Kontrasty desetiletí

Jedu v autobuse, venku je šedo. Mraky jsou šedé, vzduch je šedý, ale čirý. V uších mi hraje akustická verze Shine on You Crazy Diamond. Hraje ji David Gilmour. Sám hraje a sám zpívá. Je to deset let. Deset let tančím. Zjistila jsem, že sny se plní. Někteří říkají, že jsem se změnila. Že to už není ta stejná Léňa. Bylo by to zvláštní, kdybych se někam neposunula. Je mi to jedno, ať si myslí kdo chce, co chce. Zajímají mě ty mraky. Před námi prší, je opravdu šedo. Vedle nás vysvítá naoranžovělá obloha. Stalo se něco za těch deset let? Jo. Dělala jsem to, co jsem v tu chvíli milovala, splnily se mi sny. Jako orientální tanečnice jsem se podívala všude možně po světě. Hazardovala jsem se zdravím, skončila jsem se zálibami a v posledních pár letech se k nim vrátila. Zjistila jsem, že štěstí není o úspěchu, ale o radosti, kterou prožíváte v přítomnosti. A tak jsem byla střídavě šťastná a nešťastná. 

Moc velký rozdíl mezi tou osmnáctiletou a dvaceti osmiletou Lenkou není. Poslouchá Floydy (zrovna ji v uších hraje akustická High Hopes), fascinuje ji vesmír, fotí, hraje na flétnu a tančí. Ale no tak. Nějaký rozdíl tu musí být. Jo! Věří, že vše je možné, nebojí se riskovat. I když nejbližším lidem to tak nepřijde, je ochotna se sebrat a odjet za nimi na druhou část planety, kdyby ji potřebovali. Osmnáctiletá Lenka ale byla schopna se bezhlavě zamilovat a snít. Když poslouchala hudbu, prožívala každou vteřinu, věděla, že může změnit svět, že dokáže naplno žít. A teď snad ne? Vždyť skotačí po celém světě, vždyť se ji splnily všechny sny! Jo, to je pravda a je to krásné, ale už se to stalo. Přítomnost je teď.

Je tu rozdíl. Dvaceti osmiletá Lenka nevěří v happy endy. Rozhodně ne v ty vztahové. Proč? Tak mladá a úspěšná holka, vždyť se to kolem ní jen musí hemžit. Co na to říct... Osmnáctiletá Lenka si myslela, že jednou stráví život s člověkem, se kterým si rozumí i beze slov. S člověkem, který ví, že potřebuje vypadnout ven a koukat na hvězdy. S člověkem, kterého dokáže podporovat ve všem, co si přeje, protože mu věří... O deset let starší Lenka ví, že lze prožít fascinující a nádherný život plný dobrodružství a krás sama. Ví ale, že když je po boku člověk, se kterým si rozumí beze slov, tak je vše mnohem intenzivnější, že spolu dokáží měnit svět. O deset let starší Lenka ví, že ne vždy je možné s takovým člověkem být. 

Kontraráno

Šla jsem po Veveří na fakultu, když v tom jsem do něčeho kopla. Bylo to zelené, vrásčité. Že by nějaký plod nebo zelenina? No jo, maclura pomifera, že mě to nenapadlo hned! Nicméně bylo naprosto jasné, co mi to připomíná. Struktura oné zelené polokoule byla nápadně podobná granulaci ve sluneční fotosféře. Že nevíte, co to je? No tak si to vygůglujte, internet si pomalu hraje na Boha, už začíná být všudypřítomný a všecko ví. Každopádně najednou máte na dosah Slunce. Jako by vyschlo, zezelenalo a spadlo mi přímo pod nohy. Stejná struktura čehosi, co roste na stromě a má velikost tak akorát velkého ženského ňadra, se nachází na Slunci... Člověk čučí do dálky, září tam hvězdy a nejradši by za nimi letěl, protože jsou tak jiné a krásné... Ale že tu má jednu hvězdu, která je s ním každý den, dodává mu vše, co potřebuje, tak toho si nevšimne. Nebo si na ni zvykne. Víte o čem mluvím? No opět a jedině o Slunci samozřejmě. A my se mu ještě bráníme. Brýle, krémy, slunečníky.. Chudák... A ono nám stále trpělivě a s láskou svítí na cestu, stále dodává energii rostlinkám, zahřívá nás... A tak si my (EGOcentrici: "Vše se točí kolem nás! I Slunce by mělo! GEOcentrismus na hrad!") obecně zvykáme, že ty nejdůležitější věci jsou věčně kolem nás a my je přehlížíme a slepě čumíme jinam. A ten malý zelený vrásčitý, a zároveň tak kouzelný, kus hmoty mi připomněl, jaké kontrasty nás obklopují a jaké si sami vytváříme.

Šla jsem dál a další kontrast pod nohama. Zafoukal vítr a kolem mě se vzneslo už první podzimní listí. O chvilku později se zdvihlo, se stejnou elegancí, hejno much z psího hovna. Jak podobný pohyb, přičemž muchy letěly samy za sebe, kdežto listí se nechalo nést větrem. Že by to ty mouchy někde bokem předtím nacvičovaly? Už je vidím! Mucha Lítámráda: "Holky, koukala jsem na listy ve větru a to je tak skvělá choreografie! Nacvičíme to taky!" Mucha Držímsepřizemi: "A co autorská práva?" Mucha Mámvšenaháku: "V poho, vOSA se teď zaměřila na kaluže. Prej kopírují jezera." Je zbytečné si nacvičovat, co dělat v některých situacích. Protože až příjdou, tak nejpřirozenější je nechat se nést. Neřešit a jít... 

Takže jsem neřešila a šla. Procházela jsem botanickou zahradou a klasicky natátla ruku a dotýkala se listů. Občas to píchlo, občas pohladilo, občas zastudělo a občas jsem hmátla vedle. Došla jsem k tisu, který je jedovatý. Byl temně zelený s červenými, šťavnatými bobulkami. Tak jsem si jednu utrhla a snědla. Pecičku jsem odhodila do trávy, ať se třeba může zakořenit. Pomalu jsem došla do kanceláře, abych pokračovala ve výzkumu takových podobných, méně šťavnatých, bobulek ve vesmíru. Akorát jsou asi 100000000000000000000 krát větší, pecku tvoří hmotná a žhavá hvězda a obálku tvoří hodně žhavý plyn... Tak podobné a tak jiné. A v tom je ten svět krásný.