neděle 28. prosince 2014

Škatule, hejbejte se!

Nemám ráda škatulky, i když sama některé věci, vztahy a la la la dávám do krabiček a z těch pak stavím velkolepé paláce. Prohlížím si je ze všech stran a v průběhu mého okounění exponenciálně narůstá chuť kopnout do stěn toho vyškatulkovaného baráku a všechno zbořit.. Žádné kategorie "práce" a "zábava"; přihrádky "kamarád", "kamarád s benefity", "úlet", "pravidelný úlet" a "bývalý partner"; šuplíky "hudba k poslechu", "hudba k tanci" nebo "hudba k sexu"; komůrky "musím dělat", "měla bych dělat", "chci dělat"... Existují vůbec hranice? Ne, jen ty umělé. A proto i my je přeci tak rádi porušujeme, že ano milí kamarádi (nejen) s benefity?

To je panečku rozdíl mezi vřesem a netopýrem, mezi hvězdou a planetou, mezi nocí a dnem! Jistě, vřes je jakási kytka a netopýr je takové malé, milé, mě po ránu připomínající, zvířátko. Rozdíl jak prase, rozdíl v mase. No jo! A co houby? Rostlina nebo živočich? Jako horké brambory byly přehazovány sem a tam, dokud se nevytvořila samostatná škatulka. Houby. 

Dobrá tedy, ale hvězda a planeta jsou dvě neslučitelné kategorie, tady jako pozor! Věda, všechnu znalost světa snědla. Hvězdy - obrovské žhavé koule plynu, gravitací, tou sic popsatelnou, ale záhadnou sílou, drženy pohromadě, září nejen v září. A to fest! Planety - šutýrky nebo chladné, plynu plné koule, obíhající kolem hvězd. Jasná páka. No jo! Ale existuje opravdový skok mezi těmito dvěmi, na první pohled rozdílnými, košíčky plnými kuliček? Jedny jsou hrozně moc těžké a svítí jak oči po pár lysohlávkách, druhé jsou naopak malé a chladné. To je mi otázka! A v tuto chvíli přichází na řadu hrdina dne. "Kdo seš jako?" "Hnědý trpaslík jméno mé." "Seš hvězda nebo planeta?" "Ani jedno." Ticho. Co si to dovoluje, hejsek. Ať si laskavě vybere. Planeta nebo hvězda. Nic mezi.

"A tak to jde dál a dál, vokálů prázdný vál." 
"Tudíž instrumentál, řekl bych", zatímco led ve whisky tál. 
"No možná. Akorát se v té skladbě jen tříská botou o čelo." 
"Taky hudba, ne?"

Přihrádky nejsou přirozené! Možná pro některé částice, které mohou nabývat jen určité energiové stavy, ale sakra pro makro svět ne! Tu se to krásně slívá, vždyť kolikrát je cuvée lepší než samostatná odrůda. Pokud tvoříte, dělejte to tak, že vás to naplňuje, neřešte, kam se zařadíte. Někomu se to líbit bude, někomu ne. A prosím, prosím, prosím, nesklouzávejte ke předem danému klišé! Nebudu chodit kolem horké kaše (protože kaše miluju; pohankovou, jáhlovou, krupičnou, rýžovou... no prostě bych kolem ní nebloumala a sežrala bych ji) - slyšela jsem jednu kapelu, hraje skvěle a přestože by se dala zařadit do několika hudebních žánrů, má svůj zvuk a je svá. Líbí se mi. A tak jsem se koukla na klip a hle! Najednou to nebyla ta nenasytná indigová s příměsí tmavě modré a odlesky do zelena, se skrytým třpytem čerstvých střepů a dozvukem dva a půl kilometrů vzdáleného hromu, jaká mě pohlcovala při jejím poslechu. Ne. Byla to fialová. Fialová tak, jak by ji každý čekal. A tak se na tu chvilku kapelka zařadila ke všem dalším fialovým. Sledovala jsem ty prvoplánové záběry, tu a tam levnější než rohlík a kroutila hlavou, jako když se při opravování písemek dočtu, že výsledná hmotnost bílého trpaslíka je deset hmotností Slunce (to je cháska ti studenti, nepřemýšlejí nad výsledkem.) Škoda. 

Ještěže se dá ten júťůb vypnout, nasadit sluchátka a lítat v tom indigovém hábitu v údolích mezi horami, dychtivých po delších dnech. A tak, když tvoříte nebo dokonce děláte vědu, vykašlete se na to, jak by se co mělo dělat. Máte-li nápad, váš, vlastní, originální, který vám pomůže se dobrat k tomu, co potřebujete (ať už je to píseň, socha, vědecký objev nebo nová příchuť makronky) jděte za ním! Vyjde to nebo ne. Ale nepodepisujte se pod něco, za čím si nebudete stát jen proto, že se to po vás chce nebo to tak dělají ostatní. Prostě ne! 

Jedna (mnou) neškatulkovatelná kapela, The Gathering a jedno z netradičních alb...



neděle 21. prosince 2014

Závěje - 2. část

Předchozí část zde.

Druhý den ráno konečně spatřila ty závěje, kterými se večer brodila. Sníh vše krásně uhlazoval, i smrčky, které rády vystrkují jehličky, najednou poklidně dřímaly. Občas nebylo poznat, zda se pod hordou sněhu skrývá keřík nebo zbytek břidlic, které táta nestihl odklidit. Všude kolem bylo bílo, pod nohama i nad hlavou, muselo před pár hodinami sněžit. Lenka se vydala na pole, po cestě potkala pár zaječích stop. Kampak zajoch asi hopkal? pomyslela si. Beztak nám okusoval jablůňky. A samozřejmě! Ožraná kúra hned na třech stromečcích. "No jo, hlad je sviňa," pronesla směrem k otiskům těch drobných tlapek, které meandrovaly skrz celou zahradu. Vydala se dál. Na to pole chodívala velmi ráda; nacházelo se na vrcholku kopce, takže bylo krásně vidět do okolí. Milovala křupající sníh pod nohama, a tak začala prošlapávat širší cestičku. Připomnělo jí to opět období první a druhé třídy, kdy takhle do sněhu vyšlapávala půdorys svého imaginárního domečku. Vždy se začalo malou předsíní, poté následovala největší místnost - obývák. Z obýváku se vcházelo rovnou do kuchyně a z druhé strany pak do ložnice. U té samozřejmě nechyběla koupelna. Zvláštní je, že se jednalo o kruhové pokojíčky, ne o klasické obdélníky. Stála tedy na poli, vzpomínala na dětství a přestože ji už pomalu táhlo na třicet, začala vyšlapávat kruh. A poté další a další, dokud se pod jejíma nohama nerozkládal stejný půdorys domečku, jako tehdy. Popravdě ji to naučila máma. V té době, kdy jí bylo šest, na dvorku před chalupou maminka trpělivě prošlapávala sníh s malou Bembou, zatímco starší Evička zkušeně dokončovala sněhuláka. "Nezapomeň nechat místo na dveře." "A mami? Můžu si udělat i balkón?" "To víš, že můžeš," pohladila ji po zmrzlích tvářičkách. "A mami? Proč nemáme balkón?" "Jednou možná budeme mít." "A mami? Můžu tátovi pomoct s tím balkónem? Že by jako byl už třeba to... víš co.. na léto." Maminka s klidným hlasem odpovídala, že balkón hnedka nebude, ale že klidně může tatínkovi pomoct na jaře sbírat klacíky, až se budou stříhat stromečky. Byl to krásný den. Sníh se třpytil, v kuchyni táta dodělával guláš a malá Evča už pomalu stavěla druhého sněhuláka. Tentokráte to byla sněhulačka. Nebo sněhulanda? Možná sněhulka. Kdo ví.

