Je to tu. Konečně! Kolik přemlouvání ji to stálo. "Tati. Fakt si potřebuju na pár dní odpočinout." "Já to chápu, ale ať tam neumrzneš." "Umím rozdělat v kamnech. Sice stěží, ale umím." "No, jak chceš. Dělej, jak myslíš, už jsi dospělá." Jo jo, jsem, pomyslela si. Těšila se jak malá, tohle už dlouho nepodnikla. Naposledy na střední. Strávila tehdy v srpnu na chalupě týden sama. V té době nějaká wifi nehrozila a televize ji nezajímala. Prostě a jednoduše plynula s létem. Ráno chodívala do lesa sbírat ostružiny, v průběhu dne okopávala záhonky, pletla z cibule copánky a k večeru se postavila na vrcholek kopce a hrávala Concertino od Poulanca. Jen ať to slyší celá vesnice. Vzpomínky to byly nádherné. Například když se prohnala nad kopcem bouřka a do půlhodiny se stal zázrak. Mraky se nad západem roztrhaly a sytě oranžový proud světla se rozlil do zmoklé louky. Kopretiny, zvonečky, řebřířky hrdě držely na svých hlavičkách těžké kapky; ještě před pár okamžiky ty dešťové kuličky vířily několik kilometrů nad zemí. Květiny dýchaly, odpařovala se z nich voda a ta záplava světla protkala každou kapku barevným mostem. Možná to byl jen pocit, ale zdálo se, že celá louka je zahalena do červeného konce duhy, která se roztříštila mezi jednotlivá stébelka lučních trav, drobné lístečky pastuší tobolky i mohutné květy bolehlavu. Vyběhla tehdy bosá, jen v tátově košili a kraťasech ven. "Bože! To je nádhera." Vběhla do louky, nejprve váhavě; chtěla vstřebat každý okamžik a zároveň se vnořit do všech skrytých skulinek toho miniaturního pralesa. Vzrušení převážilo a tak se rozutíkala. Běžela rozpažená, jak kdyby chtěla obejmout celou tu pomíjivou krásu. Dlaněmi hladila snad každý kvítek. Na chvíli se zastavila a rozhlédla se. Cítila každou rostinu, vnímala, jak se hlavičky těch kvítečků prohýbají pod tíhou kapek, jak jejich těly proudí energie kamsi nahoru. Byla všude. Tohle je Země? Brouzdala vysokou trávou, v mžiku byla kompletně mokrá. Nevadilo jí to. Byla součástí toho moře květů. Dívala se přímo do slunce; těžké, tmavě modré mraky uháněly nad její hlavou, kdesi za ní hřmělo. Hotová symfonie; tak odtud bral Beethoven inspiraci! Vnímala každý detail, nevypočítatelnost oblaků, ran chtivých blesků, nedbalost jetelů a jejich rozcuchané hlavičky, naivitu čekanek. Na co asi pak čekají? Stála tam užaslá, neschopna slov. V tu chvíli bylo všechno jasné. Proč tu jsme, proč žijeme.
Nemusela dlouho přemýšlet nad tím, co si vezme s sebou. Samozřejmě svou svatou trojici: Foťák, dalekohled, flétnu. No dobře, dalekohled na chalupě už byl. I gramofón a čtyřicet let staré repráky. Bože, to byl zvuk. Pečlivě zabalila i své oblíbené desky. Neváhala; Umma Gumma, More, Meddle a ... a ještě Saucerful of Secrets. Raní Floydi byli odjakživa spojeni s chalupou. Snad ta jehla v gramofonu je v pořádku. Sbalila zásoby na čtyři dny a vyrazila na vlak. V batohu štěrkal kus kus. To budou zase kulinářské speciality. Kus kus s tvarohem na snídani, kus kus s tofu na oběd a kus kus s avokádem na večeři. To by měla máma radost. Jak kdyby ji slyšela: "Kolik máš na účtě?" "Mami neboj, něco našetřeno mám." "Nelži mi! Tak proč jíš jenom ten kus kus? Proč si neuděláš maso na zelenince? Nebo si upeč kuře." "Jo jasně mami, povezu na chalupu rovnou krocana. Ještě by mu lezl pařát z batohu." "Ty nech toho. Proč si nekoupíš pořádné jídlo?" "Protože si nepotřebuju vařit, budu dělat jiné věci." "Běhat v zimě po lese. Mně je to úplně jasné. A ty se furt divíš, že nemáš chlapa! S takovou Tě nikdo nemůže chtít!" "Mami, prosím Tě."
