Let - část IV

Předchozí části: Let - část I, Let - část II a Let - část III

Jeli. Jeli rychle, měla rychlost ráda. "Kam jedeme?" "Upřímně? Nevím." Usmála se. To je přesně ono. Jet a nevědět kam. Kolikrát to už udělala a jak skvěle ji bylo. Konečně se cítila sama sebou. Podívala se na něj: "Co Tě fascinuje na hudbě?" Chvíli přemýšlel. "Ta obrovská škála toho, co můžeš sdělit. Někdo to umí namalovat, mě přijde přirozené to zahrát." "Jsou to docela intimní zpovědi co?" "Asi by to tak mělo být. My to tak máme, ale ne všichni to tak berou." "Jak to myslíš?" "No někteří se hudbou živí tak, že skládají jen podle toho, co se po nich chce slyšet." "Jasně. Asi je to tak v každém oboru." Skrčila si nohy a dala je na palubní desku. "Nemáš tady náhodou nějaké své cd?" "Hej, kéž by, mám je všechny doma." "Kde to je doma?" "V Holandsku." "Jéj, tam je nádherně!" "Tys tam byla?" "Jo jo, třikrát. Jednou jsem tam byla dokonce 5 týdnů. Úplně jsem se do té země zamilovala. Lidi jsou skvělí!" "Taky to tam mám rád. Škoda, že tam nejsou hory." "Tak na druhou stranu, pořád je to Evropa, všechno je blízko." "To je pravda. Ty chceš zůstat v Česku?" "Nevím. Kolem mě je spousta milých lidí, ale obecně ta česká mentalita je... No jak to popsat. Češi soudí ostatní, aniž by pořádně o nich něco věděli. Tak například. Jednou jsem táhla těžký kufr po náměstí, bylo asi osm ráno. Samozřejmě to hrkalo na těch dlažebních kostkách, ale musela jsem se dostat na nádraží. Nějaký pán, který šel naproti, po mě vyjel, co si o sobě myslím, dělat takový randál po ránu. A že kdo ví, odkud jdu, beztak jsem nějaká coura. Ano, měla jsem na tvářích ještě zbytky třpytek z předešlého dne, kdy jsem v tom městě vystupovala." "Cos mu řekla?" "Tak nejprve jsem jej pozdravila. A pak něco ve smyslu, že se velmi omlouvám, ale že musím stihnout ranní vlak, že mám kufr velmi těžký a není nikdo, kdo by mi s ním pomohl. A že určitě budu vděčná za jeho pomoc." Zasmál se: "Co on na to?" "Něco zamumlal a pokračoval v cestě. A to je jen malá ukázka. Češi by se nejradši jmenovali Vímevšeanavšeprávomáme." Zadívala se z okna a pak pokračovala: "Nebo když někdo něco provede, tak místo toho, aby se třeba omluvil nebo se dohodnul na řešení, tak hází špínu na ostatní. Klasika. Proboha! Vždyť se chovají jak burani!" Rozčílila se. Vždycky se tak rozohnila, když přemýšlela nad lidmi. "Tak samozřejmě ne všichni takoví jsou. Naopak si myslím, že v jádru jsou všichni moc fajn a milí, ale tak nějak zvláštně trpí komplexem zahnaného kohouta do rohu." "Co to je za komplex?" "No... to jsem si teď vymyslela," zasmála se. "Ale představ si rozkvokaného kohouta, co dělá, když je zahnán do rohu. No vyvádí jak pominutý. Kvoká, kykyryká, až z toho chudák pelichá. Místo toho, aby se na chvíli zastavil, zvedl zobák a dohodnul se na řešení." Podíval se na ni. "To je blbost," vybuchnul smíchy. 

