Let - část I

Stála na poli a koukala na mraky. Zase. Představovala si, že lítá. Dělala to často. Často myslí lítala v údolích, do kterých skočila, letěla těsně k zemi a pak se vznesla co nejvýše. Až nad mraky. Nad ty, co vypadají jako velký květák. Ty nejsou totiž zas tak vysoko. Jenže teď byla myslí dál. Až nad cirry, které si hoví až deset kilometrů nad zemí. A letěla výš. Moc dobře věděla, že čím výše poletí, tím tmavší obloha bude. A tak letěla. Potřebovala uletět. Nahoře ji bylo dobře. Vše viděla s nadhledem a bylo tam ticho. Vždy, když pršelo a bylo ponuro, věděla, že nahoře je vždycky hezky. Vždycky. Ať už je den nebo noc.

Ozval se hlas. "Lenko! Kde zas jsi?" A tak se vydala zpátky.

Každý se ji na to ptal. Nechtěla o tom mluvit. Vždy se ptali stejně: "Tak co? Povídej!" A usmívali se, zřejmě očekávali, že uslyší slova plná nadšení. Všem se vybavovala fotka, na které doslova září dva mladí lidé. Všude kolem nich byla poušť poseta kameny, které zanechávaly v půdě stopu. Jako kdyby je neviditelná síla postrkovala vpřed. K fotce byl komentář: "Live alive!" aneb "Živě živě!"... Lenka věděla, že ji všichni přejí to nejlepší. Byli to hodní lidé, měla je ráda. Nechtěla o tom mluvit, protože tušila, že je pravda bude trápit. Mrzelo ji, když z jejich výrazu plného radosti a zvědavosti se stal nechápavý otazník. Už si zvykla, ale i tak v tom okamžiku měla pocit, že stačí málo a roztříští se na tisíce kousků. 

Potkala jej v Americe. Kde jinde. Ona tanečnice, on zvukař. Strávila v Kalifornii tanečně tentokrát necelé dva týdny a z toho několik dní trénovala společně s celou skupinou v divadle. Byla to velká událost. Tréninky probíhaly jako obvykle, sedm, někdy osm hodin denně. Jeho si všimla hned. Něčím ji přitahoval, ale tím to pro ni haslo. Neměla chuť si něco s někým začínat. V hlavě měla pouze taneční show. 

Když zkoušeli druhý den v divadle, všimla si, že některé členky skupiny se stihly seznámit s techniky. Byli to fajn kluci, něco nad třicet jim mohlo být. Ten den po tréninku si šli všichni sednout na baru. Byl to příjemný bar, světla tam moc nebylo, na pozadí hrál Hendrix. Měla své spolutanečnice ráda. Každá z nich byla neskutečně talentovaná. Navíc, málokterá byla "pouze" tanečnicí. Jedna byla grafička, druhá IT specialistka, jiná byla výživová poradkyně. Opravdu je měla ráda.

Byl zajímavý. Moc nemluvil, ale rád se smál a když už něco řekl, tak následoval výbuch smíchu. Především od Louchii. "S ním by to šlo," pomyslela si Lenka. Milovala spontánost, která pro ni byla vzácné zboží. Vše měla totiž nalinkované rok dopředu. Každý víkend. A když měla možnost udělat nějakou zběsilost, vrhla se do ní po hlavě. Nejradši prožívala nečekané s neznámými lidmi. Hlavně s muži, s holkama to popravdě moc nešlo, i když výjimky by se našly. A chlapi to na ní milovali a ona to milovala na nich. Byli totiž v tu chvíli jiní. Byli to malí kluci, co riskovali, co si užívali každou vteřinu. Fascinovalo ji, jak na tu chvíli byli dva neznámí lidé zcela otevření a okouzlení jeden druhým. Milovala, do jakých absurdních situací se dokáže dostat, kam je dokáže vyburcovat ona a co ji vše dovolí. Hlavou ji prolétla vzpomínka, když se řítila po 101, na rozcuchaných vlasech věneček, otevřené okno, sukýnka politá pivem, za volantem seděl kluk z Kanady, který neměl řidičák a ona se cítila nejsvobodnější na celém světě... Kolik skvělých hovorů a náhod se ji přihodilo... Toruň, jedna ráno, bouřka. Zahnala ji s neznámými kluky do kostela. Stáli tam mokří, ona, bez konkrétního náboženského vyznání, žid a křesťan. Na tu diskuzi do ranních hodin si dodnes pamatuje. Bylo krásné s nimi sledovat východ Slunce a pokoru, kterou v tu chvíli cítili. Byli propojeni, ať se jejich víra nazývala jakkoliv. Jindy se zase schovala před zavírací dobou s neznámým Švédem v Koloseu a přespali tam. Kvůli zimě se drželi celou noc v náručí. Ráno, když přicházeli turisti, se chytli za ruce a ztratili se v davu. Pak jej Lenka v jednu chvíli pustila, poděkovala a utekla. Už se nepotkali a tak to mělo i být. Prožít a jít dál.

