Náplast

Pouhý týden. Celý týden. Rozzářil i prachem zanesené kouty. Takové koťátko to bylo. Na paži měl krásné tetování. Říkala mu námořník. Chtěl cestovat, ale neměl za co. On ji říkal beruško. Proč asi? Culil se po ránu, zatímco ona už pracovala. "Koblížku, pojď ke mě," švitořil z peřin. "Asi máš hlad, co?" smála se. Odložila laptop na stolek a skočila zpět k němu. Hořel jako kamínka. Pootevřel oko. "Proč nespíš? Je ráno, má se spát," našpulil rty. A tak jej kousla do spodního rtu. Úplně si o to říkal. "Tak ty už budeš od rána zlobit, jo?" Chytil ji za pravé zápěstí a překulil se na ni. Milovala jeho převahu... Když vycházel ze dveří, nechtěl pustit její dlaň. Znovu se k němu přitulila. Objal ji. "Jsi nádherná." Upravil jí rozcuchané vlasy, přitiskl své čelo na její. "Leničko, vím, že jsme se o tom ještě nebavili, ale asi tušíš." "Copak?" Trochu se vylekala, že předčasně uslyší ta dvě slova. "Mám ve Znojmě přítelkyni." Políbil ji špičku nosu. "Podle mě bys to měla vědět. Já jen, ať něco nedáváš na facebook, nerad bych, aby si něčeho beruška všimla. Tohle je takové naše malé tajemství," tvářil se jak malý kluk, co právě ukradl spolužákovi angličák. Nemohl se dočkat, až s ním bude potajnu závodit po chodbě. "Uvidíme se zítra, jo? Ať Ti dneska vyjde ten koncert. Pa pa." Škubla koutky ve snaze o úsměv.

Oceán. Pelikáni, jako noty, nesli se po lince pobřeží. Slunce bylo tak nízko, že i drobné vlnky házely majestátný stín. Měnil se tak rychle. Vedle ní stál muž. Usmíval se. Měl rád, když foukal vítr. Srdce jí bušilo zmatkem. Bože, to je on. Snílek, který dokáže najít okem neviditelné i v těch nejvzdálenějších místech. Muž, který byl vážený nejen mezi přáteli. Bylo mu to jedno. Nepotřeboval, aby jej někdo uctíval. Ona však ano. Tajně, ať si toho nevšimne. Prožívali spolu už několik měsíců naplno. Tvořili, snili, starali se jeden o druhého, ač stále opakoval, ať od toho nic do budoucna  neočekává. Jak kdyby ji vždy šlehnul kopřivou. Pálelo to, ale člověk si i na šlehance zvykne. Často mluvil o své ženě. Neustále analyzoval, co bylo v jejich vztahu špatně. Co vše zlého mu udělala. Jak ji vždy odpustil. Jak je rád, že už nejsou spolu. Jak moc ji chce zpátky. To vše říkal, i když měl tvář přitisknutou na Lenčiném bříšku. "Víš, Leni, já jsem nikdy neprožil nic tak krásného, jak s Tebou za těch několik dní, co jsi tady. Rád s Tebou všechno sdílím, víš to?" šeptal potichu. Hladila jej po vlasech a v duchu si zakazovala plakat. "Jen Ti nemůžu dát to, co si ode mne nejvíc přeješ. Nejde to. Promiň." A přesto ji začal líbat. Jako by se nic nedělo. Jako by ji před chvíli nevysál vzduch z plic. Chtělo se ji plakat, ale nesměla. Byla vděčna, že je tak blízko u něj, že se jej může dotýkat. Opět se milovali. Hlavu si podložil kytarou; ne nadarmo mu říkávala hipík. Užíval si všechen její pohyb, cítila to. Dívala se na něj shora, každou buňkou svého těla jej milovala. On se vznášel nad mraky, zatímco ona se kdesi uvnitř tříštila žalem. Jak trýznivě krásný okamžik to byl. Okamžik, kdy si poprvé uvědomila, čím popravdě je. Pouze náplast na ránu. A až se rána zahojí, náplast se strhne a zahodí. I to věděla, že přijde. A přesto pokračovala; další měsíce, kdy dávala vše, co mohla. Přece to zahojí ránu. Jeho ránu. A to za tu plánovanou bolest stojí. Hotový heroický čin. 

V ruce převalovala vltavín. Proti slunci se rozzářil do zelena. Měla radost, cítila se klidná, vyrovnaná. Žádné strasti, sloupnuta už byla. Přišel k ní, odpolední slunce bylo neúprosně ostré. "Podívej, co jsem našel u jednoho prodejce," podal ji do ruky obrovský kus přírodního sodalitu. Krásný minerál. Je ale běžně k dostání, tak jeho kouzlo málokdo vidí a oceňuje. Byl z toho modrého kusu prý neživé hmoty celý bez sebe. Sálalo z něj bezpečí. Všechny vztahy měl vyřešené. Dokázala s ním tvořit nové věci, radovat se z maličkostí. Navíc se za ním každá otáčela. Gentleman v každém ohledu. Andrea ji chytla za paži a zašeptala: "Proboha, toho nepouštěj, je skvělý." Lenka se pousmála. No jo, měla pravdu. Je dokonalý. Konečně nebyla náplastí ani na pudové touhy, ani na citová strádání. Ideální muž. Musí být lehké se do něj zamilovat. Tak proč jen jí to nejde? Musí se víc snažit. To se poddá, určitě. Musí. 