Nicméně v téhle chvíli byl půdorys hotov a bylo na čase stavět zdi. Lenka si hrdě prohlížela své dílo a po chvíli se jala vystavět své obydlí ještě do třetího rozměru. Nejednalo se o nijak vysoké stavení, byla to spíš ohrádka. Ohrádka ze sněhových koulí. Vzpomněla si, jak se u stavby domečků ze sněhu často se spolužačkama koulovala. Ono, když už se ta koule udělá, tak pak exponenciálně vzroste chuť ji po někom mrsknout. Teď neměla po kom, a přestože měla chuť ji šlehnout sama po sobě, odolala a odhodila ji do dálky. Stavěla dál a opět vzpomínala. Viděla tři děvčátka včetně sebe sama, která si stavěla svá obydlíčka pěkně uprostřed rozlehlého trávníku, kousek od Hrabovského náměstí. Vždy, když byl příbytek hotov, vydávaly se s kamarádkami hledat větvičky, kamínky nebo šišky, aby si mohly ta svá ledová království vyzdobit. Opodál si často hrávali i kluci. Když napadlo hodně sněhu, vytvářeli bludiště nebo válečné hradby, aby se pak mohli koulovat do úmoru. Jak tehdy křičeli, jak se jim ta dětská čelíčka potila. Není divu, byla to válka mezi dvěma ulicemi. Příborská proti Starobělské. A ony, slušné prvňačky, které dávno měly domácí úkoly napsány, se vždy promenádovaly velmi blízko těch sněhových bojišť, ač se ani jednou na ty uřícené školáky nepodívaly. Samozřejmě chtěly, a moc. Byl tam přeci Péťa, Niki a Mirek. A taky Honza. Hluboce, jak to jen osmileté holčičky dovedou, doufaly, že ty své tajné lásky zaujmou svými domečky ze sněhu. Třeba právě tím, jak hezky je vyzdobí, jak pečlivě se o ně starají. A kluci? Všimli si? No, asi tak jak v dospělosti. Bylo jim to šumák. Odehrávala se totiž bitva na život a na smrt. Příborská proti Starobělské. Domek ne domek, mydlili se ze všech stran. "Hej, to byla perda!" zakřičel pochvalně Niki. "My vás dostaneme!" vypísknul Péťa. "My ale máme lepší hradby!" "No a my zas máme větší koule!" Pár puberťáků opodál vyprsklo smíchy, aniž by malé děti pochopily, čemu se tak přihlouple ti starší smějí. A tak to bylo každý zimní den. Holčičky si zdobily své bílé domečky, zatímco tajně pokukovaly po klucích. Ti si nějakých mařen nevšímali, proč taky, že? Měli plné ruce práce s vytvářením dostatečného množství bitevních koulí a zpevňováním hradeb. Tentokrát Příborská vyhraje! Opodál se hihňali puberťáci, rozepnuté bundy, holý krk, jen aby mohli zamachrovat před Klárou a Magdou, nejkrásnějšími dívkami v okolí.  

Došla promrzlá zpět do chalupy, přiložila do kamen a jelikož už ji delší dobu žaludek stávkoval, držíc v ruce nápis "Mám hlad!", napustila konvici vodou a položila na pec. Bude totiž kus kus! Tentokráte s tofu. S miskou plné nebarevné hmoty usedla ke kamnům a zaposlouchala se do hudby, která chrastila ze starého rádia. Hrál Passenger a zpíval o tom, že nechal odejít dívku, kterého miloval. Přemýšlela nad tím textem. Proč to tak je? Proč lidé od sebe odhánějí ty, na kterým jim opravdu záleží? Proč vlastně ona utekla na chalupu? 

Probudila ji rána. Miska se zbytky kus kusu dopadla na zem a rozbila se. Lenka sebou trhla. Posadila se, prohlížela si ty střepy a nepříjemně pociťovala ztuhlý krk. Sehla se, aby je posbírala, když v tu chvíli si uvědomila, že venku svítí slunce. Konečně! Ač byla ještě rozespalá, vmžiku se oblékla a vyběhla na zahradu. Bylo nádherně. Rozhlédla se. Sherlock Holmes by určitě přijal sníh do služby. Na rovné třpytivé ploše se totiž proháněly desítky stop nejrůznějších zvířátek a milý pán Sníh je zaznamenal. Všechny ty stopy kosů, havranů a samozřejmě stopy hladového zajíce. Jak se na zahradu dostala srnka? Lenka sledovala linii elegantních stop srnčích kopýtek, která se táhla až k vratům. No jistě, zapomněla je zavřít. Ohlédla se směrem ke stromkům. Srnečka měla zřejmě taky hlad. Vydala se tedy k plotu, aby vrata dovřela, když v tom zaslechla hlas. Hlas vískajícího dítěte. Popošla směrem k poli. U jejího sněhového domečku stál muž v černé bundě a čapce, ruce v kapsách. Kolem něj hopkalo malé dítko, cosi drželo v ručkách. Chtěla se za nimi vydat, ale nedokázala se rozhoupat. Vždyť je nezná. Co jim má říct? Nakonec se přeci jen rozhodla a vyšla na pole. Když už byla pár metrů od dvou neznámých, muž se na ni otočil. "Dobré odpoledne," pozdravila s úsměvem. "Dobrý den," přikývnul. "Jsem ráda, že má domeček uplatnění." "To jste stavěla vy? Pěkné!" "Děkuji," zasmála se. "Vůbec mě nenapadlo, že by si toho někdo mohl všimnout." "To víte, šli jsme kolem, dcerka jej uviděla a už ji odtud půl hodiny nemohu dostat. Nevadí, že si tu hraje?" "Samozřejmě, že ne. Právě naopak." "Tati? Můžu tam dát pár šišek, co jsme nasbírali u babičky?" pípla ta malá. Byla to překrásná holčička. "To se zeptej tady paní." "Paní? Můžu tam dát pár šišek, co jsme nasbírali u babičky?" "To víš, že ano. Vyzdob si ten domeček, jak jen budeš chtít," sehla se k ní. Té malé holčičce se na nosku kolébalo pár pih. "Máte krásnou dceru." "Děkuji, dělá mi radost. Nevíte náhodou o nějakém krásném místě na procházku? Moc to tady neznám." "Samozřejmě. Pěkná procházka je támhle směrem na západ ke kamenolomu, ale tam dávejte na malou pozor. Je tam hodně kamení." "To už tak v kamenolomu bývá," zasmál se šibalsky. Měla pocit, že ten obličej zná. Hlavně teď, když se usmál. Zadívala se na něj. Dva dolíčky ve tvářích, několik pih a klukovský úsměv. Hlavně ten úsměv znala. Vítr jí neustále sfoukával vlasy do obličeje. Tak to ten vichr může za jasnou oblohu! Trošku poodstoupil a svraštil obočí. Chvíli na sebe zírali, oběma cukali koutky. Znají se, to je jisté, ale odkud? "Leni?" "Panebože, Tome!" Celá se rozzářila. Vždyť už jednou ty pihy počítala. Oba udiveni tím setkáním po tolika letech nemohli ze sebe spustit oči. "Tome, co tu děláš?" "Přijel jsem za mamkou na chalupu. Nevěděl jsem, že tu bydlíš. Myslel jsem, že někde tančíš po světě nebo hledáš černé díry kdesi na nebi." "Ne, jsem stále v Brně, tady máme jenom chalupu na víkend." "Ty jo, tak to jsem nečekal. Vůbec mě nenapadlo, že Tě ještě někdy uvidím." "Mě taky ne. Ty brďo, vůbec nevím, kde bydlíš, co vlastně děláš?" "Ale prosím Tě, to se nedá srovnat s tím tvým šíleným životem. Jednou jsem Tě viděl v Praze na billboardu, jsem si říkal, jo, tak s touhle jsem hrával ragby." Rozesmálo jí to: "No jasně! Lepší hráčku jsi už nezažil, co?" "Asi tak nějak," zašklebil se. "Hele, co kdybychom šli k tomu kamenolomu? Aspoň pokecáme." "Jo, to zní fajn."