Často se ptala sama sebe, proč to tak je. Jednak to bylo tím, že měla celý rok naplánovaný. Rok! Děsivá představa. A za druhé neměla partnera, ale chtěla žít. Nechodila na schůzky, nebavilo ji to. Radši prožívala. Měla ráda, když s někým zažila jeden, možná dva celé dny v nečekané situaci. V tu chvíli byli jen ti dva. Žádné zbytečné kecy o práci, problémech, jen čisté dobrodružství. Cestování do neznáma, hraní si na svatebčany, kteří se vkradou na cizí svatbu, návštěvy cikánských čtvrtí a tančení s jejich obyvateli, nocování pod sopkou... Nespala s nimi. Nechtěla se do ničeho nutit. I když jedna výjimka tu byla. Zahnala pár vzpomínek a opět se na něj zadívala. Měl rozčepířené vlasy, takový hejsek. Pil whisky, laphroaig, její oblíbenou. Mohla zamachrovat a říct, že pila pětadvacetiletou laphroig přímo v Laphroaigh, ale nechala si to pro sebe. Frajírek, přesně její typ. Sledovala jej a opět si začala představovat, zda by to zvládl. Zda by zvládl s ní na den utéct, prožít 24 hodin, 1440 minut, 86400 sekund naprosté svobody. A hlavně, zda by to ustál. Den ustojí, měl by. Jo, byl to její typ.

Všiml si toho, hrál si s krabičkou od sirek. "Ta show bude dobrá," prohodil. "Jo, věřím tomu." Usmál se a zase se zahleděl na krabičku. Lenka cítila, že by mohla pokračovat v rozhovoru, ale nešlo to. Nechtělo se jí. Nedokázala se tomu poddat. Bála se, aby se ji to opět nevymklo z ruky. Tak jak tehdy. Vybavila si, jak stála u Lickovy observatoře a byla více než šťastná. Vše dávalo tehdá smysl. Vše. Zase myšlenku zahnala a rozhodla se objednat si whisky. Měla ráda kouřové whisky a laphroigh taková je.

"Ok, kamarád mi zrovna píše, že budou dneska hrát s jeho kapelou v jednom klubu v North Hollywoodu. Tak co, přidá se někdo?" Osvětlovač byl dobrý týpek, nadšený ze všech a ze všeho. "Jo, já bych jela," bleskově zareagovala Silvia. Přidalo se ještě pár holek. Lenka byla zrovna zaposlouchaná do textu Hey Joe, který byl docela děsivý, když v tom ji probralo: "Pojeď." Podívala se na něj. Seděl naproti ní, bílé tričko na sobě, krabička od sirek ležela nehybně na stole. Kývla. Rozkazovací způsob, zbraň, kterou spousta chlapů ještě neobjevila. A přitom tak skvěle funguje. A tak jela.

Pokračování zde: Let - část II

Zrcadlo

Podívala se do zrcadla. Viděla tam krásnou, usměvavou ženu. "Jsi šťastná?" usmála se na sebe. Bylo ticho. "Jsi šťastná?" Žena v zrcadle na ni upřeně zírala. "Kdybys byla, tak s odpovědí neváháš. Co se děje? Vždyť víš, jak na to." Konečně obraz začal mluvit: "Ano, vím." "No vidíš. Tak v čem je problém?" "Teprve se učím." "Prosím? Vždyť to, co víš, je z Tvých vlastních zkušeností ne?" "Ano, ale i tak se stále učím." "Co se učíš?" "Být šťastná. Bez podmiňovacího způsobu." "Proboha, vždyť se podívej na svůj život, jak je krásný. A když přišel nějaký zádrhel, tak jsi jej vždy zvládla. Umíš ukázat cestu i ostatním. Tak co blbneš?" 

