Zrcadlo

Podívala se do zrcadla. Viděla tam krásnou, usměvavou ženu. "Jsi šťastná?" usmála se na sebe. Bylo ticho. "Jsi šťastná?" Žena v zrcadle na ni upřeně zírala. "Kdybys byla, tak s odpovědí neváháš. Co se děje? Vždyť víš, jak na to." Konečně obraz začal mluvit: "Ano, vím." "No vidíš. Tak v čem je problém?" "Teprve se učím." "Prosím? Vždyť to, co víš, je z Tvých vlastních zkušeností ne?" "Ano, ale i tak se stále učím." "Co se učíš?" "Být šťastná. Bez podmiňovacího způsobu." "Proboha, vždyť se podívej na svůj život, jak je krásný. A když přišel nějaký zádrhel, tak jsi jej vždy zvládla. Umíš ukázat cestu i ostatním. Tak co blbneš?" 

Obraz se změnil. Mladá holka si přepudrovala obličej a křikla: "Im coming, don´t worry." Vyběhla ze šatny a mířila k levému vstupu na pódium. Zastavila se u záchodu. To nemůže stihnout, to nemůže zvládnout, má tak málo času. Ale i tak to udělala. Vběhla do kabinky, strčila si prst hluboko do krku a vyzvracela, co v sobě ještě měla. Tentokrát neplakala, neměla čas přemýšlet nad tím, že si opět ubližuje, už si zvykla. Rychle si opláchla ruce a ještě než vstoupila s ostatními na pódium, utřela si přeci jenom pravý koutek oka. Byla zase napuchlá, díky bohu, že si toho ještě nikdo nevšimnul. 

"Proč?" Ticho. Žena v zrcadle se už neusmívala, trápilo jí to. "Proč jsi to dělala? Chtěla sis ublížit?" "Ne." "Tak proč?" "Potřebovala jsem to dát ven. Přejídala jsem se." "Sakra proč?" Bylo ticho. Styděla si to přiznat. "Mluv se mnou! Proč?" "Bylo mi smutno," hlesla. "Smutno? Jak to?" Bylo opět ticho. "Vždyť máš tolik přátel, co Tě mají rádi. Proč jsi jim nic neřekla?" "Nechtěla jsem je obtěžovat." "Vždyť by Ti pomohli už tím, že bys jim o tom pověděla."

Obraz se opět změnil. Na zemi ležela vzlykající dívka. V pravé ruce držela hromadu prášků. Levou rukou tiskla pravé zápěstí k zemi. Nechtěla udělat to, k čemu ji nějaký hlas vzadu sváděl. Neudělala by to. Ona přeci ne. I tak měla co dělat, aby pravá ruka nevyhrála. Měla opět deprese. Moc dobře si uvědomovala, co se děje. Tentokrát se ale situace vyhrotila špatným směrem. Potřebovala pomoc. Doplazila se ke konferenčnímu stolku, na kterém byl hrozný nepořádek. Viděla telefon. Sedla si na pravou ruku a levou rychle vytočila číslo. Číslo v té době nejbližšího člověka. "Ahoj. Copak se děje?" ozval se veselý hlas. Všechno mu řekla. "Neblbni prosím Tě. Nezveličuješ to?" "Prosím Tě přijeď." "Uklidni se, jdi si lehnout a ráno bude dobře." "Prosím Tě, přijeď. Prosím," naléhala. "Hele, fakt teď nemůžu. To bude dobré, neboj, zítra si promluvíme jo?" A zavěsil... Nikdy v životě se necítila tak sama. Nejbližší člověk, kterému plně věřila, kterému se odhodlala o svém problému říct, ji chytl za hlavu a ponořil ještě hlouběji pod vodu.

"Cos tehdy udělala?" Žena v zrcadle byla strhaná. "Uvědomila jsem si, že jsem na to sama. Na všechno." "A pak?" "Odhodila jsem je z ruky. Zvláštně zacinkaly. V tom přítmí vypadaly jak malé mimozemské domečky. Hotové město na Měsíci." Na chvíli bylo opět ticho. "Proč?" "Co proč?" "Proč se tohle dělo?" "Já nevím." "Víš! Jen si to nechceš přiznat." "Já nevím, asi jsem nemocná." "Blbost! Moc dobře víš, že to tak není. Fyziologické reakce v těle jsou jen důsledkem našeho chování. Ne naopak! Víš to!" "Asi mi něco chybělo." "Samozřejmě, že ano. Co to bylo?" "Nevím." "Sakra víš, moc dobře to víš. Rozdáváš to na potkání, vidíš to v každém lístku. Je to základní princip, smysl, to, na čem vše stojí. Co to je?" "Nevím." "Víš!" "Proboha, už mě nech! Je to láska! Samozřejmě, že je to láska. Ano, chyběla mi, chybí mi. A asi proto jsem si to nahrazovala jinak." Žena v zrcadle se třásla. Ta před zrcadlem byla ale klidná. Dívala se na svůj obraz. Měla tu tmavovlasou holčinu ráda. Nejradši by ji obejmula, nejradši by ji se vším pomohla. Věděla ale, že si tím musí projít opravdu sama. "Nerozlišuj formy lásky. Kamarádská, rodičovská, láska k práci nebo partnerská. Láska je láska." "Ale partnerská je jiná." "Ne, nepleť si to. Mít partnera, se kterým vše sdílíš a podporujete se, je nádherné. Vše krásné se kolem kumuluje a proto je život o něco snažší. Člověk nemá strach." Opět se do zrcadla zadívala. "Každý tvor potřebuje lásku. Je to jak sluneční světlo. Ale tím, že láska nenabývá konkrétní formu, tak ji můžeš získat odkudkoliv. Co získat. Ona Ti je dávána. Automaticky, denně, bezpodmínečně." Žena v zrcadle nechápavě hleděla před sebe. "Co děláš, když je venku zataženo?" "Vzlétnu nad mraky." "Co děláš, když jsi na horách?" "Lítám mezi údolími." "Co děláš, když pozoruješ hvězdy?" "Vznáším se vesmírem." "Je kouzelné, jak nacházíš krásu všude kolem sebe. Ale ta je jen důsledkem něčeho mnohem důležitějšícho, co bys mohla najít. Všude kolem nás je totiž to, co Ti tak chybí, Leni. Podívej se..."