A tak se vydali směrem na západ. Šli přes vrchol kopce, což byla v podstatě jen planina. Planina, která se ve světle pomalu usínajícího slunce oranžově třpytila. Zahlédli i pár srnek kdesi v dáli. Takové statické tečky to byly. "Takže teď jsi v Praze, to je perfektní!" "Jo, příležítostí je tam rozhodně víc než v Ostravě, ale.. popravdě není na vše čas, rozhodně ne s dítětem." "To chápu." "Leni a Ty ještě nejsi vdaná?" "Ne, ještě ne." "Tak ono asi ani nemáš čas na nějaký vztah." "Ty jo, seš jak moje máma. Ne, čas je." Nechtěla se bavit o vztazích, navíc neříkala úplnou pravdu, a tak v mžiku pronesla směrem k malé holčičce: "Už jsi někdy dělala andělíčka?" "Jak to myslíš teto?" "No přeci ve sněhu?" "A jak se to dělá?" "Takhle," a strčila nečekaně do Tomáše. Ten se sice snažil udržet balanc, ale tak jako tak se svalil do sněhu. "Leňule!" "Milý tatínku," smála se Lenka, "a teď zamávej křídly." Holčička se krásně chichotala, ručky držela před pusou. "Markétko, já jsem spíš takový sumo anděl, ale krásného andílka umí určitě teta," rychle chytl Lenku za ruku a strhl ji za sebou. Ta jen vypískla a pleskla sebou do sněhu. "Tak slečno Zychová a snažte se vzlétnout." Váleli se ve sněhu, zatímco se malá smála a nadšeně povykovala: "Já chci taky, já chci taky." Přestože jí očka zářila nedočkavostí, opatrně se posadila do sněhu, položila se pomalinku na záda a začala mávat ručičkama. "To bude krásný andílek," pochválil ji pyšný táta. "Rozhodně mnohem krásnější než to, co tu zbude po nás," culil se na Lenku. Jak moc si byl podobný s tím patnáctiletým klučinou. Až moc, uvědomila si. Když se všichni zvedli a podívali se na svá díla, museli uznat, že měl Tomáš pravdu. Vedle krásného malého andílka od Markétky to vypadalo, jako by se ve sněhu nedávno rýpalo prase. "Hm, tak to se nám moc nepovedlo, " zasmála se Lenka. Vydali se tedy dál ke kamenolomu. Šli po zasněžené louce; tu a tam se tyčilo pár stébel seschlé trávy. Procházeli kolem šípkového keře. Byl holý, ale stejně se ještě pár šípků mermomocí drželo na zmrzlých větvičkách. "Marky počkej, co to tu máš?" zamračila se Lenka. "Kde?" ošívala se holčička. "Počkej, přestaň se točit." "Mě trefí, to je hovno," procedil z půlky pobaveně a z půlky nazlobeně Tom. "Jéj, to je asi z toho válení ve sněhu. Vůbec jsem si toho nevšimla," prohlížela si Markétčinu bundu Lenka. "Teto, já nechci hovínko na bundičce. Tati," začala popotahovat. "Markétko, to vypereme," dřepla si k ní Lenka. "Asi je to jen od hlíny, taťka si dělal srandu." Holčička si utřela nos do rukávu a chytla oba dva za ruku. Pokračovali směrem k lesu, za kterým se rozprostíral kamenolom. "A to víte, že tu můžete najít i zkameněliny?" pronesla se zapálením Lenka. "Co to jsou zakalemeniny?" "Zkameněliny," opravil malou Tom. "Zkalaněminy." "Zkameněliny, Markétko, je to od slovíčka kámen," řekl mírně Tom a pokračoval: "Takovou zkamenělinou může být třeba kost od dinosaura nebo třeba nějaká mořská škeble." "A tati? Tys už nějakou zkamínkovatělinu někdy našel?" "No, od dinosaura ještě ne, to dělají archeologové. Ale jednou jsem jednu zkamenělinu našel." "Kde? Kde?" "To bylo na horách, na Malé Fatře. Byl jsem tam na výletě se strejdou Pavlem. Vzali jsme si spacáky a stany, a týden jsme chodili po těch horách." "Co jste tam proboha týden dělali? Přechod dáš za tři dny v pohodě," vložila se do toho Lenka. "Teto, my jsme totiž v těch velkých krosnách nesli hlavně pivo a protože bylo hrozně moc těžké, tak jsme často odpočívali. No a abychom si je ulehčili, tak jsme museli to pivo neustále popíjet, že?" "Tati a co ta zkalenina?" Lenka vyprskla smíchy: "Zkaleniny se tam očividně váleli každou noc po louce." Tom se pobaveně na Lenku podíval. "Je pravda, že jsme si s Pavlem užívali každé posezení s pivkem a že jsme často usínali mimo spacáky, ale teď zpět ke zkamenělině. Po týdnu jsem se vrátil z Fatry domů a samozřejmě jsem si vybaloval věci. Sice až po dalších několika dnech, ale nakonec jsem všecko vybalil. No, a když jsem už měl batoh skoro prázdný, tak jsem zničeho nic nahmatal něco tvrdého." Lenka se uchichtla. "Sahal jsem do batohu Leni, neboj." "Já nic neřekla, jen jsem se zasmála," rozhodila pobaveně rukama. "A tak jsem to pomalinku začal vytahovat. Myslel jsem, že jsem si schoval do batohu nějaký kámen. Víš Markétko, že sbírám kamínky." "Ano, hlavně, když jsi na rybách." "Tak jsem si tedy myslel, že to bude asi nějaký šutr, na který jsem zapomněl. Ale nebyl to kámen." "Co to bylo?" vytřeštila oči ta kouzelná holčička. "Představ si, byl to..." "Dračí zub!" "Nebyl to dračí zub." "Tak dráp od dinosaura!" "Taky ne. Byl to..." Teď už byla napnutá i Lenka. "Kus suchého chleba," řekl konečně. "Co?" pronesla zklamaně Markétka. "No, zapomněl jsem si v batohu chleba a on tam ztvrdl." "Táťkó, ty si zase děláš srandu," našpulila zklamaně rty, zatímco se oba dva dospělí usmívali.

Cestou procházeli okolo smrčkové školky, párkrát jim přes cestu přeběhla myš a dokonce vylekali nejednoho zajíce. "No počkej a jak se má vlastně Pavel? Toho jsem taky neviděla sto let," zeptala se Lenka. "Jo, dobrý, taky žije v Praze." "A co, je ženatý, má taky dítě?" "Má přítelkyni." "Aha. Ráda bych ho zase viděla." Tom se jen ušklíbl.  "A kde máš vlastně ženu? Nepřijela s Tebou?" "Je na dovči s kamarádkou," procedil zpoza šály. Viděla na něm, že to nebylo vhodně zvolené téma, proto se podívala na malou a zeptala se: "Markétko a jaké byly vlastně Vánoce? Co Ježíšek? Donesl, cos sis přála?" "Ano, donesl. Dostala jsem bárbínu, ale s rybím ocasem." "Myslíš mořskou pannu?" "Jo, mořskou panu. A ten ocas, když dáš do vody, tak změní barvu. A pak jsem dostala plyšového engry brds, toho červeného, a pak ještě poníka, navlékací korálky, jo a ještě panenku z frouzn, z té pohádky, víš? A pak ještě autíčko na dálkové ovládání. Maminka říkala, že ten dárek asi Ježíšek spíš donesl tatínkovi." Lenka se podívala na Toma, ten se samozřejmě smál a pokyvoval hlavou. Chvíli jej ještě pozorovala, zatímco malá pokračovala. "A pak jsem dostala ještě takovou knížku, kam můžeš lepit nálepky různých princezen a pak jsem ještě dostala to.. no, takový ten.. tati, jak se to jmenuje?" "Myslíš playstation?" "Jo, ten." Do toho se ihned vložila Lenka: "A jéjej, to je taky takový dáreček pro tatínka, co?" Tomáš se rozesmál a malá k tomu ještě dodala: "Jo teto, protože mě k tomu vůbec nepustí. Pořád tam hraje nějaký fotbal." Obě se na něj zadívaly, malá s pohledem jako na největšího křiváka, Lenka s úsměvem od ucha k uchu. "No co, to Ježíšek, já za to nemůžu," bránil se.

