s otevřenou myslí a hlavou plnou otázek, a ta druhá? Ta bude protivná konzerva. Nicméně se ale ve světě vyzná." Hm, ale kde jsem měla sehnat nějaké vhodné obličeje? Jednoduché, vzala jsem foťák a nafotila sama sebe během asi 15 minut. Protivnou umím od malička a jako truhlík se tvářím běžně, takže žádný problém.

"Animace, co to vlastně je? Nevím, no a co, zkusím Power Point, vytvořím jednotlivé obrázky a ty spojím ve Windows Movie Makeru." Dobrý nápad, PP totiž velmi rychle a snadno upravuje obrázky a zrovna způsobem, který jsem potřebovala.

Jenže WMM mě naopak zklamal, celé video jsem tedy udělala v PP a spojila jej se zvukem až zpětně v WMM. Nahrávání dialogu probíhalo tak, že jsem se válela po koberci, každou sekci jsem nahrávala asi pětkrát, ať je z čeho vybírat. Nicméně zvuk byl poněkud suchý. "Mohla bych dodat nějakou filmovou hudbu, ale.. když to má být originální, tak originální!" Vyhrabala jsem nahrávku, na které hraji na příčnou flétnu svou vlastní "skladbu" s názvem Bublanina (zde je plná verze). Tu jsem napsala, když mi bylo patnáct let a v té době jsem hrála na flétnu teprve rok. Tak konečně skladbička našla uplatnění. 

Celé video mi zabralo více než 50 hodin (a stále jsou tam minichybičky), ale vůbec toho času stráveného tvořením, nahráváním, focením a stříháním nelituji. Hodně jsem se naučila a doufám, že se mi jakž takž podařilo myšlenku přenést a snad to některé z vás inspiruje k vlastní tvorbě nebo k zamyšlení se nad otázkou: "Hele, přemýšleli jste někdy nad světem okolo nás?"