Krajina se postupně měnila. Měnila se struktura okolních kopců. Předtím byly posety oválnými balvany, ležely tam jako kulaté oblázky z moře, akorát byly tak stokrát větší. Nyní byly kopce o něco špičatější, vypadaly, jako by po nich nedávno tekla voda. Lence to přípomínalo Údolí smrti, které už relativně dobře znala. Podle doby, jakou už jeli, by se dokonce o něj mohlo jednat. Milovala tu krajinu, byla dechberoucí a plná překvapení. Zastavili na kraji silnice a vystoupili z auta. Otevřený prostor, nekonečno. Mlčeli... Ve vzduchu se vznášelo tajemno. Tajemno, které přináší více otázek a to v rozměrech, ve kterých by člověka normálně nenapadlo uvažovat. Cítila stejné napětí, jako když poprvé uslyšela Echoes nebo Set the Controls for the Heart of the Sun. Postupně, jak se oči přizpůsobovaly na tmu, začali oba vnímat krajinu kolem sebe. Rovná plocha, ze které se tyčily vysoké kopce. Bylo jasno, ale foukal silný vítr. Přišel k ní a ukázal směrem dopředu. Před nimi se rozprostírala cesta, po které přijeli. Na jejím samotném konci, tam, kam až dohlédli, pokračovala jiná cesta. Nebeská. Mléčna dráha. Byl to fascinující pohled. Opět nový rozměr. Tam, kde se zdá, že cesta končí, tak se napojuje jiná. Jen je potřeba zvednou hlavu o něco výše. Fascinovaně se na něj podívala. Vnímala, že se usmívá. Byl to vzácný okamžik.

Aniž by promluvili, vydali se ke kopcům. Jen tak, bez ničeho. Co by přece potřebovali? Vítr byl silný, kontrast k čistému a nehybnému nebi. Nevnímali lidský svět, vnímali realitu. A tou byla ještě stále rozpálená země pod nohama, nekonečný prostor kolem nich, nad i pod nimi, ticho a zároveň hukot větru. Došli ke kopci a bez váhání, ve tmě, začali stoupat nahoru. V okolí se nenacházela snad jediná rostlinka, jen kameny. Měla pocit, že vidí jejich barvu. Možná si to vsugerovala, přeci jenom tu krajinu velmi dobře znala. Kolem se povalovaly červené, černé i zelené horniny. Šplhali stále vzhůru. Vystoupali až úplně nahoru. V ten okamžik zavál ještě silnější vichr. On ji bez váhaní chytil, aby neupadla. Před nimi se rozkládala okouzlující krajina. Drobné kopce, jeden na druhém. Některé byly pruhované, jiné se zdály být polité čokoládou. Opět se na sebe podívali. Tenhle pocit dlouho nezažila. Nikdy by ji nenapadlo, že by jej mohla někdy opět zažít. A přeci byl tu. Akce a reakce. Ještě před několika hodinami se v duchu rozloučila s člověkem, který pro ni byl ten jediný a pravý, ten, se kterým si rozumí beze slov. A najednou se dívala do tváře na první pohled neznámému člověku a zároveň věděla, že jej někde v hloubi moc dobře zná. Měl v sobě to, co se rozprotíralo přímo nad jejich hlavami. Spojovala je neviditelná nit, celá síť nitek, nemuseli nic říkat. Zhluboka se nadechla. Údolí smrti. Jak paradoxní. Byla živá a uvědomovala si to se vším všudy. V hlavě ji zněla Careful with that Axe Eugene. Chtěla poznat každý kout té tajemství plné krajiny. Rozběhli se dolů. Měla pocit, že letí. Tak ráda lítala. Jednotlivé kopce byly opravdu naskládány jeden na druhém, jen úzká cestička se mezi nimi vlnila. Mohla se těch jednotlivých kopců dotýkat. A taky to dělala. Pomalu se procházeli v tom pískovcovém bludišti. Chtěli se ztratit.