Došli do kamenolomu. Bylo ticho, v dálce se hádali jen dva psi. V zimě je vždy jinak ticho než v létě. Asi je to tím, že sníh vše zakryje a tak se to ticho odráží a vzniká hlasitá ozvěna. Ozvěna ticha. Člověk má pocit, že slyší až za vzdálené kopce. Slunce se těsně sklánělo nad obzorem, když v tom se ozvala malá: "Tatínku já už chci jít zpátky." "Tak jo, půjdeme už za babičkou." Obloha se postupně barvila do tmavších odstínů modré. A sníh, jako malé dítě, vše po obloze kopíroval. I barvu. Cestou zpět se dospělí bavili o tom, že Ostrava už není tím, čím bývala; že v centru Prahy člověk slyší všechny možné jazyky, jen ne češtinu; že Lence chybí jehla v gramofónu a to je jediná chyba jejího tamního pobytu; že Tomovi v práci dali krásný vánoční bonus, ale že si ho taky pěkně vydřel. Byl v práci několik měsíců přesčas. Někdy až o čtyři hodiny denně déle, než by měl. Cestou k chalupě se ještě zastavili u malinké kapličky, na které zel nápis: Gelobt sei Jesus Christus. "Tady byly Sudety, co?" "Jo jo, i kostel ve vesnici je komplet německý," pronesla nevzrušeně Lenka. "Tati? Co to je za pána?" "To je Ježíš." "To je Ježíšek, co nosí dárky?" "No, dárky nosí malinký Ježíšek." "Ale tati? Jak může nosit dárky malý Ježíšek, když tady už je starý a pase ovce?" Zarazil jej ten pojem "starý", vždyť se už i on pomalu blíží ke Kristovým létům. Nevěděl, co odpovědět. "A tati? Proč má dlouhé vlasy?" "Protože byl hipík," vyhrkla ze sebe Lenka. "Co to je hipík?" "To je člověk, co má dlouhé vlasy, nosí sandály a chce furt lásku a mír." "Až budu velká, tak budu taky hipíková. Třeba mi taky někdo postaví kapličku." Lenka se musela tomu všemu upřímně smát. Celému tomu paradoxu, kdy vedle kapličky ležel věnec se slaměnými vánočními ozdobami. Vánoce, tak krásný pohanský svátek a jak byl zneužit křesťanstvím kvůli moci nad lidmi. Ale to žádnému z těch modlících se na půlnoční nepřijde divné. Zahnala kritické myšlenky a ohnula se pro větvičku. Byly na ni tři drobné šišky. "Jé, teto, to jsou jak tři oříšky pro Popelku." "Ano, vypadá to tak. Ale jsou to šišky od modřínu." "A kde je?" rozhlížela se ta malá. Lenka se otočila kolem dokola a ukázala na jeden holý strom. "Tady tento." "Ten holý? A neměl by mít jehličky?" "Modřín má jehličky, ale na zimu opadá tak, jako stromečky, co mají lístečky." "Aha," zamyslela se malá, "a není mu zima?" "Ne, on zimu potřebuje, aby během jara zase vyrašily lístečky." "Myslíš jehličky?" "Ano, jehličky. Ty Tome, musí být už unavená. Ne, že bych s vámi nechtěla být, ale.. Nerada bych, aby nachladla. To by mě pak Tvá žena hnala." "Nehnala, neboj." 

Pokračování zde.

Závěje - 1. část

Je to tu. Konečně! Kolik přemlouvání ji to stálo. "Tati. Fakt si potřebuju na pár dní odpočinout." "Já to chápu, ale ať tam neumrzneš." "Umím rozdělat v kamnech. Sice stěží, ale umím." "No, jak chceš. Dělej, jak myslíš, už jsi dospělá." Jo jo, jsem, pomyslela si. Těšila se jak malá, tohle už dlouho nepodnikla. Naposledy na střední. Strávila tehdy v srpnu na chalupě týden sama. V té době nějaká wifi nehrozila a televize ji nezajímala. Prostě a jednoduše plynula s létem. Ráno chodívala do lesa sbírat ostružiny, v průběhu dne okopávala záhonky, pletla z cibule copánky a k večeru se postavila na vrcholek kopce a hrávala Concertino od Poulanca. Jen ať to slyší celá vesnice. Vzpomínky to byly nádherné. Například když se prohnala nad kopcem bouřka a do půlhodiny se stal zázrak. Mraky se nad západem roztrhaly a sytě oranžový proud světla se rozlil do zmoklé louky. Kopretiny, zvonečky, řebřířky hrdě držely na svých hlavičkách těžké kapky; ještě před pár okamžiky ty dešťové kuličky vířily několik kilometrů nad zemí. Květiny dýchaly, odpařovala se z nich voda a ta záplava světla protkala každou kapku barevným mostem. Možná to byl jen pocit, ale zdálo se, že celá louka je zahalena do červeného konce duhy, která se roztříštila mezi jednotlivá stébelka lučních trav, drobné lístečky pastuší tobolky i mohutné květy bolehlavu. Vyběhla tehdy bosá, jen v tátově košili a kraťasech ven. "Bože! To je nádhera." Vběhla do louky, nejprve váhavě; chtěla vstřebat každý okamžik a zároveň se vnořit do všech skrytých skulinek toho miniaturního pralesa. Vzrušení převážilo a tak se rozutíkala. Běžela rozpažená, jak kdyby chtěla obejmout celou tu pomíjivou krásu. Dlaněmi hladila snad každý kvítek. Na chvíli se zastavila a rozhlédla se. Cítila každou rostinu, vnímala, jak se hlavičky těch kvítečků prohýbají pod tíhou kapek, jak jejich těly proudí energie kamsi nahoru. Byla všude. Tohle je Země? Brouzdala vysokou trávou, v mžiku byla kompletně mokrá. Nevadilo jí to. Byla součástí toho moře květů. Dívala se přímo do slunce; těžké, tmavě modré mraky uháněly nad její hlavou, kdesi za ní hřmělo. Hotová symfonie; tak odtud bral Beethoven inspiraci! Vnímala každý detail, nevypočítatelnost oblaků, ran chtivých blesků, nedbalost jetelů a jejich rozcuchané hlavičky, naivitu čekanek. Na co asi pak čekají? Stála tam užaslá, neschopna slov. V tu chvíli bylo všechno jasné. Proč tu jsme, proč žijeme. 

Nemusela dlouho přemýšlet nad tím, co si vezme s sebou. Samozřejmě svou svatou trojici: Foťák, dalekohled, flétnu. No dobře, dalekohled na chalupě už byl. I gramofón a čtyřicet let staré repráky. Bože, to byl zvuk. Pečlivě zabalila i své oblíbené desky. Neváhala; Umma Gumma, More, Meddle a ... a ještě Saucerful of Secrets. Raní Floydi byli odjakživa spojeni s chalupou. Snad ta jehla v gramofonu je v pořádku. Sbalila zásoby na čtyři dny a vyrazila na vlak. V batohu štěrkal kus kus. To budou zase kulinářské speciality. Kus kus s tvarohem na snídani, kus kus s tofu na oběd a kus kus s avokádem na večeři. To by měla máma radost. Jak kdyby ji slyšela: "Kolik máš na účtě?" "Mami neboj, něco našetřeno mám." "Nelži mi! Tak proč jíš jenom ten kus kus? Proč si neuděláš maso na zelenince? Nebo si upeč kuře." "Jo jasně mami, povezu na chalupu rovnou krocana. Ještě by mu lezl pařát z batohu." "Ty nech toho. Proč si nekoupíš pořádné jídlo?" "Protože si nepotřebuju vařit, budu dělat jiné věci." "Běhat v zimě po lese. Mně je to úplně jasné. A ty se furt divíš, že nemáš chlapa! S takovou Tě nikdo nemůže chtít!" "Mami, prosím Tě." 

Dorazila do vesnice. Teď ještě zbývalo asi čtyřicet minut chůze do zasněženého kopce. Tolik sněhu už dlouho nezažila. Hotové závěje. Perfektní, lépe to ani nemohlo dopadnout. Ráda se totiž plahočila sněhem, tou přírodní peřinou. Došla k chalupě, zatímco se okolní kopce přivítaly se soumrakem. Odevzdaně, ale s libou představou spánku. Lenka zvedla hlavu. Mraky se zdály být tak vysoko, barvily se střídavě do pískově žluté a žraločí modré. Bylo ticho, jen lesy podivně šustěly. Asi ze setrvačnosti. Možná se jim stýskalo po podzimním větru a padajícím listí. Ano, zřejmě jim bylo smutno. A tak ty holé koruny dělaly, co mohly, aby si připomněly ševelení již dávno tlejících listů. Nechávaly studený vítr, aby se proháněl ve větvích. Tak smutno jim bylo. Kdesi v dáli zaštěkal pes. Lenka se nadechla a zlehka se usmála. Přesně tohle potřebovala.  

