Seděla jsem v baru kdesi v Dublinu, hrála Take me to the Church, měla být pouze zvukovou kulisou, ale popravdě v tu chvíli byla v každé části těla, v každém rohu místnosti, v každé ulici Dublinu... v celém světě. Mohl by to být pro někoho smutný pohled na téměř třicetiletou holku/ženu, která neví, co se bude dít za měsíc a popravdě ani nemá představu, co se zítřkem. Seděla jsem tam, kolem zářila všelijaká vánoční světélka a cítila jsem chlad při myšlence, že se nemám ke komu vracet. Ač to mrazilo, byl to příjemný pocit. Když se není ke komu vracet, o to víc to člověka láká pryč. Mohla by tak odeznít ta hluchota, která se v průběhu několika měsíců nade mnou rozprostřela. A to doslova. Sebrala jsem skleničku s whisky do ruky, usmála se na Terku, připily jsme si na svobodu. Terka se zásnubním prstýnkem na prstě, já s prázdnotou kdesi uvnitř. Jediné, co se zařezávalo a drápalo to vnitřní ticho, byla whisky a hlas zpěváka. Je potřeba mnohem víc, aby se rozpárala ta plachta, která vše dlouhodobě udusila. Dopila jsem whisky a vrátila se s přáteli na byt. V noci jsem v duchu zbaběle zašila těch pár roztržených míst. Jen ať žádné emoce nevylezou ven. Ať spí, ať mě nechají být. Další den v letadle jsem přišla částečně o sluch. Jak příhodné. Hluchota uvnitř i vně... Nebo je snad něco, co nechci slyšet?
Žádné komentáře:
Okomentovat