Dorazila do vesnice. Teď ještě zbývalo asi čtyřicet minut chůze do zasněženého kopce. Tolik sněhu už dlouho nezažila. Hotové závěje. Perfektní, lépe to ani nemohlo dopadnout. Ráda se totiž plahočila sněhem, tou přírodní peřinou. Došla k chalupě, zatímco se okolní kopce přivítaly se soumrakem. Odevzdaně, ale s libou představou spánku. Lenka zvedla hlavu. Mraky se zdály být tak vysoko, barvily se střídavě do pískově žluté a žraločí modré. Bylo ticho, jen lesy podivně šustěly. Asi ze setrvačnosti. Možná se jim stýskalo po podzimním větru a padajícím listí. Ano, zřejmě jim bylo smutno. A tak ty holé koruny dělaly, co mohly, aby si připomněly ševelení již dávno tlejících listů. Nechávaly studený vítr, aby se proháněl ve větvích. Tak smutno jim bylo. Kdesi v dáli zaštěkal pes. Lenka se nadechla a zlehka se usmála. Přesně tohle potřebovala.
Táta vše krásně připravil. Nejen dřevo k jednotlivým kamnům, ale i třísky a noviny. I sirky Lence nachystal. V duchu si pomyslela, že ji táta stále bere jako tu malou Bembu, které všechno vždy neskutečně dlouho trvalo; i proto ji s mámou říkali "blesku". Případně i "zpomalený filme", ale nejhorší bylo to jméno Bemba. Jak potupný byl ten podvečer, kdy hrála za domem ragby se svým vysněným Tomášem. Ten kluk už v patnácti věděl, co chce. Tehdy třináctiletá Lenka prožívala to nejčistší zamilování. Skupinka puberťáků hrávala rádoby ragby jen z toho důvodu, aby se mohli vzájemně dotýkat. Jen o to jediné šlo. Často ji kluci chytali za pas, jak elektrizující to tehdy bylo. Jak se ji doslova kolena podlamovala při zjištění, že ta dlaň na jejich bocích patří tomu uhrančivému blonďákovi. Onen dubnový večer se na chvíli během hry zmocnila míče a Tomáš se na ni vrhnul. Měl jasnou převahu, ale i tak si dával pozor, aby jí neublížil. Spadli tvrdě na zem, míč Lence vyletěl z rukou. Tomáš se však pro něj nerozběhnul, ale zůstal na mladinké sousedce ležet. Poprvé byla tak blízko jeho obličeje, dokázala snad spočítat všechny jeho pihy. Byl překrásný; modrooký klučina, který rád chytal ryby a sbíral kartičky s autama. Ta chvíle by trvala snad celou věčnost, oba dva si to přeci přáli, když v tom se ozvalo: "Bembo! Bembo! Neválej se po té zemi! A val domů, je večeře." Všichni vyprskli smíchy, i on. Jak jinak. "Jó, tak Bemba, jo? Ty vole, oni ji říkají Bemba," hlaholil mutující Pavel. Trapas jak hrom. A v druhé desítce života o to větší. Se sklopenou hlavou a neustálým přemítáním o tom, jak je život nefér, se vydala domů. Bylo po naději. Bemba. Bože.
Konečně se kamna roztopila. Lenka se zadívala do ohně a po chvíli se jí rozlil úsměv po tváři. Že by si v duchu blahopřála k rozdělání pár plamínků? Možná. A nebo to bylo vzpomínkou na cinkot kamínku, který v tu dubnovou noc před patnácti lety zlehýnka ťuknul o okenní tabuli a dopadl na parapet. A po něm hned další. S tlukoucím srdcem tehdy seběhla ven. Stál opřený o zeď a jako správný frajírek ji přivítal slovy: "Ahoj Bembo." Ta noc byla opojná, ač se pouze drželi za ruce a dotýkali se tvářemi. Byl její první láskou; kéž by se dokázala někdy znovu zamilovat tak, jako to jaro. Sebrala třísky a vydala se roztopit kamna i v obýváku. Večer si pustí vinyly. A to pěkně nahlas.