Táta vše krásně připravil. Nejen dřevo k jednotlivým kamnům, ale i třísky a noviny. I sirky Lence nachystal. V duchu si pomyslela, že ji táta stále bere jako tu malou Bembu, které všechno vždy neskutečně dlouho trvalo; i proto ji s mámou říkali "blesku". Případně i "zpomalený filme", ale nejhorší bylo to jméno Bemba. Jak potupný byl ten podvečer, kdy hrála za domem ragby se svým vysněným Tomášem. Ten kluk už v patnácti věděl, co chce. Tehdy třináctiletá Lenka prožívala to nejčistší zamilování. Skupinka puberťáků hrávala rádoby ragby jen z toho důvodu, aby se mohli vzájemně dotýkat. Jen o to jediné šlo. Často ji kluci chytali za pas, jak elektrizující to tehdy bylo. Jak se ji doslova kolena podlamovala při zjištění, že ta dlaň na jejich bocích patří tomu uhrančivému blonďákovi. Onen dubnový večer se na chvíli během hry zmocnila míče a Tomáš se na ni vrhnul. Měl jasnou převahu, ale i tak si dával pozor, aby jí neublížil. Spadli tvrdě na zem, míč Lence vyletěl z rukou. Tomáš se však pro něj nerozběhnul, ale zůstal na mladinké sousedce ležet. Poprvé byla tak blízko jeho obličeje, dokázala snad spočítat všechny jeho pihy. Byl překrásný; modrooký klučina, který rád chytal ryby a sbíral kartičky s autama. Ta chvíle by trvala snad celou věčnost, oba dva si to přeci přáli, když v tom se ozvalo: "Bembo! Bembo! Neválej se po té zemi! A val domů, je večeře." Všichni vyprskli smíchy, i on. Jak jinak. "Jó, tak Bemba, jo? Ty vole, oni ji říkají Bemba," hlaholil mutující Pavel. Trapas jak hrom. A v druhé desítce života o to větší. Se sklopenou hlavou a neustálým přemítáním o tom, jak je život nefér, se vydala domů. Bylo po naději. Bemba. Bože. 

Konečně se kamna roztopila. Lenka se zadívala do ohně a po chvíli se jí rozlil úsměv po tváři. Že by si v duchu blahopřála k rozdělání pár plamínků? Možná. A nebo to bylo vzpomínkou na cinkot kamínku, který v tu dubnovou noc před patnácti lety zlehýnka ťuknul o okenní tabuli a dopadl na parapet. A po něm hned další. S tlukoucím srdcem tehdy seběhla ven. Stál opřený o zeď a jako správný frajírek ji přivítal slovy: "Ahoj Bembo." Ta noc byla opojná, ač se pouze drželi za ruce a dotýkali se tvářemi. Byl její první láskou; kéž by se dokázala někdy znovu zamilovat tak, jako to jaro. Sebrala třísky a vydala se roztopit kamna i v obýváku. Večer si pustí vinyly. A to pěkně nahlas.

Venku už byla tma. Uvelebila se s miskou nazelenalého kus kusu u pece. Jestli pak už jdou vidět hvězdy? Přistoupila k oknu, odhrnula krátkou, prachem sešedlou záclonku. Ten pohled ji zasáhl jako vždy. Přímo nad dvorem blikaly tři hvězdy; hověly si tam jak vlaštovky na drátě. Orionův pás. Samozřejmě, kdo jiný by se po jejím příjezdu tak narcisticky předváděl, než Orion. Tohle souhvězdí milovala. Skrývalo tolik záhad. Zhltla ještě jednu lžičku avokádové hmoty, ťabry, jak by řekla její babička, a vyběhla na půdu pro dalekohled. Po schodech se ji ten zrcadlový krasavec nesl těžko, ale byla zvyklá. Nahodila péřovku, čepku a rukavice s výkroji na prsty. Do kapes nastrkala okuláry, obula si sněhule a s blaženým pocitem otevřela dveře na zahradu. Pofukoval chladný vítr. Dotáhla dalekohled až k vratům. Půjde na pole, rozhodla se během chvilky. Bude tam lepší výhled. Ta cesta ji trvala více než patnáct minut. Dalekohled byl těžký a sníh ji sahal nad kolena. Zbožňovala to. Dívala se jen dolů a před sebe, ani jednou nezvedla hlavu. Bylo to snad z bázně. Neměla se čeho bát a i tak cítila hrstku strachu, která ji stahovala hrdlo. Věděla, že když zvedne hlavu, propukne v ní opět touha porozumět tajemství plnému vesmíru. A právě to, že pohlédne opět do nekonečna světa a vůbec ta možnost, že může přijít té věčné záhadě na kloub, ji malinko děsila. Postavila dalekohled a rozhlédla se kolem. Očekávala, že to bude hvězdné nebe, co jí opět vyrazí dech, ale bylo to něco kapku jiného. Hvězdy totiž nezářily pouze nad její hlavou, ona se mezi nimi přímo nacházela! Sněhová planina vytvářela další hvězdné nebe, stejně třpytivé a krásné. Nikde nekončilo. Tam, kde měl horizont oddělovat zemi od nebe, se křišťálové sněhové tečky prolínaly s těmi nadpozemskými. 

Zabořila stativ dalekohledu do sněhu. Znovu zvedla hlavu. Ten pohled byl neskutečný. Bylo jí líto, že většina lidí přichází o takovou krásu, nejen kvůli světelnému znečištění, ale také kvůli neznalosti. Většina lidí si řekně: "No jo, hvězdy. Těch je." Ale málokdo si uvědomí, že většina hvězd jsou stejné objekty jako naše Slunce. Jsou už ale tak moc daleko, že vypadají pouze jako tečky. A co teprve, kdyby si lidé uvědomili, že ten světlý pruh, táhnoucí se přes oblohu, je kus naší galaxie, kterou tvoří několik set miliard hvězd? A že takových galaxií, jako je ta naše, je ve vesmíru také několik set miliard. A že ty galaxie tvoří další struktury, které dohromady vypadají jako jedna velká síť. Nicméně v tom okamžiku byla Lenka šťastná, že po dlouhé době vytáhla dalekohled a těšila se na procházku po noční obloze. Začala samozřejmě u kolébky hvězd, u M42, Velké mlhoviny v Orionu. Takové krásné místečko to je, rodí se tam jedna hvězda za druhou. Tu noc dokonce vyhledala Krabí mlhovinu, pozůstatek po výbuchu supernovy. Vždy ji ten pohled uchvátil. "Tak tam někde rotuje neutronová hvězda. Zničené jádro zaniklé hvězdy, husté, jako kdyby se veškeré lidstvo nastrkalo do krabičky o velikosti kostky cukru. Tím  bych si čaj neosladila," uchichtla se pro sebe. Poposunula dalekohled dál v deklinaci a prohlédla si tři drobné otevřené hvězdokupy ve Vozkovi. A později, už ze zvyku, namířila i na Plejády, jednu z nejznámějších otevřených hvězdokup. "Jak se vede holky? Furt stejně, co?"  Ten večer si prohlédla všechna svá oblíbená místa. Připadala si jak mravenec, snažící se dohlédnout na vrcholek hory. A i to ji fascinovalo. Ta neschopnost porozumět světu, jehož je součástí. Po necelých dvou hodinách v mrazu se vydala zpět do chalupy. Zmrzlá, ale naprosto okouzlená.