Obraz se změnil. Mladá holka si přepudrovala obličej a křikla: "Im coming, don´t worry." Vyběhla ze šatny a mířila k levému vstupu na pódium. Zastavila se u záchodu. To nemůže stihnout, to nemůže zvládnout, má tak málo času. Ale i tak to udělala. Vběhla do kabinky, strčila si prst hluboko do krku a vyzvracela, co v sobě ještě měla. Tentokrát neplakala, neměla čas přemýšlet nad tím, že si opět ubližuje, už si zvykla. Rychle si opláchla ruce a ještě než vstoupila s ostatními na pódium, utřela si přeci jenom pravý koutek oka. Byla zase napuchlá, díky bohu, že si toho ještě nikdo nevšimnul. 

"Proč?" Ticho. Žena v zrcadle se už neusmívala, trápilo jí to. "Proč jsi to dělala? Chtěla sis ublížit?" "Ne." "Tak proč?" "Potřebovala jsem to dát ven. Přejídala jsem se." "Sakra proč?" Bylo ticho. Styděla si to přiznat. "Mluv se mnou! Proč?" "Bylo mi smutno," hlesla. "Smutno? Jak to?" Bylo opět ticho. "Vždyť máš tolik přátel, co Tě mají rádi. Proč jsi jim nic neřekla?" "Nechtěla jsem je obtěžovat." "Vždyť by Ti pomohli už tím, že bys jim o tom pověděla."

Obraz se opět změnil. Na zemi ležela vzlykající dívka. V pravé ruce držela hromadu prášků. Levou rukou tiskla pravé zápěstí k zemi. Nechtěla udělat to, k čemu ji nějaký hlas vzadu sváděl. Neudělala by to. Ona přeci ne. I tak měla co dělat, aby pravá ruka nevyhrála. Měla opět deprese. Moc dobře si uvědomovala, co se děje. Tentokrát se ale situace vyhrotila špatným směrem. Potřebovala pomoc. Doplazila se ke konferenčnímu stolku, na kterém byl hrozný nepořádek. Viděla telefon. Sedla si na pravou ruku a levou rychle vytočila číslo. Číslo v té době nejbližšího člověka. "Ahoj. Copak se děje?" ozval se veselý hlas. Všechno mu řekla. "Neblbni prosím Tě. Nezveličuješ to?" "Prosím Tě přijeď." "Uklidni se, jdi si lehnout a ráno bude dobře." "Prosím Tě, přijeď. Prosím," naléhala. "Hele, fakt teď nemůžu. To bude dobré, neboj, zítra si promluvíme jo?" A zavěsil... Nikdy v životě se necítila tak sama. Nejbližší člověk, kterému plně věřila, kterému se odhodlala o svém problému říct, ji chytl za hlavu a ponořil ještě hlouběji pod vodu.