Venku už byla tma. Uvelebila se s miskou nazelenalého kus kusu u pece. Jestli pak už jdou vidět hvězdy? Přistoupila k oknu, odhrnula krátkou, prachem sešedlou záclonku. Ten pohled ji zasáhl jako vždy. Přímo nad dvorem blikaly tři hvězdy; hověly si tam jak vlaštovky na drátě. Orionův pás. Samozřejmě, kdo jiný by se po jejím příjezdu tak narcisticky předváděl, než Orion. Tohle souhvězdí milovala. Skrývalo tolik záhad. Zhltla ještě jednu lžičku avokádové hmoty, ťabry, jak by řekla její babička, a vyběhla na půdu pro dalekohled. Po schodech se ji ten zrcadlový krasavec nesl těžko, ale byla zvyklá. Nahodila péřovku, čepku a rukavice s výkroji na prsty. Do kapes nastrkala okuláry, obula si sněhule a s blaženým pocitem otevřela dveře na zahradu. Pofukoval chladný vítr. Dotáhla dalekohled až k vratům. Půjde na pole, rozhodla se během chvilky. Bude tam lepší výhled. Ta cesta ji trvala více než patnáct minut. Dalekohled byl těžký a sníh ji sahal nad kolena. Zbožňovala to. Dívala se jen dolů a před sebe, ani jednou nezvedla hlavu. Bylo to snad z bázně. Neměla se čeho bát a i tak cítila hrstku strachu, která ji stahovala hrdlo. Věděla, že když zvedne hlavu, propukne v ní opět touha porozumět tajemství plnému vesmíru. A právě to, že pohlédne opět do nekonečna světa a vůbec ta možnost, že může přijít té věčné záhadě na kloub, ji malinko děsila. Postavila dalekohled a rozhlédla se kolem. Očekávala, že to bude hvězdné nebe, co jí opět vyrazí dech, ale bylo to něco kapku jiného. Hvězdy totiž nezářily pouze nad její hlavou, ona se mezi nimi přímo nacházela! Sněhová planina vytvářela další hvězdné nebe, stejně třpytivé a krásné. Nikde nekončilo. Tam, kde měl horizont oddělovat zemi od nebe, se křišťálové sněhové tečky prolínaly s těmi nadpozemskými.
Zabořila stativ dalekohledu do sněhu. Znovu zvedla hlavu. Ten pohled byl neskutečný. Bylo jí líto, že většina lidí přichází o takovou krásu, nejen kvůli světelnému znečištění, ale také kvůli neznalosti. Většina lidí si řekně: "No jo, hvězdy. Těch je." Ale málokdo si uvědomí, že většina hvězd jsou stejné objekty jako naše Slunce. Jsou už ale tak moc daleko, že vypadají pouze jako tečky. A co teprve, kdyby si lidé uvědomili, že ten světlý pruh, táhnoucí se přes oblohu, je kus naší galaxie, kterou tvoří několik set miliard hvězd? A že takových galaxií, jako je ta naše, je ve vesmíru také několik set miliard. A že ty galaxie tvoří další struktury, které dohromady vypadají jako jedna velká síť. Nicméně v tom okamžiku byla Lenka šťastná, že po dlouhé době vytáhla dalekohled a těšila se na procházku po noční obloze. Začala samozřejmě u kolébky hvězd, u M42, Velké mlhoviny v Orionu. Takové krásné místečko to je, rodí se tam jedna hvězda za druhou. Tu noc dokonce vyhledala Krabí mlhovinu, pozůstatek po výbuchu supernovy. Vždy ji ten pohled uchvátil. "Tak tam někde rotuje neutronová hvězda. Zničené jádro zaniklé hvězdy, husté, jako kdyby se veškeré lidstvo nastrkalo do krabičky o velikosti kostky cukru. Tím bych si čaj neosladila," uchichtla se pro sebe. Poposunula dalekohled dál v deklinaci a prohlédla si tři drobné otevřené hvězdokupy ve Vozkovi. A později, už ze zvyku, namířila i na Plejády, jednu z nejznámějších otevřených hvězdokup. "Jak se vede holky? Furt stejně, co?" Ten večer si prohlédla všechna svá oblíbená místa. Připadala si jak mravenec, snažící se dohlédnout na vrcholek hory. A i to ji fascinovalo. Ta neschopnost porozumět světu, jehož je součástí. Po necelých dvou hodinách v mrazu se vydala zpět do chalupy. Zmrzlá, ale naprosto okouzlená.
Byl to krásný večer, měla radost. Ještě ji štípaly tváře ze zimy, o to víc, když vhazovala další polínko do kamen. Bavilo ji sledovat, co se s tělem děje při přechodu z mínus sedmi do dvaceti stupňů. Neustále popotahovala, jak nos rozmrzal. Konečky prstů pobolívaly, tak je na chvíli dala pod tekoucí vlažnou vodu. Ať ten přechod není tak brutální. Vybavila se ji vzpomínka, jak ji maminka oplachovala ledové prsty v ten nezapomenutelný den, kdy ztratila nové rukavice. Přišla domů s nafialovělými prsty, máma myslela, že ji přerazí. "Proč jsi nepřišla domů hned, když jsi je ztratila?" "No, bo jsme sáňkovaly." Dítě rodičům nevysvětlí, že zmrzlé ruce stojí za ten pocit, kdy se řítí po zasněženém kopci, bambule klepe do temene hlavy a malý človíček poprvé prožívá extázi z rychlosti. Zvláštní, že ji to vzrušení zůstalo až do dospělosti. Zastavila vodu a podívala se do zrcadla; rudá líčka lemovala dětský úsměv na již dospělé tváři. Opět ji zimou popraskaly rty. To nevadí, však si je něčím natře. Usušila si ruce do béžového ručníku, který, na rozdíl od ní, ještě pamatoval totalitu. To bylo tehdy pověstné sáňkování po Hrabovské haldě, vzpomínala. Malá Lenka nasedla úplně dobředu na sáně a křikla: "Holky, jedem! Uááá!" Nadšením pištěla celou cestu z kopce: "To je boží! Ajs grlz v akci!" Vůbec ji nepřišlo zvláštní, že jede rychleji, než předtím. Když se zastavila; uřícená, levé ucho ji lezlo z pod čapky; ohlédla se na holky se slovy: "Mazec, co?" Ale nikdo za ní neseděl. Dvě malé školačky stály na vrcholku kopce; jedna ruce opřené o boky, druhá si přehnaně klepala na čelo. "Si blbá? Sme nestihly nasednout, šunko!" křičela Danča.