Na cestě zpět domů si všimla kluka opřeného o zeď. Cigareta mezi prsty, pravá noha pokrčená; asi mu nevadila stopa, kterou po sobě na zdi zanechá. Možná mu o to šlo. Znala jej teprve měsíc, i tak ji jeho rozcuch až moc přitahoval. "No ne, co Ty tu?" vyfouknul obřadně kouř. "Bydlím hnedka za rohem." "Nepůjdeš domů, ne? Náhodná setkání přece neexistují. Něco Ti ukážu." Nečekal na její odpověď a vydal se po schodech nahoru. Následovala bez odmlouvání. Došli až do horního patra. Půdní byt plný dřevěných trámů voněl po divné směsi vanilky a citrusů. "To jsou Tvé obrazy?" "Jo." "Wow, to je nádhera. Věděla jsem, že maluješ, ale takhle... Fakt krásné!" Vyndal si peněženku z kapsy, položil ji na umatlaný skleněný stolek. Přišel k ní blíž. "To je Tvá ex?" ukázala na obraz. "Co myslíš?" Zahleděla se na tu dlouhovlastou brunetu s hustým obočím. Tiše na Lenku zírala ze všech směrů. Byla na každém obraze. "To maluješ jenom ji?" Dělal, že neslyší. "Je Ti podobná, taky tanečnice." Samozřejmě. Z pod starých oken fučelo. V rohu zela kamna. Topí v nich někdy? Přišel k ní a bez okolků ji otočil k sobě. V prstech malířský štětec; držel jej jak tu cigaretu před pár minutami. Druhou rukou ji vyrhnul triko, aniž by se podíval. "Drž si jej." Poslechla. Kdo ví, co maloval. Kdo ví, jakou barvou. Všímala si pavučin mezi dřevěnými trámy. Umělec. Zvedl se a přitisknul se k ní. Nevadila mu obtisknutá barva na jeho světlé košili. Dlaní přejel po obličeji své jednorázové múzy, jak když sochař kontroluje své dílo. Držela pevně. Prsty ji vjel do vlasů a zakryl její tvář těmi černými žíněmi. Rozdělovaly scénu na několik desítek proužků. Sklopil bradu a pohledem ji připichoval k trámu. Zápasila v něm touha ji dovést do extáze a touha stisknout jí krk. Sledoval tu mlčící holku se sevřenými rty, zbožňoval ji a zároveň nenáviděl. Bolestně se jí to líbilo; přestože, anebo právě protože, vše kontrolovala tajemná bruneta z obrazů. A konečně vše začalo dávat smysl... 

Nikdo z ní náplast nedělal. Ona tou náplastí byla ze své vůle. Měla skrytou potřebu náplastí být. Už odjakživa. 

Vzpomínky se přířitily až moc rychle. Neměla ani čas zaregistrovat hořkost a znechucení, které s sebou přinesly. Její první teenagerská láska. Střecha penzionu kdesi v Chorvatsku, všichni z orchestru už spali. Ona a violoncellista se oddávali rádoby nevinným puberťáckým hrám. Pod otevřeným nebem, nad střechami ostatních tichých domů. "Leničko, stačí. Nepůjdeme dál." "Co? Proč?" "Víš, já bych se chtěl poprvé milovat až s někým, koho budu opravdu milovat. Ne s Tebou." ... Další vzpomínka. Zoufalý telefonát spisovatele, jehož múzou v té době byla. "Já Tě potřebuji. Chci Tě. Musím Tě mít. Aspoň na pár vteřin. Proboha Leni... Ty to nechápeš. Má žena mě dávno neinspiruje, já chci mít u sebe Tebe. Teď." Bylo ji z toho zle. 

Zadívala se na malíře. Zapletl ji štětec do vlasů, cítila pach barvy... Ona náplastí je. Byla tak stvořena. Máma se jednou přiznala, že ji původně nechtěla. Potřebovala ztišit tátovu náturu a tak se rozhodla mít s ním ještě jedno dítě. Ať se situace zklidní. Ať zalepí ty rány, které jí manžel vštěpoval. Ona náplastí jednoduše měla být od okamžiku, kdy se poprvé nadechla. Byl to důvod, proč přišla na svět... Tupě, s překvapením, že se předpokládaná úzkost nedostavila, setřela barvu z břicha a počala ji roztírat po obličeji toho bohéma. Není to ničí chyba, vybrala si sama.