"Cos tehdy udělala?" Žena v zrcadle byla strhaná. "Uvědomila jsem si, že jsem na to sama. Na všechno." "A pak?" "Odhodila jsem je z ruky. Zvláštně zacinkaly. V tom přítmí vypadaly jak malé mimozemské domečky. Hotové město na Měsíci." Na chvíli bylo opět ticho. "Proč?" "Co proč?" "Proč se tohle dělo?" "Já nevím." "Víš! Jen si to nechceš přiznat." "Já nevím, asi jsem nemocná." "Blbost! Moc dobře víš, že to tak není. Fyziologické reakce v těle jsou jen důsledkem našeho chování. Ne naopak! Víš to!" "Asi mi něco chybělo." "Samozřejmě, že ano. Co to bylo?" "Nevím." "Sakra víš, moc dobře to víš. Rozdáváš to na potkání, vidíš to v každém lístku. Je to základní princip, smysl, to, na čem vše stojí. Co to je?" "Nevím." "Víš!" "Proboha, už mě nech! Je to láska! Samozřejmě, že je to láska. Ano, chyběla mi, chybí mi. A asi proto jsem si to nahrazovala jinak." Žena v zrcadle se třásla. Ta před zrcadlem byla ale klidná. Dívala se na svůj obraz. Měla tu tmavovlasou holčinu ráda. Nejradši by ji obejmula, nejradši by ji se vším pomohla. Věděla ale, že si tím musí projít opravdu sama. "Nerozlišuj formy lásky. Kamarádská, rodičovská, láska k práci nebo partnerská. Láska je láska." "Ale partnerská je jiná." "Ne, nepleť si to. Mít partnera, se kterým vše sdílíš a podporujete se, je nádherné. Vše krásné se kolem kumuluje a proto je život o něco snažší. Člověk nemá strach." Opět se do zrcadla zadívala. "Každý tvor potřebuje lásku. Je to jak sluneční světlo. Ale tím, že láska nenabývá konkrétní formu, tak ji můžeš získat odkudkoliv. Co získat. Ona Ti je dávána. Automaticky, denně, bezpodmínečně." Žena v zrcadle nechápavě hleděla před sebe. "Co děláš, když je venku zataženo?" "Vzlétnu nad mraky." "Co děláš, když jsi na horách?" "Lítám mezi údolími." "Co děláš, když pozoruješ hvězdy?" "Vznáším se vesmírem." "Je kouzelné, jak nacházíš krásu všude kolem sebe. Ale ta je jen důsledkem něčeho mnohem důležitějšícho, co bys mohla najít. Všude kolem nás je totiž to, co Ti tak chybí, Leni. Podívej se..."

O mracích

Viděli jste už dnešní mraky? Jsou nádherné. Celou cestu na fakultu jsem na ně koukala. Je pravda, že pár lidí se také podívalo nahoru, ale asi jim vadil padající déšť, tak jen zakroutili hlavou a šli dál. Řeknete si: "Co na tom může být krásného? Šedá vrstva bez struktury a ještě k tomu leje!" A já na to: "Ale lidi! Viděli jste někdy tenhle typ mraků shora? Třeba z letadla, z vrcholu hory nebo raketoplánu (vy jste ještě neletěli raketoplánem?). To je podívaná!" 

On totiž stratus i nimbostratus shora vypadá jako moře. Moře, kterému čas plyne mnohem pomaleji než nám. Má dokonce vlnky, jejichž obrovská škála odstínů šedi určitě inspirovala k napsání uměle vytvořeného bestselleru. Je to opravdu nádhera. A my tady bzučíme, že zase prší. Ano, prší! Jupí! Každá z těch kapek vody vznikla kdysi hódně dávno (tu dobu si nepamatuje ani památný strom na rohu Veveří a Pekárenské, ani by si to nepamatoval chudák neokradený Tutanchamon, ani nejstarší Silnézadníkrátképřednísaurus, ba ani jádro Země). Částečky vody vznikly ještě dávno před vznikem Země, kdesi v molekulovém mračnu, na zrníčkách prachu, molekulka po molekulce. A z tohoto molekulového mračna, tvořeného především vodíkem, vznikla hvězda (ta, která vás dnes kvůli mrakům nezahřívá tolik jako obvykle a kterou lidstvo nazvalo, myslím, Slunce). Kolem této hvězdy spektrálního typu G2V se pár prachových částeček podrcalo a vznikly planety. A na jednu z nich, kterou jsme se odvážili nazývat naší, se takové množství vody, které dnes kolem sebe pozorujeme a ve kterém se tak rádi v Jugošce rochníme, dostalo až později. Voda na Zemi se vyskytuje díky meziplanetární hmotě; šutrům, co se prohánějí všude kolem. A jak? No to se několik mnohaliónů asteroidů rozhodlo spáchat kamikaze.

A od té doby se voda nachází v cyklu VVS (nejedná se o telenovelu Velmi vážné stahy), ale o: vypaří, vyprší, steče... Někdy i zmrzne. A tak to dělá stovky miliónů let. Ta má výdrž! A zrovna tato voda, která si tím vším prošla (od vzniku v mezihvězdném mračnu až po pády komet a asteroidů na Zemi) na nás prší. Paráda :)

Skvělá ukázka, bohužel autora fotky neznám. Ale povedla se mu!

