středa 1. října 2014

O mracích

Viděli jste už dnešní mraky? Jsou nádherné. Celou cestu na fakultu jsem na ně koukala. Je pravda, že pár lidí se také podívalo nahoru, ale asi jim vadil padající déšť, tak jen zakroutili hlavou a šli dál. Řeknete si: "Co na tom může být krásného? Šedá vrstva bez struktury a ještě k tomu leje!" A já na to: "Ale lidi! Viděli jste někdy tenhle typ mraků shora? Třeba z letadla, z vrcholu hory nebo raketoplánu (vy jste ještě neletěli raketoplánem?). To je podívaná!" 

On totiž stratus i nimbostratus shora vypadá jako moře. Moře, kterému čas plyne mnohem pomaleji než nám. Má dokonce vlnky, jejichž obrovská škála odstínů šedi určitě inspirovala k napsání uměle vytvořeného bestselleru. Je to opravdu nádhera. A my tady bzučíme, že zase prší. Ano, prší! Jupí! Každá z těch kapek vody vznikla kdysi hódně dávno (tu dobu si nepamatuje ani památný strom na rohu Veveří a Pekárenské, ani by si to nepamatoval chudák neokradený Tutanchamon, ani nejstarší Silnézadníkrátképřednísaurus, ba ani jádro Země). Částečky vody vznikly ještě dávno před vznikem Země, kdesi v molekulovém mračnu, na zrníčkách prachu, molekulka po molekulce. A z tohoto molekulového mračna, tvořeného především vodíkem, vznikla hvězda (ta, která vás dnes kvůli mrakům nezahřívá tolik jako obvykle a kterou lidstvo nazvalo, myslím, Slunce). Kolem této hvězdy spektrálního typu G2V se pár prachových částeček podrcalo a vznikly planety. A na jednu z nich, kterou jsme se odvážili nazývat naší, se takové množství vody, které dnes kolem sebe pozorujeme a ve kterém se tak rádi v Jugošce rochníme, dostalo až později. Voda na Zemi se vyskytuje díky meziplanetární hmotě; šutrům, co se prohánějí všude kolem. A jak? No to se několik mnohaliónů asteroidů rozhodlo spáchat kamikaze.

A od té doby se voda nachází v cyklu VVS (nejedná se o telenovelu Velmi vážné stahy), ale o: vypaří, vyprší, steče... Někdy i zmrzne. A tak to dělá stovky miliónů let. Ta má výdrž! A zrovna tato voda, která si tím vším prošla (od vzniku v mezihvězdném mračnu až po pády komet a asteroidů na Zemi) na nás prší. Paráda :)

Skvělá ukázka, bohužel autora fotky neznám. Ale povedla se mu!


Tento kontrast mi připomíná, jak v životě záleží na úhlu pohledu. Jsme zrovna na zemi, tak koukáme na mraky zespoda a mnoha lidem se ty mraky nelíbí. Ale stačí se dostat tak 5 km nad zem a hned je to jinak. A co kdyby to tak bylo i s lidmi? Koukáte se na člověka z jednoho úhlu a přijde vám úplně potrefený, hloupý, šílený (a vy stojíte, soudíte a říkáte si, jaký skvělý soudce jste. Vyznáte se totiž perfektně v sobě a tudíž i v ostatních, že?). Ale pak toho oného člověka vidíte, jak se třeba chová ke svému dítěti, přečtete si jeho báseň nebo si s ním dáte pivo. A ejhle, všechno je jinak. A někteří lidé nechtějí a nebo nemohou (třeba jim to jejich tělo nedovoluje) ukázat sami sebe z jiné stránky. A my stále zíráme jen a jen z jednoho úhlu pohledu a ani nás nenapadne si poodstoupit, popojít trošku kolem. 

A tak v lidech, ať jsou jakýkoliv (a mají na to právo, je to jejich život), bychom měli vidět jejich krásnou stránku. To, že občas nejde vidět, neznamená, že tam není :) A příště, až zas bude pršet, tak se odražte a vyleťte nahoru nad mraky. Je to nádhera. 

Žádné komentáře:

Okomentovat