Vracela se z malého japonského obchůdku, v baťůžku švestkové víno a v kapse jeden koláček štěstí. Už byla tma, pršelo. Holé stromy se v tom dešti blyštily. Když v tom si všimla, že každá větévka je obalena ledem. Přišla blíž k jednomu ze stromů, akát to byl. Ještě si držel několik tuctů lístků. A každý z těch lístků, úplně každý, byl pokryt vrstvičkou ledu. Dotkla se těch křišťálových ozdůbek. Lístečky spojovala s větvičkou tenká stopka a tudíž se po doteku kývaly ze strany na stranu jako náušničky. Tolik šperků ten stromeček měl! Šla dál a zastavovala se snad u každého stromu. Dotýkala se větviček, přejížděla prsty po ledových obálkách, až k malinkatým rampouchům na jejich koncích. Popošla dál. Majestátný keř, který si odmítal připustit blížící se zimu, se pyšnil nažloutlými listy. A ty se panečku předváděly ve své síle! Dokázaly totiž udržet snad deseticentimetrové ledové rampouchy! Prohlížela si zblízka jeden z listů. Zdálo se, že voda po něm stéká a na jeho konci těsně před vytvořením kapky zamrzá. Tak, jako by pro vnějšího pozorovatele zamrznul člověk padající do černé díry. Nikdy by nedopadnul; zůstal by pěkně na horizontu událostí. Takhle nějak vypadaly ty ledové slzy. Nikdy neukápnou. Opět se dotkla zmrzlých listů. Byly kouzelné. Že by příroda ještě před příchodem tuhé zimy chtěla zakonzervovat ten zbytek podzimu? Možná. Usmála se, popotáhla nosem a odstoupila kousek vedle. Všimla si, že se několik mužů za ní ohlédlo. No vida! Krátké sukně ani výstřihy nejsou potřeba. Stačí být svá. Šla pomalu, úsměv školačky. Natáhla pravou ruku a zlehka se dotýkala ledových skořápek. Naproti šla dívka. Také se dotýkala větviček. Lenka se usmála a zvedla hlavu vzhůru. Procházela pod respekt budícím stromem. Ani umělá světýlka nepotřeboval, jak se třpytil. Podívala se zpátky na slečnu. Ta také zaklonila hlavu a pozorovala tentýž strom. Když se minuly, usmály se na sebe. Byla krásná.
Pokračovala skrz park. V rohu se choulil tis. Přišla blíže. Každá z jehliček se chlubila tlustou vrstvičkou ledové pokrývky. Dotkla se konce větévky. Ta byla tak zmrzlá, že i při malém doteku jedné z jehliček se pohnula celá větev. "Je ze skla. Musí být ze skla. Úplně celý. Pane Swarovski, co na to říkáte?" nechala se unést. "Nevím, co by řekl pan Swarovski, ale Vám se slečno očividně líbí." Ohlédla se. Vedle ní stál vysoký mladý muž. Čepku naraženou do čela. Usmíval se. Překvapeně se na něj zadívala. "Ano, je to nádhera. Doslova skleněný ráj. Člověk by si nejradši aspoň jednu větvičku odnesl domů, ale nejde to." "O to je to krásnější, protože to nelze uchovat," usmál se. "A co támhleta borovice?" kývla směrem ke stromu. Krátce se na sebe podívali a přešli ke stromu. Jehličky byly neskutečně dlouhé, snad jak dlaň. "To je krása," neudržela se Lenka a opět se dotkla jehlic. "Taky si myslím," zatímco ji bez přestání pozoroval. Lenka zářila: "To je neuvěřitelné. Jak kdyby se nebe rozhodlo s námi oslavit první prosinec. Ozdobilo každý stromek!" nadšeně švitořila. Líbila se mu. Taková mladinká se zdála. "Vás zima taky ozdobila." "Prosím?" usmála se. Přišel trochu blíž. "Vaše vlasy." A taky že jo! Jednotlivé vlasy se také začaly pomalu obalovat do ledového skafandru. Prohlížela si své dlouhé kaštanově hnědé vlasy těžknoucí pod nánosem zmrzlých kapek. Znovu se na něj usmála. Oči mu zářily. "Myslím, že si můžeme tykat," hlesla Lenka. "Dobře, souhlasím. Já jsem Rampouch Prosincový." "A já Větévka Ledová, těší mě," vybuchla smíchy. Stáli tam a zírali na sebe ještě několik minut. Přestože ona musela utíkat na oslavu a on zase do jazykového kurzu, nechtěli ten vzácný okamžik přerušit. Vnímali, jak se mrznoucí kapičky usazují na jejich bundách, rukavicích a šálách. Na každém stromu v okolí, na vzdálených autech a střechách večerního Brna. "Uvidím Tě ještě někdy?" zeptal se. "Ano. Uvidíš," usmála se a sklopila oči. "Dobře, budu rád." Mlčky se rozešli. Lenka odemkla dveře domu, vyběhla po schodech do bytu. Zula si boty, nechala zhasnuto, aby z kuchyňského okna mohla pozorovat zamrzající Brno. Vytáhla z kapsy koláček štěstí. Otevřela jej a rozlomila. Rozsvítila si solnou lampičku. Usmála se nad tím drobným papírkem. No jo, Japonci mají vždy pravdu.
Žádné komentáře:
Okomentovat