Tento kontrast mi připomíná, jak v životě záleží na úhlu pohledu. Jsme zrovna na zemi, tak koukáme na mraky zespoda a mnoha lidem se ty mraky nelíbí. Ale stačí se dostat tak 5 km nad zem a hned je to jinak. A co kdyby to tak bylo i s lidmi? Koukáte se na člověka z jednoho úhlu a přijde vám úplně potrefený, hloupý, šílený (a vy stojíte, soudíte a říkáte si, jaký skvělý soudce jste. Vyznáte se totiž perfektně v sobě a tudíž i v ostatních, že?). Ale pak toho oného člověka vidíte, jak se třeba chová ke svému dítěti, přečtete si jeho báseň nebo si s ním dáte pivo. A ejhle, všechno je jinak. A někteří lidé nechtějí a nebo nemohou (třeba jim to jejich tělo nedovoluje) ukázat sami sebe z jiné stránky. A my stále zíráme jen a jen z jednoho úhlu pohledu a ani nás nenapadne si poodstoupit, popojít trošku kolem. 

A tak v lidech, ať jsou jakýkoliv (a mají na to právo, je to jejich život), bychom měli vidět jejich krásnou stránku. To, že občas nejde vidět, neznamená, že tam není :) A příště, až zas bude pršet, tak se odražte a vyleťte nahoru nad mraky. Je to nádhera. 

Kontrasty desetiletí

Jedu v autobuse, venku je šedo. Mraky jsou šedé, vzduch je šedý, ale čirý. V uších mi hraje akustická verze Shine on You Crazy Diamond. Hraje ji David Gilmour. Sám hraje a sám zpívá. Je to deset let. Deset let tančím. Zjistila jsem, že sny se plní. Někteří říkají, že jsem se změnila. Že to už není ta stejná Léňa. Bylo by to zvláštní, kdybych se někam neposunula. Je mi to jedno, ať si myslí kdo chce, co chce. Zajímají mě ty mraky. Před námi prší, je opravdu šedo. Vedle nás vysvítá naoranžovělá obloha. Stalo se něco za těch deset let? Jo. Dělala jsem to, co jsem v tu chvíli milovala, splnily se mi sny. Jako orientální tanečnice jsem se podívala všude možně po světě. Hazardovala jsem se zdravím, skončila jsem se zálibami a v posledních pár letech se k nim vrátila. Zjistila jsem, že štěstí není o úspěchu, ale o radosti, kterou prožíváte v přítomnosti. A tak jsem byla střídavě šťastná a nešťastná. 

Moc velký rozdíl mezi tou osmnáctiletou a dvaceti osmiletou Lenkou není. Poslouchá Floydy (zrovna ji v uších hraje akustická High Hopes), fascinuje ji vesmír, fotí, hraje na flétnu a tančí. Ale no tak. Nějaký rozdíl tu musí být. Jo! Věří, že vše je možné, nebojí se riskovat. I když nejbližším lidem to tak nepřijde, je ochotna se sebrat a odjet za nimi na druhou část planety, kdyby ji potřebovali. Osmnáctiletá Lenka ale byla schopna se bezhlavě zamilovat a snít. Když poslouchala hudbu, prožívala každou vteřinu, věděla, že může změnit svět, že dokáže naplno žít. A teď snad ne? Vždyť skotačí po celém světě, vždyť se ji splnily všechny sny! Jo, to je pravda a je to krásné, ale už se to stalo. Přítomnost je teď.

Je tu rozdíl. Dvaceti osmiletá Lenka nevěří v happy endy. Rozhodně ne v ty vztahové. Proč? Tak mladá a úspěšná holka, vždyť se to kolem ní jen musí hemžit. Co na to říct... Osmnáctiletá Lenka si myslela, že jednou stráví život s člověkem, se kterým si rozumí i beze slov. S člověkem, který ví, že potřebuje vypadnout ven a koukat na hvězdy. S člověkem, kterého dokáže podporovat ve všem, co si přeje, protože mu věří... O deset let starší Lenka ví, že lze prožít fascinující a nádherný život plný dobrodružství a krás sama. Ví ale, že když je po boku člověk, se kterým si rozumí beze slov, tak je vše mnohem intenzivnější, že spolu dokáží měnit svět. O deset let starší Lenka ví, že ne vždy je možné s takovým člověkem být. 

Kontraráno

Šla jsem po Veveří na fakultu, když v tom jsem do něčeho kopla. Bylo to zelené, vrásčité. Že by nějaký plod nebo zelenina? No jo, maclura pomifera, že mě to nenapadlo hned! Nicméně bylo naprosto jasné, co mi to připomíná. Struktura oné zelené polokoule byla nápadně podobná granulaci ve sluneční fotosféře. Že nevíte, co to je? No tak si to vygůglujte, internet si pomalu hraje na Boha, už začíná být všudypřítomný a všecko ví. Každopádně najednou máte na dosah Slunce. Jako by vyschlo, zezelenalo a spadlo mi přímo pod nohy. Stejná struktura čehosi, co roste na stromě a má velikost tak akorát velkého ženského ňadra, se nachází na Slunci... Člověk čučí do dálky, září tam hvězdy a nejradši by za nimi letěl, protože jsou tak jiné a krásné... Ale že tu má jednu hvězdu, která je s ním každý den, dodává mu vše, co potřebuje, tak toho si nevšimne. Nebo si na ni zvykne. Víte o čem mluvím? No opět a jedině o Slunci samozřejmě. A my se mu ještě bráníme. Brýle, krémy, slunečníky.. Chudák... A ono nám stále trpělivě a s láskou svítí na cestu, stále dodává energii rostlinkám, zahřívá nás... A tak si my (EGOcentrici: "Vše se točí kolem nás! I Slunce by mělo! GEOcentrismus na hrad!") obecně zvykáme, že ty nejdůležitější věci jsou věčně kolem nás a my je přehlížíme a slepě čumíme jinam. A ten malý zelený vrásčitý, a zároveň tak kouzelný, kus hmoty mi připomněl, jaké kontrasty nás obklopují a jaké si sami vytváříme.

Šla jsem dál a další kontrast pod nohama. Zafoukal vítr a kolem mě se vzneslo už první podzimní listí. O chvilku později se zdvihlo, se stejnou elegancí, hejno much z psího hovna. Jak podobný pohyb, přičemž muchy letěly samy za sebe, kdežto listí se nechalo nést větrem. Že by to ty mouchy někde bokem předtím nacvičovaly? Už je vidím! Mucha Lítámráda: "Holky, koukala jsem na listy ve větru a to je tak skvělá choreografie! Nacvičíme to taky!" Mucha Držímsepřizemi: "A co autorská práva?" Mucha Mámvšenaháku: "V poho, vOSA se teď zaměřila na kaluže. Prej kopírují jezera." Je zbytečné si nacvičovat, co dělat v některých situacích. Protože až příjdou, tak nejpřirozenější je nechat se nést. Neřešit a jít... 

Takže jsem neřešila a šla. Procházela jsem botanickou zahradou a klasicky natátla ruku a dotýkala se listů. Občas to píchlo, občas pohladilo, občas zastudělo a občas jsem hmátla vedle. Došla jsem k tisu, který je jedovatý. Byl temně zelený s červenými, šťavnatými bobulkami. Tak jsem si jednu utrhla a snědla. Pecičku jsem odhodila do trávy, ať se třeba může zakořenit. Pomalu jsem došla do kanceláře, abych pokračovala ve výzkumu takových podobných, méně šťavnatých, bobulek ve vesmíru. Akorát jsou asi 100000000000000000000 krát větší, pecku tvoří hmotná a žhavá hvězda a obálku tvoří hodně žhavý plyn... Tak podobné a tak jiné. A v tom je ten svět krásný.

All the little lights

Procházíte se po louce, nikde nikdo, červené máky vám hladí lýtka a v dáli tiše šumí tři lípy...
Procházíte se po louce, nikde nikdo, makovice vám škrábou lýtka a z dáli na vás čumí tři lípy... 

A vy se usmíváte...

Představte si... představte si, že jste tak malí jako zrnko máku. A opět se procházíte... Procházíte se po okvětním lístku pivoňky. Šup, koukněte se na fotku a projděte se! Kapky jsou obrovské. Jaké to je se o ně opřít? Chcete to zkusit, ale máte přirozeně strach. Co když se ta kapka na mě vylije? Pokušení je větší než obavy a vy se opřete. Trošku se to zhoupne, ale udrží vás to. Koukáte se okolo...

V dáli spatříte kapku, ze které na vás něco kouká. Malinko popojdete, zaleje vás sluneční světlo. Vždyť to jsou zelené lístky! Nejsou uvnitř kapky, to se jen zdá, protože všechny ty kapičky kolem fungují přece jako malé čočky. Ale ať kroutíte svou malou hlavou do všech směrů, tak žádné vzdálené reálné listy nevidíte. Jen směsici odstínů zelené barvy... Vždyť tam jsou, jak to, že je nevidím? Vždyť jsou reálné! Nicméně po chvilce je vám to jedno... Kapky jsou křišťálové a baví vás sledovat obraz vnějšího světa... Jak jen je pokřivený...  

Sednete si mezi dvě menší kapky a položíte své paže na ně, hovíte si jak v křesle. Sledujete, jak se sluneční paprsky pomalu pohybují po povrchu růžového lístku. A stmívá se...

Je šero, když v tom vás zasáhne proud tepla. Otočíte hlavu a záře vás doslova oslepí. Ustoupíte a teprve teď si to uvědomíte. Usmějete se a jdete v šeru dál, opět se na chvíli rozjasní a opět je tma. Ty kuličky vody dělají zázraky. Jsou to takové malé lampičky...

A teď zvedněte hlavu od počítače, koukněte se směrem k oknu... Vstaňte, utíkejte ven a koukněte se nad sebe...

Světy všecky

Hlavní myšlenka toho videa ke mně připlachtila jednoho deštivého dne. Seděla jsem (zřejmě shrbená) u počítače v kanceláři, tupě zírala do dat z radiotelskopu a v tom mě to napadlo. Ani nevím jak, ale přišlo to z čista jasna.

Nejprve jsem chtěla pouze napsat povídku, poté mi došlo, že lidé teď více koukají na videa, než čtou a tak jsem si řekla: "Léňo, chce to animaci!" No jo, ale dělala jsem někdy animace? Ne. Vím, jak se to dělá? Ne. Takže výzva ;) 

K realizaci došlo skoro až po dvou, možná třech měsících. Shodou hloupých nedorozuměních, náhod a bouřek jsem místo do Polska na víkend zůstala v Brně. A tak jsem se do toho pustila.

"Takže, chci tam mít dialog, jedna pozitivní holčina s otevřenou myslí a hlavou plnou otázek, a ta druhá? Ta bude protivná konzerva. Nicméně se ale ve světě vyzná." Hm, ale kde jsem měla sehnat nějaké vhodné obličeje? Jednoduché, vzala jsem foťák a nafotila sama sebe během asi 15 minut. Protivnou umím od malička a jako truhlík se tvářím běžně, takže žádný problém.

"Animace, co to vlastně je? Nevím, no a co, zkusím Power Point, vytvořím jednotlivé obrázky a ty spojím ve Windows Movie Makeru." Dobrý nápad, PP totiž velmi rychle a snadno upravuje obrázky a zrovna způsobem, který jsem potřebovala.

Jenže WMM mě naopak zklamal, celé video jsem tedy udělala v PP a spojila jej se zvukem až zpětně v WMM. Nahrávání dialogu probíhalo tak, že jsem se válela po koberci, každou sekci jsem nahrávala asi pětkrát, ať je z čeho vybírat. Nicméně zvuk byl poněkud suchý. "Mohla bych dodat nějakou filmovou hudbu, ale.. když to má být originální, tak originální!" Vyhrabala jsem nahrávku, na které hraji na příčnou flétnu svou vlastní "skladbu" s názvem Bublanina (zde je plná verze). Tu jsem napsala, když mi bylo patnáct let a v té době jsem hrála na flétnu teprve rok. Tak konečně skladbička našla uplatnění. 

Celé video mi zabralo více než 50 hodin (a stále jsou tam minichybičky), ale vůbec toho času stráveného tvořením, nahráváním, focením a stříháním nelituji. Hodně jsem se naučila a doufám, že se mi jakž takž podařilo myšlenku přenést a snad to některé z vás inspiruje k vlastní tvorbě nebo k zamyšlení se nad otázkou: "Hele, přemýšleli jste někdy nad světem okolo nás?"