Moře - báseň zrozená v mrazu

Moře

Moře nehybné se zdá,

ač tříští se,

vlna vlnu stíhá,

do dálek noří se.

Útes jako lodi příď,

zeje nad tou hlubinou,

vítr vlasy cuchá

dívce žalem souženou.

Nadechla se zhluboka,

vítr chladný vzedmul se,

burácí on, i ta vlna,

která kdes dole tříští se.

Jak tupě hledí vpřed,

kde moře s nebem jedním jsou,

jak mohutnou kolem sebe postavila zeď,

sama prodírat se chce tou tmou.

Rok co rok na útesech stává,

jedna loď za druhou kříží se,

hodiny a hodiny nehybně a sama,

zatímco ta slaná o útes vraždí se.

Kéž tu plachetnici s modrou přídí

opět spatří aspoň jen jedinkrát.

"Teď se vynoř," prosí a žadoní,

neb ruka beznaděje s krkem bude si hrát.

Avšak moře zlověstně šumí,

hrobem tolika mužů je,

ona proto v sobě tlumí

poslední vlnku naděje.

Kymácí se zarytě v rytmu 

úderů rozbouřeného moře,

jak by ji ten chřtán burcoval

zhřešit vůči sobě, i pokoře.

Vždyť klidně mohla žít,

ale snazší je poddat se,

ví, že prohra je to její,

ach, další vlna na skálu vrhá se.

Pohlédla do dychtící jámy,

srdce roztlouklo se po dlouhé době.

Vzdoruje snad? Ne,

zaplavit tu prázdnotu už musí v sobě.

Vichr zavanul krutě,

snad naposled ztrápená nadechla se,

hluboko pod ní kamenů sutě,

to ne vlna, co na skálu vrhá se.

Otevřené oči při tom měla,

ať na ten let aspoň ona dívá se,

když v tom na obzor plachetnice s modrou přídí vplula,

avšak tělo její už o útes trhá se.