Kdo ví, jak dlouho šli. Oba dva ale stále zvedali hlavu vzhůru. Nebe bylo doslova hluboké. Lenka si lehla na jeden z kopců. On stál a stále se díval vzhůru. Poté si lehnul k ní. Promluvila. Spokojeně. "Ztratila jsem se." Pootočil k ní hlavu. Cítila, že na chvilku znervózněl. Možná to bylo tím, že to, co řekla: "Im lost," si mohl vyložit i jinak. V angličtině to má i osobnější význam. "Ve hvězdách," usmála se. "Ta obloha je tak jasná, že neumím najít snad jediné souhvězdí. A to je moc dobře." Položil hlavu zpět a zahleděl se do nebe. "Víš, líbilo se mi, co jsi říkala, když jsme plavali v moři. O těch hvězdách. Že vypadají samy, ale přitom jsou všechny spolu. Ty jsi astrofyzička, tak mě klidně oprav, ale je pravda, že takových galaxií, jako je naše, je několik set miliard ve vesmíru?" "Dalo by se říct, ano. A to ale mluvíme o vesmíru, který dokážeme pozorovat. Určitě bude mnohem větší." "To je prostě šílené. Každá z těch několika set miliard galaxií má několik, co já vím, set miliard hvězd a kolem každé se nacházejí planety? A to je jenom část vesmíru, který vidíme? Proč nevidíme ten zbytek?" "Protože ty vzdálenější části jsou tak hodně daleko, že světlo z nich k nám ještě nedoletělo." "Neskutečné." Byl oblohou přímo pohlcen. "Někdy si říkám, jestli nejsme jen takovými malými bakteriemi ve vesmíru, které mají plnit nějaký skrytý úkol," pokračoval. "Jak to myslíš?" "Vem si, jaké to je třeba pro nějaké bakterie, co má člověk ve střevech. Pro ně je celý vesmír naše tělo. Nemají šanci pochopit naše myšlení. Prostě nemají. Ale plní pro nás důležitou funkci. A jejich smyslem života je pouze žít." Lenku ta myšlenka fascinovala. "Myslíš tím, že bychom byli součástí nějakého mnohonásobně většího "těla", jehož myšlení nemáme šanci pochopit?" "A proč ne?" Lenka se zamyslela. Jako vědec chtěla odpovědět nějakou typickou, trapnou, frází o důkazech, ale on ji předběhnul. "Důkaz nedostaneš. Představ si, že bys těm svým bakteriím chtěla dát o sobě vědět. Vysvětlit jim smysl jejich života. Uměla bys to?" "Ne, protože by to nepochopily." "A stejně tak my nechápeme, co se to kolem nás děje a čeho jsme součástí." "Je to trochu děsivé, ale... Co když to tak je?" "Ok, teď mě napadla jedna věc. Co uděláš, když se Ti nějaké ty bakterie rozmnoží nebo začnou tropit neplechu?" "Tak asi nejrychleji zabere nějaký ten prášek." "Jo, přesně. A to je pro ně zásah vyšší moci." "Takže já jsem pro ně takový Bůh, co?" zasmála se Lenka. "No jasně! A vem si, na Zemi už byl v minulosti několikrát vyhuben život." "Jo, to si taky myslím. Země se jednou naštve a nechá bouchnout Yellowstone." "Kdo ví, čím je to řízeno." "Teď mě napadlo, že pokud bych já pro bakterie byla Bůh, nebo používejme raději slovo Vyšší princip, tak by ty bakterie mohly docela slušně věřit v panteismus. Nebo v mém těle tedy... leninismus," vybuchla smíchy. "No. To je taky možnost," smál se.

Hleděli na oblohu. V těhle momentech byla Lenka nejšťastnější. Neměla nic, nic ani nepotřebovala. Jen plula mezi hvězdami. Vždy ji zachvátil pocit naprosté pokory, uvědomovala si totiž, že leží na zemi, na planetě Zemi, a že se nachází na Sluncem neosvětlené polokouli. Proto hledí do vesmíru. Viděla Mléčnou dráhu, naši Galaxii pěkně z boku a ty ostatní hvězdy, co se nacházely kolem a neležely přímo v pásu, byly určitě mnohem blíže než většina z těch, co tvořila to rozcákané nebeské mléko. Vnímala celou Galaxii ve všech třech prostorových rozměrech, věděla, kde se nachází i další vzdálené galaxie... Síť. Obrovská síť... Cítila, jak Slunce osvětluje Zemi kdesi za jejími zády. Celé tělo ji zaplavila hluboká pokora. Přestože země hřála, vítr odebíral teplo a tudíž ji byla zima. Lehla si k němu blíže. Obejmul ji kolem ramen a ona položila svou hlavu na jeho hruď. Dívali se spolu na vzdálené světy. Někde uprostřed pouště mezi kopci... Vítr je kolébal. Měli pocit, že stačí málo a odtrhnou se od země a poletí vstříc otevřenému nebi. A taky to tak bylo.  

Zabriskie Point, Death Valley, USA, duben 2014

Poslední část zde: Let - část V