Byl to krásný večer, měla radost. Ještě ji štípaly tváře ze zimy, o to víc, když vhazovala další polínko do kamen. Bavilo ji sledovat, co se s tělem děje při přechodu z mínus sedmi do dvaceti stupňů. Neustále popotahovala, jak nos rozmrzal. Konečky prstů pobolívaly, tak je na chvíli dala pod tekoucí vlažnou vodu. Ať ten přechod není tak brutální. Vybavila se ji vzpomínka, jak ji maminka oplachovala ledové prsty v ten nezapomenutelný den, kdy ztratila nové rukavice. Přišla domů s nafialovělými prsty, máma myslela, že ji přerazí. "Proč jsi nepřišla domů hned, když jsi je ztratila?" "No, bo jsme sáňkovaly." Dítě rodičům nevysvětlí, že zmrzlé ruce stojí za ten pocit, kdy se řítí po zasněženém kopci, bambule klepe do temene hlavy a malý človíček poprvé prožívá extázi z rychlosti. Zvláštní, že ji to vzrušení zůstalo až do dospělosti. Zastavila vodu a podívala se do zrcadla; rudá líčka lemovala dětský úsměv na již dospělé tváři. Opět ji zimou popraskaly rty. To nevadí, však si je něčím natře. Usušila si ruce do béžového ručníku, který, na rozdíl od ní, ještě pamatoval totalitu. To bylo tehdy pověstné sáňkování po Hrabovské haldě, vzpomínala. Malá Lenka nasedla úplně dobředu na sáně a křikla: "Holky, jedem! Uááá!" Nadšením pištěla celou cestu z kopce: "To je boží! Ajs grlz v akci!" Vůbec ji nepřišlo zvláštní, že jede rychleji, než předtím. Když se zastavila; uřícená, levé ucho ji lezlo z pod čapky; ohlédla se na holky se slovy: "Mazec, co?" Ale nikdo za ní neseděl. Dvě malé školačky stály na vrcholku kopce; jedna ruce opřené o boky, druhá si přehnaně klepala na čelo. "Si blbá? Sme nestihly nasednout, šunko!" křičela Danča. 

Pobrala ještě pár smrkových polínek a vyšla po schodech do obýváku. V kamnech téměř vyhaslo. Znovu je roztopila a nedočkavě se vrhla k batohu. Vytáhla své oblíbené desky. Věděla jasně, že ten večer zazní Umma Gumma, vždyť ji na tom stejném místě před třinácti lety objěvila. Přišla ke gramofónu, trošku jej oprášila. Zapnula starý zesilovač, v obrovských bednách ze sedmdesátého pátého to zachrastilo. Opatrně položila desku na gramofón, zdvihla páčku, když v tom si všimla, že na jejím konci chybí jehla. "To snad ne. Vždyť ji měl táta vyměnit," zklamaně na ni zírala. Koukala na tu osiřelou páčku ještě pár minut, jak kdyby ten maličky kousek kovu chtěla vykouzlit. Odevzdaně desku schovala. Přestože od země táhlo, zůstala sedět na podlaze. Přepnula zesilovač na rádio. Pouze šustělo, a tak začala ladit stanice. Po chvilce šumu protkaného pískáním na ni vyhrklo: "Give it to me, yeah!" Zareagovala rychle, bafla směrem k rádiu: "Nic ti nedám" a ryhle ladila dál. Co rozhodně na chalupě nesnesla, byl nějaký popík. "Nonstop, já chci žít..." "To víš, že můžeš Davídku," ušklíbla se a dál měnila frekvenci. Z ničeho nic se rozezvučel operní zpěv: "Ó Dio..." Lenka se pousmála a sebejistě se připojila ke zpěvačce svým rádoby mohutným altem: "Ó Dio, navštívila jsem Rio, Ó Máre, Krišna háre, háre." Uchichtla se své touze komunikovat s rádiem a ladila dál. "A iši te i mas, a iši te i ru," ozval se tichý, chraplavý hlas. Vyvalila oči, že by naladila Čínu nebo Japonsko? To je hloupost, to nedává smysl. Ozval se jiný, ostřejší hlas: "Ich liebe dich." V tu chvíli ji to došlo. Naladila kdo ví jakou německou stanici a očividně probíhal kurz mandarinštiny nebo japonštiny. Něco takového. A tak tam chvilku seděla a učila se s dalšími zapálenými Němci asijskému jazyku. Od země byla opravdu zima a tak se zvedla, za mumlání slovíček "arigato" a "koničiva", a popošla k policím se starými rádii. Táta je sbíral už pěknou řádku let. Jestli pak nějaké ještě funguje? Její pozornost upoutalo malinkaté rádio s velkým čudlíkem napravo, pěkné ve zlatém řezu. Zatímco si jej prohlížela a převracela v dlaních, přemýšlela nad tím záhadným číslem 1,618. Tento poměr se nachází snad všude, od uspořádání šupinek ananasu, přes schránky měkkýšů až po semínka slunečnic. Opět se v ní rozlil lehce mrazivý, ale příjemný pocit, kdy jí vnitřní hlas ujišťoval, že život je mnohonásobně rafinovanější, než si lidé myslí. Vzala si rádio z poličky, vypnula ostrý hlas vykrajující frázi: "Danke, das ist sehr..." a sešla dolů do kuchyně. Postavila rádio na okno, v koupelně si ledovou vodou opláchla obličej a umyla si zuby. "Dneska půjdu za prasáka," pronesla směrem k zrcadlu, ze kterého na ni mžouraly dvě ospalé oči. Bez sprchy padla do peřin a usnula bez zbytečného počítání oveček. Zatímco podřimovala, celé stádo beránku zaplavilo oblohu a tak i Orion musel přestat Lenku šmírovat. V tom tichu, které je slyšet na hony daleko, se pomaličku k zemi začaly snášet sněhové vločky.

Pokračování zde.

čtvrtek 18. prosince 2014

Lidi, cestujte!

Tento rok byl opět ve znamení cestování, ať už s tancem nebo s astrofyzikou. Anglie, Austrálie, Amerika, Řecko, Polsko, opět Amerika, Portugalsko, Německo a Irsko. A samozřejmě ČR a Slovensko. Zažila jsem opět neskutečná setkání, prodírala se Australskou buší, spala pod širým nebem v Údolí smrti a prolétala soukromým letadýlkem nad San Franciscem. Prostě nádhera! Na účtě mám většinou nulu, ale ty zážitky za to stojí. Většina z vás také ví, že se velmi ráda seznamuji s novými lidmi a s nimi ráda podnikám nečekaná dobrodružství a výlety do neznáma. A letos to bylo opět na maximum. Takže co vše se přihodilo? Pojďte to prožít se mnou ;)

Londýn


Byly vánoce 2013 a já jsem si uvědomila, že jeden víkend v lednu mám volný. Tak jsem si bez dlouhého váhání koupila letenku do Londýna a jela navštívit bráchu. Jeden den jsem se celá zasněná procházela kdesi v Londýně, foťák na krku, Floydi v uších. Sešla jsem ke břehu Temže a v duchu jsem si řekla: "To by chtělo potkat nějakého sympaťáka." A hle! Naproti mě fešák s foťákem na krku a sluchátky na uších. Podívali jsme se na sebe a bylo to nade vše jasné. Jak hlasité bylo to přemýšlení nás obou, jak se s tím druhým seznámit. Po chvilce k tomu nějak došlo, ani nevím jak. No jo, Matteo z Itálie. Krasavec a ještě se věnuje focení, ideál! To odpoledne jsme spolu procházeli Londýn, navštívili několik fotografických výstav a obrazových galerií. Později se k nám přidal i Matteův kamarád Tomasso. Samozřejmě jsme zapadli do hospody a prokecali celý večer, s nejednou pintou piva v ruce. Těžko se mi s klukama loučilo, ale řekli jsme si, že se ještě letos uvidíme. A viděli jsme se? No, to se dozvíte za chvíli :)