Pobrala ještě pár smrkových polínek a vyšla po schodech do obýváku. V kamnech téměř vyhaslo. Znovu je roztopila a nedočkavě se vrhla k batohu. Vytáhla své oblíbené desky. Věděla jasně, že ten večer zazní Umma Gumma, vždyť ji na tom stejném místě před třinácti lety objěvila. Přišla ke gramofónu, trošku jej oprášila. Zapnula starý zesilovač, v obrovských bednách ze sedmdesátého pátého to zachrastilo. Opatrně položila desku na gramofón, zdvihla páčku, když v tom si všimla, že na jejím konci chybí jehla. "To snad ne. Vždyť ji měl táta vyměnit," zklamaně na ni zírala. Koukala na tu osiřelou páčku ještě pár minut, jak kdyby ten maličky kousek kovu chtěla vykouzlit. Odevzdaně desku schovala. Přestože od země táhlo, zůstala sedět na podlaze. Přepnula zesilovač na rádio. Pouze šustělo, a tak začala ladit stanice. Po chvilce šumu protkaného pískáním na ni vyhrklo: "Give it to me, yeah!" Zareagovala rychle, bafla směrem k rádiu: "Nic ti nedám" a ryhle ladila dál. Co rozhodně na chalupě nesnesla, byl nějaký popík. "Nonstop, já chci žít..." "To víš, že můžeš Davídku," ušklíbla se a dál měnila frekvenci. Z ničeho nic se rozezvučel operní zpěv: "Ó Dio..." Lenka se pousmála a sebejistě se připojila ke zpěvačce svým rádoby mohutným altem: "Ó Dio, navštívila jsem Rio, Ó Máre, Krišna háre, háre." Uchichtla se své touze komunikovat s rádiem a ladila dál. "A iši te i mas, a iši te i ru," ozval se tichý, chraplavý hlas. Vyvalila oči, že by naladila Čínu nebo Japonsko? To je hloupost, to nedává smysl. Ozval se jiný, ostřejší hlas: "Ich liebe dich." V tu chvíli ji to došlo. Naladila kdo ví jakou německou stanici a očividně probíhal kurz mandarinštiny nebo japonštiny. Něco takového. A tak tam chvilku seděla a učila se s dalšími zapálenými Němci asijskému jazyku. Od země byla opravdu zima a tak se zvedla, za mumlání slovíček "arigato" a "koničiva", a popošla k policím se starými rádii. Táta je sbíral už pěknou řádku let. Jestli pak nějaké ještě funguje? Její pozornost upoutalo malinkaté rádio s velkým čudlíkem napravo, pěkné ve zlatém řezu. Zatímco si jej prohlížela a převracela v dlaních, přemýšlela nad tím záhadným číslem 1,618. Tento poměr se nachází snad všude, od uspořádání šupinek ananasu, přes schránky měkkýšů až po semínka slunečnic. Opět se v ní rozlil lehce mrazivý, ale příjemný pocit, kdy jí vnitřní hlas ujišťoval, že život je mnohonásobně rafinovanější, než si lidé myslí. Vzala si rádio z poličky, vypnula ostrý hlas vykrajující frázi: "Danke, das ist sehr..." a sešla dolů do kuchyně. Postavila rádio na okno, v koupelně si ledovou vodou opláchla obličej a umyla si zuby. "Dneska půjdu za prasáka," pronesla směrem k zrcadlu, ze kterého na ni mžouraly dvě ospalé oči. Bez sprchy padla do peřin a usnula bez zbytečného počítání oveček. Zatímco podřimovala, celé stádo beránku zaplavilo oblohu a tak i Orion musel přestat Lenku šmírovat. V tom tichu, které je slyšet na hony daleko, se pomaličku k zemi začaly snášet sněhové vločky.
Pokračování zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat