3v1

Vystoupila jsem z autobusu a šla směrem na Zelňák. V duchu mi zněly jedny z posledních slov, které jsem četla ještě před výstupem u Grandu... "O konci Velkého třesku často hovoříme jako o sféře posledního rozptylu. Skutečně šlo o poslední rozptyl světla před jeho oddělením od látky..." Ještě z hodin Kosmologie si pamatuji, že se opravdu jednalo o viditelné světlo, žádné ultrafialové nebo rentgenové záření, ale prostě a jednoduše světlo, na které je stavěno naše oko. A tak jsem se v duchu pousmála nad představou pána v bílém rouše, jak zvedá ruku a hlásá: "Budiž světlo." Víra a věda, zábavný kontrast...

Šla jsem dál, zabočila a těšila se na dobře známý, ale stále velkolepý výhled na Petrov. V oslepení sluncem jsem viděla jen matně jeho obrysy. Pár okamžiků na to začaly pomalu a líně padat těžké kapky deště. Zvedla jsem hlavu a žádný pořádný dešťový mrak nikde nebyl, jen chuchvalec z podstavy normálně neškodného kumulu. Ale i tak pršelo, zatímco pražilo ještě odpolední slunce. Několika lidem, včetně mě, to vykouzlilo úsměv na tváři. Zvláštní, že ostatní kolemdoucí se začali dívat kolem, co se děje a proč se usmíváme (vždyť je přece pracovní den). Ale ten kontrast, i když byl tak zřetelný, neviděli. A to, že byl vysloveně do očí bijící, se potvrdilo vzápětí poté. 

Byl to jen okamžik, přecházela jsem Masaryčku a v tom uviděla kamaráda, byl začtený do nějakého článku. Zřejmě zaregistroval déšť, zvedl hlavu a jedna z těch kuliček vody mu kápla do oka. Začuřil se, div nezaklel. Když zvedl hlavu podruhé, ale tak, aby se už díval jen dopředu, oslnilo jej slunce, takže se opět kysele zatvářil, dokonce mám pocit, že i vydal nějaký ten kvílivý zvuk. Podpořilo mě to v ještě veselejší náladě, což podtrhlo kontrast třetí...

Krátký okamžik spojení vody a slunce v duhu nad Dornbirnem, květen 2013