Austrálie


Tak do Austrálie jsem letěla na své narozeniny v rámci turné Bellydance Evolution. Vzala jsem s sebou tátu, který má v Sydney kamaráda (pro mě je to strejda, že), v jehož překrásném domě jsme ty dva týdny bydleli. Výhled jsem měla přímo do buše, jelikož strejda se svou krásnou manželkou žije poblíž národního parku. Na pár dní jsme se vydali i do buše a ta noc, kterou jsem celou strávila venku byla více než magická. Fotila jsem noční oblohu, zatímco kolem mě poskakovali klokani a kdesi kolem se proháněli varanům podobné "ještěrky". Nicméně! Zážitků celá řada... ale! Poslední den jsem se rozhodla jít si zaplavat. Samozřejmě jsem si celý pobyt v Austrálii přála potkat nějakého šikovného mladíka, ale celou dobu jsem se střetávala jen s tanečnicemi nebo šedesátiletými taťkovými přáteli. A ten poslední den jsem se na všechno vykašla. Byla jsem jen já a obrovské vlny. Skákala jsem do nich jak pometlo a ty potvory vlny mi samozřejmě strhávaly plavky. Co si myslely, že uvidí? Tak jsem si jednou rukou držela spodek plavek, druhou jsem si zacpávala nos a tímto více než elegantním stylem jsem hopkala do vln. Ty mě samozřejmě válely po dně, nohy od sebe, sůl v očích, lepidlo z umělých řas mě štípalo v očích, jednoduše pohled pro bohy. A v tom jsem si všimla v moři krásného kluka, spíš muže, který se mi tak trošinku smál (no popravdě se doslova řehtal). On, na rozdíl ode mě, vypadal jako delfín, když se vrhal do vln. Chvíli jsem se na něj zahleděla a hned mě smetla další vlna. I tak jsme se dali do řeči. A o pár minut jsem už držela piňa coládu v ruce kdesi v plážovém baru. Nebudu popírat, že mě okouzlil. Není divu, když chlap řekne, že miluje Zeppeliny, cestování a fascinuje ho vesmír, není co řešit. Nicméně jsme spolu strávili jen dvě hodinky a pak jsem musela zpět pro věci a šup na letadlo domů. A schválně? Viděla jsem jej ještě tento rok? No, to se dočtete dál :) (Fotoalbum zde.)



Amerika I


Hned o měsíc později jsem letěla do USA, opět na turné Bellydance Evolution. Výlet jsem si prodloužila o pár dní a přála jsem si vyrazit na road trip. Nevěděla jsem jak a s kým, ale vůle byla. Bohužel mi ale nastaly docela nepříjemné zdravotní problémy během celodenních tréninků a na nějaký výlet jsem přestala myslet. Nejdůležitější bylo odtančit show. Bohužel (nebo naštěstí) mě zdravotní problémy donutily přehodnotit svůj (budoucí) život. Věřte mi, že mi bylo zle, po všech stránkách. A vidina, že jedu autem kamsi do neznáma, že spím pod širákem, že poznávám krásnou krajinu Ameriky, že navštívím nějaké observatoře se zcela rozplynula. Když v tom se mi ozval kamarád Norbert, kterého jsem několik let neviděla. Žije poblíž San Francisca a přišel s tím, že pojedeme na pár dní na road trip, vezme přátelé, podívají se na naší show v San Diegu a vyrazíme do Údolí smrti. Bylo to neskutečné. Cokoliv Norbi řekl, tak se splnilo... nedokážu k tomu moc dodat, jen to, že jsem prožila jedny z nejkrásnějších okamžiků v mém životě.. Opravdu... Video řekne víc ;) (První je sestřih a druhé důkaz, že vše, co bylo řečeno, se stalo...A zde fotoalbum.)








Amerika II


V průběhu dalších měsíců jsem jela na konferenci do Řecka a na stáž k radioteleskopu do Polska. Obě cesty jsou plné krásných zážitků, že by to vydalo na další příspěvek. Nicméně...  Přišel červenec a čekalo mě další turné v Americe. Tentokrát jsem si nechala asi deset dní volných před tréninky s tím, že určitě něco v Kalifornii podniknu. Ještě pár týdnů před odletem jsem jen tak ze srandy napsala Shaneovi, tomu Australanovi. Co by schválně řekl na to, kdybychom se potkali v LA a vyrazili někam do neznáma. Měl totiž v červenci letět do Kanady a tak jsem si řekla, že si trošku rýpnu, že si ho vyzkouším, jak zareaguje. A on napsal, že přiletí! Že se potkáme v LA, pronajmeme si auto a pojedeme... A taky to tak bylo! S tím klukem jsem mluvila v Austrálii jen dvě hodiny a teď jsme měli před sebou tři dny bez plánů, kdesi v Americe. Přiznám se, že jsem se těšila i bála zároveň, podivným způsobem se mi to líbilo. Riskovala jsem. A to hodně. Ale... dopadlo to skvěle! Popravdě jsem měla strach, co během noci.. Naštěstí bylo vše čistě přátelské, i když určitý náboj tam byl, bez toho by to nebylo ono. A tak jiskřičky sice jiskřily, ale oba dva jsme měli svá srdce někde jinde... On v Austrálii a já... a já u sebe v hrudi, jelikož na jiném místě odmítnuto bylo... Nicméně celý výlet byl skvělý, vše vystihuje videjko:




Hned po road tripu jsem jela do městečka poblíž San Francisca za Norbertem. Astrofyzikem, pilotem, bláznem do hudby a vesmíru. Strávili jsme krásných pět dní výletováním po okolí. Aneb není nad to mít skvělé přátelé. Video vše vystihuje lépe než já a musím říct, že právě toto video (těch pět dní) je pro mě top toho, co se letos stalo. Fotogalerie zde.



Itálie


Po prázdninách bylo kdesi uvnitř hrozně prázdno a tak mě opět postihla zběsilá nálada cestovat do neznáma a tak jsem napsala těm italským klukům: "Hey! Kde jste?" "V Římě!" "Můžu vás navštívit?" "Jasně!" A bylo :D Tentokrát jsem vzala s sebou dvě super kočky na cestování - Janču a Míšu a jely jsme dobrodružství vstříc. Kluci nás vzali na pláž, dokonce jsme bydleli v hradbách krásného historického města, navštívili jsme nejrůznější zákoutí Říma a perfektně jsme se bavily ;) Tři čičiny a dva fešáci :) Úžasné prodloužení prázdnin. (Fotogalerie zde.)



A cestovala jsem dál a dál. Videjka sice nemám, ale zážitků tucty. No a co další rok? Zatím vím, že pojedu do Španělska, na Kanárské ostrovy, do Maroka a na stáž do Polska. Chtělo by to ale něco dalšího... Beztak mě zase přepadne má zběsilá nálada a někam vyrazím... Letenky jsou levné, ubytování se dá sehnat také levně.. a tak cestujte, pokud to jde! Šup! Kupte si letenku a leťte ;)



sobota 13. prosince 2014

Okénko

Seděly ty dvě dlouhovlasé venku, s výhledem do údolí. Měly celou malebnou Sintru přímo před sebou. To půvabné městečko plné zámků lemovaly kopce, hustě porostlé eukalypty, cedry i platany. Už se stmívalo, vše kolem se halilo do modro fialového ticha.
"Vidíš ten tmavě modrý pás přímo nad obzorem? To je zemský stín."
"Jakože stín naší Země?"
"Ano."
Kdesi zleva zahoukala sova. Obě se napily medového nápoje a zadívaly se do dálky. Z údolí se pomalu plížila mlha.
"Říká se, že kdysi dávno, když přijeli do Sintry cizinci, tak kopce zahalila mlha. To proto, aby je ochránila od všeho zlého. A víš, kdo za to mohl? Byly to víly."


Usmály se na sebe. Vše kolem bylo tak živé, přestože se všechny květiny, stromy i zvířata pomalu ukládaly ke spánku. Po pravici obou tmavovlasých se nacházel starodávný dům. Jeho stěny byly dekorovány stíny větví a listů, které nenápadně osvětlovala pouliční lampa. Byla jediná v blízkém okolí. Ty stíny uchvátily obě dvě hnědooké.
"Některé krásy lze holt vidět jen za slabého světla. Přes den je neuvidíš."
"A jak klidné a zároveň prchavé jsou. Každý okamžik nové dílo."
"No jo, i vánek to umí světlu pěkně zavařit."


Nad hlavami obou sněníchtivých se vyloupla první hvězda. Lesy hlasitě podřimovaly.
"Vidíš tamto malé okénko, co svítí?"
"Tamto malinkaté?"
"Ano, ano, to. Vždycky, když vidím nějaké takové okénko ve výklencích, drobných věžičkách nebo přímo pod okapy, tak si představuji, co se tam asi děje."
"A co si představuješ?"
"Že si tam třeba nějaká školačka připravuje herbář. Pastelkami jej vymalovává a popisuje jednotlivé rostlinky. Nebo že nějaký malý chlapec staví model letadýlka."
"Nekecej, co si doopravdy představuješ?"
"To ti nemůžu říct."
"Prosím Tě, nedělej."
"No dobře, představuji si, že se tam dva lidé milují. Že se dlouho neviděli a že ta malá komůrka je tu noc jen a jen jejich."
"Já bych upřímně nechtěla vědět, co se tam děje."
"Proč?"
"No. To okýnko je jediné z celého domu takové malé a osamocené. Asi tam teď někdo kadí, protože taková malá okénka jsou vždycky u záchodů. A svítí se tam už hodně dlouho."

