Okénko

Seděly ty dvě dlouhovlasé venku, s výhledem do údolí. Měly celou malebnou Sintru přímo před sebou. To půvabné městečko plné zámků lemovaly kopce, hustě porostlé eukalypty, cedry i platany. Už se stmívalo, vše kolem se halilo do modro fialového ticha.

"Vidíš ten tmavě modrý pás přímo nad obzorem? To je zemský stín."

"Jakože stín naší Země?"

"Ano."

Kdesi zleva zahoukala sova. Obě se napily medového nápoje a zadívaly se do dálky. Z údolí se pomalu plížila mlha.

"Říká se, že kdysi dávno, když přijeli do Sintry cizinci, tak kopce zahalila mlha. To proto, aby je ochránila od všeho zlého. A víš, kdo za to mohl? Byly to víly."

Usmály se na sebe. Vše kolem bylo tak živé, přestože se všechny květiny, stromy i zvířata pomalu ukládaly ke spánku. Po pravici obou tmavovlasých se nacházel starodávný dům. Jeho stěny byly dekorovány stíny větví a listů, které nenápadně osvětlovala pouliční lampa. Byla jediná v blízkém okolí. Ty stíny uchvátily obě dvě hnědooké.

"Některé krásy lze holt vidět jen za slabého světla. Přes den je neuvidíš."

"A jak klidné a zároveň prchavé jsou. Každý okamžik nové dílo."

"No jo, i vánek to umí světlu pěkně zavařit."

Nad hlavami obou sněníchtivých se vyloupla první hvězda. Lesy hlasitě podřimovaly.

"Vidíš tamto malé okénko, co svítí?"

"Tamto malinkaté?"

"Ano, ano, to. Vždycky, když vidím nějaké takové okénko ve výklencích, drobných věžičkách nebo přímo pod okapy, tak si představuji, co se tam asi děje."

"A co si představuješ?"

"Že si tam třeba nějaká školačka připravuje herbář. Pastelkami jej vymalovává a popisuje jednotlivé rostlinky. Nebo že nějaký malý chlapec staví model letadýlka."

"Nekecej, co si doopravdy představuješ?"

"To ti nemůžu říct."

"Prosím Tě, nedělej."

"No dobře, představuji si, že se tam dva lidé milují. Že se dlouho neviděli a že ta malá komůrka je tu noc jen a jen jejich."

"Já bych upřímně nechtěla vědět, co se tam děje."

"Proč?"

"No. To okýnko je jediné z celého domu takové malé a osamocené. Asi tam teď někdo kadí, protože taková malá okénka jsou vždycky u záchodů. A svítí se tam už hodně dlouho."

Obě se zasmály a přitiskly se k sobě. Aniž by si toho všimly, mlha je zahalila. Opodál zpoza javoru, oblečeného v nejnovější podzimní kolekci, je už delší dobu pozorovaly tři víly. Dlaněmi zlehýnka kroužily a vytvářely tak závoje mlhy. Ty dvě kamarádky se nebály snít a vyprávět si o svých skrytých přáních. A právě pro víly jsou lidské sny a přání pohádkami, o kterých si mohou jenom nechat vyprávět. Proto vždy chránily nové návštěvníky od všeho zlého, jen ať si mohou vyslechnout další skryté touhy, kterými si cestovatelé zpříjemňovali mlžné večery. A onu bylinkami provoněnou noc víly chránily ty dvě toužící všemi silami. Takové pohádky totiž ještě nikdy předtím neslyšely.