Obě se zasmály a přitiskly se k sobě. Aniž by si toho všimly, mlha je zahalila. Opodál zpoza javoru, oblečeného v nejnovější podzimní kolekci, je už delší dobu pozorovaly tři víly. Dlaněmi zlehýnka kroužily a vytvářely tak závoje mlhy. Ty dvě kamarádky se nebály snít a vyprávět si o svých skrytých přáních. A právě pro víly jsou lidské sny a přání pohádkami, o kterých si mohou jenom nechat vyprávět. Proto vždy chránily nové návštěvníky od všeho zlého, jen ať si mohou vyslechnout další skryté touhy, kterými si cestovatelé zpříjemňovali mlžné večery. A onu bylinkami provoněnou noc víly chránily ty dvě toužící všemi silami. Takové pohádky totiž ještě nikdy předtím neslyšely.


pondělí 1. prosince 2014

Větévka Ledová


Vracela se z malého japonského obchůdku, v baťůžku švestkové víno a v kapse jeden koláček štěstí. Už byla tma, pršelo. Holé stromy se v tom dešti blyštily. Když v tom si všimla, že každá větévka je obalena ledem. Přišla blíž k jednomu ze stromů, akát to byl. Ještě si držel několik tuctů lístků. A každý z těch lístků, úplně každý, byl pokryt vrstvičkou ledu. Dotkla se těch křišťálových ozdůbek. Lístečky spojovala s větvičkou tenká stopka a tudíž se po doteku kývaly ze strany na stranu jako náušničky. Tolik šperků ten stromeček měl! Šla dál a zastavovala se snad u každého stromu. Dotýkala se větviček, přejížděla prsty po ledových obálkách, až k malinkatým rampouchům na jejich koncích. Popošla dál. Majestátný keř, který si odmítal připustit blížící se zimu, se pyšnil nažloutlými listy. A ty se panečku předváděly ve své síle! Dokázaly totiž udržet snad deseticentimetrové ledové rampouchy! Prohlížela si zblízka jeden z listů. Zdálo se, že voda po něm stéká a na jeho konci těsně před vytvořením kapky zamrzá. Tak, jako by pro vnějšího pozorovatele zamrznul člověk padající do černé díry. Nikdy by nedopadnul; zůstal by pěkně na horizontu událostí. Takhle nějak vypadaly ty ledové slzy. Nikdy neukápnou. Opět se dotkla zmrzlých listů. Byly kouzelné. Že by příroda ještě před příchodem tuhé zimy chtěla zakonzervovat ten zbytek podzimu? Možná. Usmála se, popotáhla nosem a odstoupila kousek vedle. Všimla si, že se několik mužů za ní ohlédlo. No vida! Krátké sukně ani výstřihy nejsou potřeba. Stačí být svá. Šla pomalu, úsměv školačky. Natáhla pravou ruku a zlehka se dotýkala ledových skořápek. Naproti šla dívka. Také se dotýkala větviček. Lenka se usmála a zvedla hlavu vzhůru. Procházela pod respekt budícím stromem. Ani umělá světýlka nepotřeboval, jak se třpytil. Podívala se zpátky na slečnu. Ta také zaklonila hlavu a pozorovala tentýž strom. Když se minuly, usmály se na sebe. Byla krásná. 

Pokračovala skrz park. V rohu se choulil tis. Přišla blíže. Každá z jehliček se chlubila tlustou vrstvičkou ledové pokrývky. Dotkla se konce větévky. Ta byla tak zmrzlá, že i při malém doteku jedné z jehliček se pohnula celá větev. "Je ze skla. Musí být ze skla. Úplně celý. Pane Swarovski, co na to říkáte?" nechala se unést. "Nevím, co by řekl pan Swarovski, ale Vám se slečno očividně líbí." Ohlédla se. Vedle ní stál vysoký mladý muž. Čepku naraženou do čela. Usmíval se. Překvapeně se na něj zadívala. "Ano, je to nádhera. Doslova skleněný ráj. Člověk by si nejradši aspoň jednu větvičku odnesl domů, ale nejde to." "O to je to krásnější, protože to nelze uchovat," usmál se. "A co támhleta borovice?" kývla směrem ke stromu. Krátce se na sebe podívali a přešli ke stromu. Jehličky byly neskutečně dlouhé, snad jak dlaň. "To je krása," neudržela se Lenka a opět se dotkla jehlic. "Taky si myslím," zatímco ji bez přestání pozoroval. Lenka zářila: "To je neuvěřitelné. Jak kdyby se nebe rozhodlo s námi oslavit první prosinec. Ozdobilo každý stromek!" nadšeně švitořila. Líbila se mu. Taková mladinká se zdála. "Vás zima taky ozdobila." "Prosím?" usmála se. Přišel trochu blíž. "Vaše vlasy." A taky že jo! Jednotlivé vlasy se také začaly pomalu obalovat do ledového skafandru. Prohlížela si své dlouhé kaštanově hnědé vlasy těžknoucí pod nánosem zmrzlých kapek. Znovu se na něj usmála. Oči mu zářily. "Myslím, že si můžeme tykat," hlesla Lenka. "Dobře, souhlasím. Já jsem Rampouch Prosincový." "A já Větévka Ledová, těší mě," vybuchla smíchy. Stáli tam a zírali na sebe ještě několik minut. Přestože ona musela utíkat na oslavu a on zase do jazykového kurzu, nechtěli ten vzácný okamžik přerušit. Vnímali, jak se mrznoucí kapičky usazují na jejich bundách, rukavicích a šálách. Na každém stromu v okolí, na vzdálených autech a střechách večerního Brna. "Uvidím Tě ještě někdy?" zeptal se. "Ano. Uvidíš," usmála se a sklopila oči. "Dobře, budu rád." Mlčky se rozešli. Lenka odemkla dveře domu, vyběhla po schodech do bytu. Zula si boty, nechala zhasnuto, aby z kuchyňského okna mohla pozorovat zamrzající Brno. Vytáhla z kapsy koláček štěstí. Otevřela jej a rozlomila. Rozsvítila si solnou lampičku. Usmála se nad tím drobným papírkem. No jo, Japonci mají vždy pravdu.



Whisky

Seděla jsem v baru kdesi v Dublinu, hrála Take me to the Church, měla být pouze zvukovou kulisou, ale popravdě v tu chvíli byla v každé části těla, v každém rohu místnosti, v každé ulici Dublinu... v celém světě. Mohl by to být pro někoho smutný pohled na téměř třicetiletou holku/ženu, která neví, co se bude dít za měsíc a popravdě ani nemá představu, co se zítřkem. Seděla jsem tam, kolem zářila všelijaká vánoční světélka a cítila jsem chlad při myšlence, že se nemám ke komu vracet. Ač to mrazilo, byl to příjemný pocit. Když se není ke komu vracet, o to víc to člověka láká pryč. Mohla by tak odeznít ta hluchota, která se v průběhu několika měsíců nade mnou rozprostřela. A to doslova. Sebrala jsem skleničku s whisky do ruky, usmála se na Terku, připily jsme si na svobodu. Terka se zásnubním prstýnkem na prstě, já s prázdnotou kdesi uvnitř. Jediné, co se zařezávalo a drápalo to vnitřní ticho, byla whisky a hlas zpěváka. Je potřeba mnohem víc, aby se rozpárala ta plachta, která vše dlouhodobě udusila. Dopila jsem whisky a vrátila se s přáteli na byt. V noci jsem v duchu zbaběle zašila těch pár roztržených míst. Jen ať žádné emoce nevylezou ven. Ať spí, ať mě nechají být. Další den v letadle jsem přišla částečně o sluch. Jak příhodné. Hluchota uvnitř i vně... Nebo je snad něco, co nechci slyšet?