Let - část III

Předchozí části: Let - část I a Let - část II

Chvíli si ještě povídali, pak se odebrali zpět do klubu. Někdo tam hrál na kytaru. To snad ne. Lenka byla zmatená. Snaží se na ni udělat dojem? Byl to on, kdo na ni hrál. A hrál dobře. Lenka věděla, že další tajnou zbraní, kromě rozkazovacího způsobu, je kytara v chlapské ruce. Sundal ji a vrátil Martinovi. Řekl něco ve smyslu, že je dobrá, ať si ji klidně koupí. Přišel k Lence. Zadívala se na něj. Tmavší vlasy mu padaly do obličeje. Nechtěla se zamilovat. Věděla, že to nemá smysl. Nemá to smysl do budoucna. Už dlouho věděla, že velmi těžko najde partnera. Nedokázala být s někým, kdo neměl stejný pohled na život. Chtěla cestovat a předávat lidem cokoliv, co mohla. Tanec, astronomii, nadšení z života. Bylo velmi těžké takového člověka najít, který by s ní sdílel stejný sen. Tak se smířila s tím, že bude sama. O to víc si toho byla vědoma poslední rok. Jednou už takového člověka vedle sebe měla... Jak zvláštní slovo. "Měla." Nikoho nikdy nevlastnila a ani nechtěla. Nikdy by mu v ničem nebránila. A proto ten minulý čas. Měla... A tak přestala věřit na happy endy. Slýchávala: "Jsi mladá, on se někdo najde. Někdo lepší." Kecy. Jsou to bláboly.

Dívala se na něho. Nedokázala se v něm vyznat. Cítila se s ním hezky, přestože jej neznala. Nevěděla, jestli on se chce s ní jenom vyspat nebo jestli je mu vše jedno a prostě jen jedná přirozeně. Nevěděla to. "Nad čím přemýšlíš?" "Nad Tebou." Překvapeně zvednul obočí. "Raději nade mnou nepřemýšlej." "Prý studuješ meteorologii." "Jo jo, je to skvělá věc. Asi sis všimla těch fotek mraků." "Tohle ale není součástí tvého výzkumu, že?" "Ne, mraky miluju, tak si je fotím. Nefotíš si snad noční nebe?" "Fotím." "Tak vidíš." Jak může vědět, že jsem astrofyzička? Vždyť u toho předchozího hovoru nebyl.

Za dva dny se konala show. Lenka si uvědomovala, že je to nejkrásnější období v jejím životě. A ještě k tomu je obklopena přáteli. Po show se samozřejmě v mžiku rozjela afterpárty. Neočekávala od toho nic. On tam byl pochopitelně taky a Lenku neskutečně přitahoval. Byl si sám sebou jistý, ta černá košile mu neskutečně sekla, i když... černá košile sluší snad všem chlapům. Začínalo to v ní vřít. Opíral se o zeď a bavil se s nějakým mužem. Nemohla z něj spustit oči. Stála před ním, ve své sukýnce, nátělníku a košili uvázané pod prsa. Věděla, že tu noc něco podniknou. Přála si to. Ukončil hovor a přišel k ní. "Pojeďme pryč." Překvapilo ji, že s tím začal on. Vždy to byla ona, která přicházela s nápadem utéct. Kývla. Nikdo si nevšimnul, že odcházejí. Najednou cítila, že po dvou týdnech, měsících, po roce, bude opět volná. Bude lítat. Cítila, že konečně přichází ta chvíle, kdy nechá jednu část svého života odejít. 

Celou cestu se vášnivě bavili o hudbě. Ten borec byl neskutečný! Nejenže měl doktorát z meteorologie, ale v domácím Holandsku hrál ve dvou kapelách, několikrát s nimi zpívala dokonce i její milovaná Anneke! O víkendech vystupoval nebo zvučil. A občas i fotil, nejen mraky. Byl fascinující. Lenka mohla na něj vytáhnout svou škálu činností, ale nechtělo se jí. K čemu? "Díval jsem se na Tvé fotografické stránky." "Cože?" "Na svých tanečních webovkách máš přece odkaz i na svou foto stránku. Fakt krásné fotky, máš pro to cit." "No, nevím, nevím, technicky je tam spousta nedostatků." "To máš jedno, Gilmour taky nezahrál ty nejtěžší věci a jak jsou jeho sóla silná." "Jo, naprosto souhlasím. Třeba jeho sólo v Sorrow na koncertním Pulse. Je skvělé. No a samozřejmě Comfortably Numb..." "Orgasmus, co?" "Absolutní." 

Dojeli k moři. Na pláži nikdo nebyl, všude kolem pouze tma a létem zahřátý vzduch. Stáli tam, dva v podstatě neznámí lidé a usmívali se. Podívala se na něj. Vítr ji strhnul vlasy do obličeje. On je pomalu rukou odkryl. Lenka se jen usmívala, věděla, že to udělá. Znala se, opět tu byl ten pocit, kdy musí udělat něco neočekávaného. A zrovna s ním by to bylo fajn. Kéž to vše ale nechá plynout tak, jak má. Podívala se zpět na moře. Rozvázala si uzel na košili. Ohlédla se na něj, on se jen pousmál. Během chvilky byli polonazí. Nechtěla se svlékat úplně, on očividně taky ne. Oba vběhli do moře, ona pištěla, ráda si zakřičela, když mohla. Moře bylo chladnější, ale i tak se do něj vrhli. Plavali do černoty. Celou dobu se smáli, užívali si ten moment plný nečekaného. Existovala jen přítomnost, nic víc. Zastavila se, zvedla ruce a vzhlédla k nočnímu nebi. Cítila se šťastná. "To je nádhera! Hvězdy, tak mě tu holky opět máte," křičela ve svém rodném jazyce. On se jen tázavě a s úsměvem na ni díval. Dlaněmi čechral vodu. Otočila se na něj, přišla blíž a řekla: "Víš co je překrásné?" "Co?" "Svět!" rozmáchla rukama. "Podívej se nahoru! Každá z těch hvězd se jeví tak sama, ale není! Všechny tvoří obrovský komplex, galaxii. Jsou jak molekuly vody." Do dlaně nabrala vodu. "Vidíš, hromada molekul vody, kolik jich tam tak asi může být?" Zvedla paži a nechala vodu stéct po své dlani, předloktí, až k hrudníku. Zlehka se ponořila a vytáhla písek. Držela jej ve své malé pěstičce. Směs písku a vody ji protékala skrz prsty, líbilo se jí to.  "Vidíš, jednotlivá zrnka jsou... vlastně nevidíš, je tma. Dej mi ruku." Vložila mu písek do dlaně. "Cítíš? Tolik zrníček." Prstem roztírala písek po jeho dlani. "Cítíš každé z nich. Jedno zrníčko je křemen, druhé třeba živec, jiné zase něco jiného. Ale tvoří jeden velký komplex. Jsou jak lidi. Ne. My jsme jak zrnka písku. Jak hvězdy. Sami a přitom jsme všichni spolu." Nechala se opět unést. V ten moment to nevadilo. Lidé ji říkali, že občas moc mluví a vypadá jak blázen. Bylo ji to šumák. Ať si každý myslí, co chce. Je šťastná. Ciao lidi. Podívala se na něj, měl mokré vlasy. Odrazila se a skočila po zádech do vody. Vznášela se v oceánu. Viděla Mléčnou dráhu. Měla pocit, že ji každá z těch molekul vody drží, jako kdyby byla na rockovém koncertě. Cítila tu škálu, to obrovské spektrum rozměrů světa. Od nejmenších částeček, které ji samotnou tvoří, až po ty největší, jejichž je součástí.

Po chvíli se vrátili. Mokří doklopýtali na pláž. Smáli se, ani nevěděli čemu. "Aaaa, tak to bylo něco. Ty jo, hlavně se musíme obléct do suchého." Měl pravdu, takhle nemohli zůstat. Lenka byla z vody ještě zadýchaná a příjemně unavená. Najednou ji pláž připomněla Santa Barbaru. Úsměv se na chvíli vytratil. "Půjdu se převléct do auta." "Jasně, já se obleču tady," zkusila se pousmát, zatímco on už mířil k autu. Do hlavy se ji opět vkradly vzpomínky. Jízda po Golden Gate Bridge, směr Lickova observatoř, na pozadí With or Without You. Jak ironické... Začala přešlapovat na místě. Byla zmatená. Proč jen se ji vše připomnělo? Sundala si mokré kalhotky a oblékla se do suchého oblečení. Stála zády k moři. Ohlédla se. Byl tam. Stál před ní tak, jak jej viděla naposledy. Muž, který ji před více než rokem ukázal, jak fascinující život ve dvou může být, muž, který kdyby ji zavolal, že změnil názor, tak by všeho nechala a nasedla na první letadlo. Muž, se kterým se ze čtverců stávaly krychle, z kruhů podstavy různorodých předmětů. Vše s ním získávalo nový rozměr. Stál tam, díval se na ni. Byl nádherný. Věděla, že už je na čase jej nechat jít. V ten okamžik, kdy stála sama na pláži, jej viděla zcela živě. Vrhkly ji do očí slzy. Chtěla jej obejmout, tak moc... Na chvíli si představila, že oba zvedli hlavu a počítali letadla na nočním nebi. Usmál se na ni. Bože, co by za to dala, aby s ním mohla být... Vždyť ho znala. Věděla na co myslí, věděla, co mu udělá radost, znala jeho tělo. Představa, že už jej nikdy neuvidí, ji ničila. Už rok. Věděla, že se musí od něj odstřihnout. Jako když malé dítě pustí z ručky nafukovací balónek. Taky pláče a natahuje se pro něj. Ale balónek letí. Potřebuje letět... Pomalu začala couvat. Stál tam, stále se usmíval, bylo tak těžké od něj odejít, ale musela. Když on odešel, musí i ona. Couvala a v duchu se s ním loučila. Tolikrát se o to snažila, ale nikdy se jí to nepovedlo. Dnes ano. Proto i tolik plakala, uvědomovala si zároveň nekonečnou tíhu i budoucí lehkost konce. Odcházela z pláže, nedýchala, jen ji tekly slzy. Sedla do auta, bylo ticho. Vyrazili. Čím více se od pláže vzdalovali, tím klidnější byla. Cítila, jak je od něj dál a dál. "Jsi v pohodě?" "Ano. Jsem." Vyjeli na dálnici, otevřela okno. Vzduch ji hladil po tváři, voněl. Dýchalo se jí lépe. Byla volná.  

Pokračování zde: Let - část IV

Let - část II

Předchozí část zde: Let - část I

Klub byl typický americký, spousta vlajek, nekouřilo se v něm. Kapelka hrála docela dobře. Stáli kousek od pódia a celá parta tančila. Všechny tanečnice na sebe strhly pozornost. Ještě aby ne. O přestávce vyšli téměř všichni na chvíli ven. Lenka automaticky zvedla hlavu. Fascinovalo ji nebe, ať už na něm bylo cokoliv. Všimla si, že on se dívá taky. Dokonce přimhouřil oči, zamračil se a po chvilce poodešel. Lence to bylo divné. Zadívala se na oblohu. Byly na ni mraky. Asi cirry. Šly těžko vidět. Pralo se to v ní, chtěla zjistit, proč odešel. Popoběhla směrem, kterým se vytratil. Šla na konec ulice, ale neviděla jej. Stál za rohem, lekla se. Jen se na ni kouknul a opět se zahleděl na oblohu. "Snad nehledáš hvězdy," usmála se. "Ne, tady by stejně nešly moc vidět." "Tak na co koukáš? Jsou tam jen cirry a letadla." V duchu se pokárala. Cirry... Koho to zajímá, že víš, jak vypadají cirry? "Jsou to noční svítící oblaka," prohodil a opět zvednul hlavu. Lenka si jeho odpověď musela ještě jednou v hlavě přehrát. Škubla hlavou směrem vzhůru, zakryla si dlaní vzdálenou lampu. No jo, měl pravdu. "No nic, pojedu domů. Chceš hodit zpátky k motelu?" "Ne, ještě tu zůstanu, ráda bych si je poslechla až do konce." A tak odešel. Sám.

Následující den se opět zkoušelo v divadle. Lenka dorazila dříve, chtěla si vyzkoušet pár svých vlastních choreografií na velkém pódiu. Ten den bylo krásně. Amfiteátr, ve kterém se trénovalo a ve kterém se za pár dní měla konat show, byl úchvatný. Přímo za jevištěm se tyčila skála, obrostlá keři, stromy a květinami. Lenka byla na jevišti to ráno sama a tak neodolala, zabořila ruku do okvětních lístků. Zvedla hlavu. Stromy, které tam rostly, neznala. Ale byly nádherné. Ocitla se opět ve svém světě a tak si začala popěvovat její oblíbenou A té Rehradice. Odhopkala zpět na střed pódia. Udělala pár otoček a naplno spustila: "Proč by neplakaly, když hlavěnka bolí. Musijó zaplakat, šohájovi k vůli. Šohájo..." Když v tom se lekla, kousek od ni luplo v reprobedně. Zadívala se před sebe. No jasně. Byl u mixážního pultu a smál se. "Nechceš mikrofon?" Blbé fórky. "Ne, nepotřebuju, já to uzpívám bez nějakých chrastítek." "Jó tak chrastítka?" "Jo, zvuková heblátka." "Ještě lepší," smál se, zatímco se Lenka snažila za úsměv schovat svou nejistotu. "Hele, já nevím, ale být Tebou, tak bych ty všechny káble schovala. Určitě bude pršet." Zvednul hlavu. Na nebi se páslo pár beránků. Spíš beranů, byly to hutné stratocumuly. "Ne, nebude." "No tak, to vidím ne?" Opět zvednul hlavu. "Ti říkám, nebude." Líbilo se jí to. Byl si jistý. "Jak to můžeš vědět?" křikla přes půl divadla. Jen se usmál a zapojoval další kabely. 

Během zkoušky se Lenka snažila o něco víc, než předchozí den. Přestože si nalhávala, že je to jen z důvodu blížící se show, věděla, že je to hlavně kvůli jeho nepřetržitému pohledu. Samozřejmě se jí to líbilo. A jako typická ženská chtěla vypadat dobře, co na to říct. Jen ať kouká. Dokonce si vytáhnul foťák a fotil. Takhle očividně ji už dlouho nikdo nenabaloval. Trapné. Cítila, že ji to malinko odrazuje. Aneb jablko chutná dobře, ale když se na člověka navalí celá horda jablek, tak nejpřirozenější reakcí je couvnout. O pauze si sedla do hlediště a sledovala trénink sólistek. Přisednul si k ní. "Takže ve volných chvílích se věnuješ zpěvu, co?" "Jo, zatím co Ty šmíruješ foťákem." Zasmál se. "Jo, to je mé hobby. Podívej, dneska večer hraje tentokráte můj kamarád a rád bych si jej poslechnul. Přidej se, pojedeme opět s klukama a pár holek od vás pojede taky. Bude se Ti to líbit." "Jak můžeš vědět, jaká hudba se mi líbí?" ušklíbla se. "Vzhledem k tomu, že sis včera v klubu mumlala kompletní text All around the Watchtower, tak si myslím, že se Ti to bude líbit. Vím to." Jela. Samozřejmě.

V autě se k ní dostal jeho foťák. Canon 5D, pěkná a drahá hračička. "Klidně si jej vyzkoušej." Lenka neváhala a hned jej zapla. Věděla, kde co nastavit, sama sice vlastnila Canon 600D, ale jsou si podobné. Navíc ovládání je docela intuitivní. "Můžu se kouknout na fotky ze zkoušky?" "Ze zkoušky? Nefotil jsem vaši zkoušku." Kecá, vždyť jej viděla. Nicméně se podívala. Překvapilo jí, že žádné fotky plné propocených tanečnic neviděla. Byly na nich mraky. Altocumlus startiformis undulatus. Dokonce překrásný cirrus fibratus vertebratus. Moc dobře je znala. Zkoušela z typů oblaků studenty v předmětu Astronomicmé pozorování. Bylo jim to asi k ničemu, ale jí to bavilo, navíc to bylo v osnovách. Narazila i na fotky nočních svítících oblak. Proto tehdy spěchal domů, aby je fotil. Byla zvědavá, proč si je fotí. Než se stihla zeptat, dorazili na místo.

Klub byl mnohem větší, než ten z předchozího dne, a byl kupodivu plný lidí. Po předkapele přišla na scénu hlavní kapela, ve které hrál onen kamarád. Odehráli pár dobrých rockových skladeb. Frontman byl docela sympaťák. "Lidi, chcete překvápko?" Davem to zahučelo. "Tak jo! Přivítejte na scénu..." Řev. Všichni byli u vytržení. Lenka zahlédla kudrnaté delší vlasy. Proboha! "To je Robert Plant!!!!" chytila jej za ruku. "Wow, mě trefí. To je Robert Plant! Bože! Já se snad zblázním." On se jen usmíval. "Říkal jsem Ti, že se Ti to bude líbit." "Díky, díky, díky," poskakovala a celá zářila. Když byla nadšená, nedokázala se udržet. Neustále děkovala, obdivovala, byla unešená. Robert Plant. 

Koncert byl geniální. Nasáklý emocemi, hudba byla plná detailů. Večer přešel do crescenda. Po koncertě zůstali v sále. Potkali se s basákem. "Tohle je Martin, basák a skvělý architekt mimochodem. Tohle je Lenka, tanečnice, Silvia, tanečnice, Valentina, tanečnice a Acia..." "Tanečnice." "No, pěkně sis to zařídil," usmál se Martin. "To jsou holky z té taneční show, o které jsem Ti povídal. Přijdeš se pozítří podívat, ne?" "Jasně, to si nenechám ujít." Lenka si začínala uvědomovat, že se vedle něj cítí dobře.

Šli ven. Doutník v ruce. Opodál stál kytarista, frontman kapely a Plant. Přidali se k nim. Lenka trochu znervózněla, zatímco on byl zcela v klidu. Bez rozpaků a přátelsky se přivítal s Plantem. "Leni, tohle je Robert Plant, zpěvák, asi znáš. Roberte, tohle je Lenka..." "Těší mě," vpadla mu do řeči. Není potřeba, aby věděl, že je tanečnice. Spousta lidí má vůči orientálnímu tanci předsudky. "Ty jsi jedna z těch orientálních tanečnic?" Pozdě. "Ano, jsem." "Spolupracoval jsem s Hossamem Ramzym, skvělý člověk." "Vlastně ano, nebylo to pro album No Quarter - Unledded? Někdy v devadesátých letech, že?" Plant se zatvářil překvapeně. I on se na ni podíval. "Takové mladé to je a zná dinosaura, jako jsem já?" "Vaše hudba je skvělá, to víte. Dodnes nezapomenu, jak jsem objevila u nás na chalupě starý vinyl Led Zeppelin. Kéž by tu byl táta, dodnes sjíždí všechna vaše alba." Hovor se nadále příjemně točil kolem hudby, Plant byl sympaťák, nehrál si na žádnou hvězdu. "Kultura arabských a perských zemí, a vůbec celého východu, je přímo uchvacující. Fascinují mě súfijské tance," pokračoval později. "Ti tanečníci meditují tak, že se neustále točí. Prý se tak spojí s Bohem." "To je pravda, má je to propojit s celým vesmírem. Vůbec se nedivím, že spousta pohybových meditací nebo transovních tanců je založena na rotaci nebo periodickém pohybu." "Blázni se také uklidní kýváním dopředu a dozadu," zašeptal Plant. "Sex je taky periodický pohyb," zcela naplno pronesla Lenka. "I miminko v kočárku má rádo kolébání," pokračovala dál. "Nicméně si myslím, že základním pohybem ve vesmíru je rotace. Ať už v mikrosvětě nebo v tom makrosvětě. Země rotuje, Slunce, hvězdy a galaxie taky. Je to perfektně propojené." "Cože Ty vlastně kromě tance děláš?" "Jsem astrofyzička, repektive si dodělávám doktorát." "Tak to by sis pokecala s Brianem Mayem." "Jo jo, pár vinylů Queen bych taky našla," ušklíbla se. "Tak to z Tebe musí být náš meteorolog nadšený." "Meteorolog?" "Ten klučina, ten Holanďan, co vám zvučí show, studuje meterologii. A navíc je perfektní zvukař. Pořád mu říkám, ať na vědu kašle, ať zvučí. Ne, je tím posedý." Lenka se po něm ohlédla. Nebyl tam. 

Pokračování zde: Let - část III

Let - část I

Stála na poli a koukala na mraky. Zase. Představovala si, že lítá. Dělala to často. Často myslí lítala v údolích, do kterých skočila, letěla těsně k zemi a pak se vznesla co nejvýše. Až nad mraky. Nad ty, co vypadají jako velký květák. Ty nejsou totiž zas tak vysoko. Jenže teď byla myslí dál. Až nad cirry, které si hoví až deset kilometrů nad zemí. A letěla výš. Moc dobře věděla, že čím výše poletí, tím tmavší obloha bude. A tak letěla. Potřebovala uletět. Nahoře ji bylo dobře. Vše viděla s nadhledem a bylo tam ticho. Vždy, když pršelo a bylo ponuro, věděla, že nahoře je vždycky hezky. Vždycky. Ať už je den nebo noc.

Ozval se hlas. "Lenko! Kde zas jsi?" A tak se vydala zpátky.

Každý se ji na to ptal. Nechtěla o tom mluvit. Vždy se ptali stejně: "Tak co? Povídej!" A usmívali se, zřejmě očekávali, že uslyší slova plná nadšení. Všem se vybavovala fotka, na které doslova září dva mladí lidé. Všude kolem nich byla poušť poseta kameny, které zanechávaly v půdě stopu. Jako kdyby je neviditelná síla postrkovala vpřed. K fotce byl komentář: "Live alive!" aneb "Živě živě!"... Lenka věděla, že ji všichni přejí to nejlepší. Byli to hodní lidé, měla je ráda. Nechtěla o tom mluvit, protože tušila, že je pravda bude trápit. Mrzelo ji, když z jejich výrazu plného radosti a zvědavosti se stal nechápavý otazník. Už si zvykla, ale i tak v tom okamžiku měla pocit, že stačí málo a roztříští se na tisíce kousků. 

Potkala jej v Americe. Kde jinde. Ona tanečnice, on zvukař. Strávila v Kalifornii tanečně tentokrát necelé dva týdny a z toho několik dní trénovala společně s celou skupinou v divadle. Byla to velká událost. Tréninky probíhaly jako obvykle, sedm, někdy osm hodin denně. Jeho si všimla hned. Něčím ji přitahoval, ale tím to pro ni haslo. Neměla chuť si něco s někým začínat. V hlavě měla pouze taneční show. 

Když zkoušeli druhý den v divadle, všimla si, že některé členky skupiny se stihly seznámit s techniky. Byli to fajn kluci, něco nad třicet jim mohlo být. Ten den po tréninku si šli všichni sednout na baru. Byl to příjemný bar, světla tam moc nebylo, na pozadí hrál Hendrix. Měla své spolutanečnice ráda. Každá z nich byla neskutečně talentovaná. Navíc, málokterá byla "pouze" tanečnicí. Jedna byla grafička, druhá IT specialistka, jiná byla výživová poradkyně. Opravdu je měla ráda.

Byl zajímavý. Moc nemluvil, ale rád se smál a když už něco řekl, tak následoval výbuch smíchu. Především od Louchii. "S ním by to šlo," pomyslela si Lenka. Milovala spontánost, která pro ni byla vzácné zboží. Vše měla totiž nalinkované rok dopředu. Každý víkend. A když měla možnost udělat nějakou zběsilost, vrhla se do ní po hlavě. Nejradši prožívala nečekané s neznámými lidmi. Hlavně s muži, s holkama to popravdě moc nešlo, i když výjimky by se našly. A chlapi to na ní milovali a ona to milovala na nich. Byli totiž v tu chvíli jiní. Byli to malí kluci, co riskovali, co si užívali každou vteřinu. Fascinovalo ji, jak na tu chvíli byli dva neznámí lidé zcela otevření a okouzlení jeden druhým. Milovala, do jakých absurdních situací se dokáže dostat, kam je dokáže vyburcovat ona a co ji vše dovolí. Hlavou ji prolétla vzpomínka, když se řítila po 101, na rozcuchaných vlasech věneček, otevřené okno, sukýnka politá pivem, za volantem seděl kluk z Kanady, který neměl řidičák a ona se cítila nejsvobodnější na celém světě... Kolik skvělých hovorů a náhod se ji přihodilo... Toruň, jedna ráno, bouřka. Zahnala ji s neznámými kluky do kostela. Stáli tam mokří, ona, bez konkrétního náboženského vyznání, žid a křesťan. Na tu diskuzi do ranních hodin si dodnes pamatuje. Bylo krásné s nimi sledovat východ Slunce a pokoru, kterou v tu chvíli cítili. Byli propojeni, ať se jejich víra nazývala jakkoliv. Jindy se zase schovala před zavírací dobou s neznámým Švédem v Koloseu a přespali tam. Kvůli zimě se drželi celou noc v náručí. Ráno, když přicházeli turisti, se chytli za ruce a ztratili se v davu. Pak jej Lenka v jednu chvíli pustila, poděkovala a utekla. Už se nepotkali a tak to mělo i být. Prožít a jít dál.

Často se ptala sama sebe, proč to tak je. Jednak to bylo tím, že měla celý rok naplánovaný. Rok! Děsivá představa. A za druhé neměla partnera, ale chtěla žít. Nechodila na schůzky, nebavilo ji to. Radši prožívala. Měla ráda, když s někým zažila jeden, možná dva celé dny v nečekané situaci. V tu chvíli byli jen ti dva. Žádné zbytečné kecy o práci, problémech, jen čisté dobrodružství. Cestování do neznáma, hraní si na svatebčany, kteří se vkradou na cizí svatbu, návštěvy cikánských čtvrtí a tančení s jejich obyvateli, nocování pod sopkou... Nespala s nimi. Nechtěla se do ničeho nutit. I když jedna výjimka tu byla. Zahnala pár vzpomínek a opět se na něj zadívala. Měl rozčepířené vlasy, takový hejsek. Pil whisky, laphroaig, její oblíbenou. Mohla zamachrovat a říct, že pila pětadvacetiletou laphroig přímo v Laphroaigh, ale nechala si to pro sebe. Frajírek, přesně její typ. Sledovala jej a opět si začala představovat, zda by to zvládl. Zda by zvládl s ní na den utéct, prožít 24 hodin, 1440 minut, 86400 sekund naprosté svobody. A hlavně, zda by to ustál. Den ustojí, měl by. Jo, byl to její typ.

Všiml si toho, hrál si s krabičkou od sirek. "Ta show bude dobrá," prohodil. "Jo, věřím tomu." Usmál se a zase se zahleděl na krabičku. Lenka cítila, že by mohla pokračovat v rozhovoru, ale nešlo to. Nechtělo se jí. Nedokázala se tomu poddat. Bála se, aby se ji to opět nevymklo z ruky. Tak jak tehdy. Vybavila si, jak stála u Lickovy observatoře a byla více než šťastná. Vše dávalo tehdá smysl. Vše. Zase myšlenku zahnala a rozhodla se objednat si whisky. Měla ráda kouřové whisky a laphroigh taková je.

"Ok, kamarád mi zrovna píše, že budou dneska hrát s jeho kapelou v jednom klubu v North Hollywoodu. Tak co, přidá se někdo?" Osvětlovač byl dobrý týpek, nadšený ze všech a ze všeho. "Jo, já bych jela," bleskově zareagovala Silvia. Přidalo se ještě pár holek. Lenka byla zrovna zaposlouchaná do textu Hey Joe, který byl docela děsivý, když v tom ji probralo: "Pojeď." Podívala se na něj. Seděl naproti ní, bílé tričko na sobě, krabička od sirek ležela nehybně na stole. Kývla. Rozkazovací způsob, zbraň, kterou spousta chlapů ještě neobjevila. A přitom tak skvěle funguje. A tak jela.

Pokračování zde: Let - část II

Zrcadlo

Podívala se do zrcadla. Viděla tam krásnou, usměvavou ženu. "Jsi šťastná?" usmála se na sebe. Bylo ticho. "Jsi šťastná?" Žena v zrcadle na ni upřeně zírala. "Kdybys byla, tak s odpovědí neváháš. Co se děje? Vždyť víš, jak na to." Konečně obraz začal mluvit: "Ano, vím." "No vidíš. Tak v čem je problém?" "Teprve se učím." "Prosím? Vždyť to, co víš, je z Tvých vlastních zkušeností ne?" "Ano, ale i tak se stále učím." "Co se učíš?" "Být šťastná. Bez podmiňovacího způsobu." "Proboha, vždyť se podívej na svůj život, jak je krásný. A když přišel nějaký zádrhel, tak jsi jej vždy zvládla. Umíš ukázat cestu i ostatním. Tak co blbneš?" 

Obraz se změnil. Mladá holka si přepudrovala obličej a křikla: "Im coming, don´t worry." Vyběhla ze šatny a mířila k levému vstupu na pódium. Zastavila se u záchodu. To nemůže stihnout, to nemůže zvládnout, má tak málo času. Ale i tak to udělala. Vběhla do kabinky, strčila si prst hluboko do krku a vyzvracela, co v sobě ještě měla. Tentokrát neplakala, neměla čas přemýšlet nad tím, že si opět ubližuje, už si zvykla. Rychle si opláchla ruce a ještě než vstoupila s ostatními na pódium, utřela si přeci jenom pravý koutek oka. Byla zase napuchlá, díky bohu, že si toho ještě nikdo nevšimnul. 

"Proč?" Ticho. Žena v zrcadle se už neusmívala, trápilo jí to. "Proč jsi to dělala? Chtěla sis ublížit?" "Ne." "Tak proč?" "Potřebovala jsem to dát ven. Přejídala jsem se." "Sakra proč?" Bylo ticho. Styděla si to přiznat. "Mluv se mnou! Proč?" "Bylo mi smutno," hlesla. "Smutno? Jak to?" Bylo opět ticho. "Vždyť máš tolik přátel, co Tě mají rádi. Proč jsi jim nic neřekla?" "Nechtěla jsem je obtěžovat." "Vždyť by Ti pomohli už tím, že bys jim o tom pověděla."

Obraz se opět změnil. Na zemi ležela vzlykající dívka. V pravé ruce držela hromadu prášků. Levou rukou tiskla pravé zápěstí k zemi. Nechtěla udělat to, k čemu ji nějaký hlas vzadu sváděl. Neudělala by to. Ona přeci ne. I tak měla co dělat, aby pravá ruka nevyhrála. Měla opět deprese. Moc dobře si uvědomovala, co se děje. Tentokrát se ale situace vyhrotila špatným směrem. Potřebovala pomoc. Doplazila se ke konferenčnímu stolku, na kterém byl hrozný nepořádek. Viděla telefon. Sedla si na pravou ruku a levou rychle vytočila číslo. Číslo v té době nejbližšího člověka. "Ahoj. Copak se děje?" ozval se veselý hlas. Všechno mu řekla. "Neblbni prosím Tě. Nezveličuješ to?" "Prosím Tě přijeď." "Uklidni se, jdi si lehnout a ráno bude dobře." "Prosím Tě, přijeď. Prosím," naléhala. "Hele, fakt teď nemůžu. To bude dobré, neboj, zítra si promluvíme jo?" A zavěsil... Nikdy v životě se necítila tak sama. Nejbližší člověk, kterému plně věřila, kterému se odhodlala o svém problému říct, ji chytl za hlavu a ponořil ještě hlouběji pod vodu.

"Cos tehdy udělala?" Žena v zrcadle byla strhaná. "Uvědomila jsem si, že jsem na to sama. Na všechno." "A pak?" "Odhodila jsem je z ruky. Zvláštně zacinkaly. V tom přítmí vypadaly jak malé mimozemské domečky. Hotové město na Měsíci." Na chvíli bylo opět ticho. "Proč?" "Co proč?" "Proč se tohle dělo?" "Já nevím." "Víš! Jen si to nechceš přiznat." "Já nevím, asi jsem nemocná." "Blbost! Moc dobře víš, že to tak není. Fyziologické reakce v těle jsou jen důsledkem našeho chování. Ne naopak! Víš to!" "Asi mi něco chybělo." "Samozřejmě, že ano. Co to bylo?" "Nevím." "Sakra víš, moc dobře to víš. Rozdáváš to na potkání, vidíš to v každém lístku. Je to základní princip, smysl, to, na čem vše stojí. Co to je?" "Nevím." "Víš!" "Proboha, už mě nech! Je to láska! Samozřejmě, že je to láska. Ano, chyběla mi, chybí mi. A asi proto jsem si to nahrazovala jinak." Žena v zrcadle se třásla. Ta před zrcadlem byla ale klidná. Dívala se na svůj obraz. Měla tu tmavovlasou holčinu ráda. Nejradši by ji obejmula, nejradši by ji se vším pomohla. Věděla ale, že si tím musí projít opravdu sama. "Nerozlišuj formy lásky. Kamarádská, rodičovská, láska k práci nebo partnerská. Láska je láska." "Ale partnerská je jiná." "Ne, nepleť si to. Mít partnera, se kterým vše sdílíš a podporujete se, je nádherné. Vše krásné se kolem kumuluje a proto je život o něco snažší. Člověk nemá strach." Opět se do zrcadla zadívala. "Každý tvor potřebuje lásku. Je to jak sluneční světlo. Ale tím, že láska nenabývá konkrétní formu, tak ji můžeš získat odkudkoliv. Co získat. Ona Ti je dávána. Automaticky, denně, bezpodmínečně." Žena v zrcadle nechápavě hleděla před sebe. "Co děláš, když je venku zataženo?" "Vzlétnu nad mraky." "Co děláš, když jsi na horách?" "Lítám mezi údolími." "Co děláš, když pozoruješ hvězdy?" "Vznáším se vesmírem." "Je kouzelné, jak nacházíš krásu všude kolem sebe. Ale ta je jen důsledkem něčeho mnohem důležitějšícho, co bys mohla najít. Všude kolem nás je totiž to, co Ti tak chybí, Leni. Podívej se..."

O mracích

Viděli jste už dnešní mraky? Jsou nádherné. Celou cestu na fakultu jsem na ně koukala. Je pravda, že pár lidí se také podívalo nahoru, ale asi jim vadil padající déšť, tak jen zakroutili hlavou a šli dál. Řeknete si: "Co na tom může být krásného? Šedá vrstva bez struktury a ještě k tomu leje!" A já na to: "Ale lidi! Viděli jste někdy tenhle typ mraků shora? Třeba z letadla, z vrcholu hory nebo raketoplánu (vy jste ještě neletěli raketoplánem?). To je podívaná!" 

On totiž stratus i nimbostratus shora vypadá jako moře. Moře, kterému čas plyne mnohem pomaleji než nám. Má dokonce vlnky, jejichž obrovská škála odstínů šedi určitě inspirovala k napsání uměle vytvořeného bestselleru. Je to opravdu nádhera. A my tady bzučíme, že zase prší. Ano, prší! Jupí! Každá z těch kapek vody vznikla kdysi hódně dávno (tu dobu si nepamatuje ani památný strom na rohu Veveří a Pekárenské, ani by si to nepamatoval chudák neokradený Tutanchamon, ani nejstarší Silnézadníkrátképřednísaurus, ba ani jádro Země). Částečky vody vznikly ještě dávno před vznikem Země, kdesi v molekulovém mračnu, na zrníčkách prachu, molekulka po molekulce. A z tohoto molekulového mračna, tvořeného především vodíkem, vznikla hvězda (ta, která vás dnes kvůli mrakům nezahřívá tolik jako obvykle a kterou lidstvo nazvalo, myslím, Slunce). Kolem této hvězdy spektrálního typu G2V se pár prachových částeček podrcalo a vznikly planety. A na jednu z nich, kterou jsme se odvážili nazývat naší, se takové množství vody, které dnes kolem sebe pozorujeme a ve kterém se tak rádi v Jugošce rochníme, dostalo až později. Voda na Zemi se vyskytuje díky meziplanetární hmotě; šutrům, co se prohánějí všude kolem. A jak? No to se několik mnohaliónů asteroidů rozhodlo spáchat kamikaze.

A od té doby se voda nachází v cyklu VVS (nejedná se o telenovelu Velmi vážné stahy), ale o: vypaří, vyprší, steče... Někdy i zmrzne. A tak to dělá stovky miliónů let. Ta má výdrž! A zrovna tato voda, která si tím vším prošla (od vzniku v mezihvězdném mračnu až po pády komet a asteroidů na Zemi) na nás prší. Paráda :)

Skvělá ukázka, bohužel autora fotky neznám. Ale povedla se mu!

Tento kontrast mi připomíná, jak v životě záleží na úhlu pohledu. Jsme zrovna na zemi, tak koukáme na mraky zespoda a mnoha lidem se ty mraky nelíbí. Ale stačí se dostat tak 5 km nad zem a hned je to jinak. A co kdyby to tak bylo i s lidmi? Koukáte se na člověka z jednoho úhlu a přijde vám úplně potrefený, hloupý, šílený (a vy stojíte, soudíte a říkáte si, jaký skvělý soudce jste. Vyznáte se totiž perfektně v sobě a tudíž i v ostatních, že?). Ale pak toho oného člověka vidíte, jak se třeba chová ke svému dítěti, přečtete si jeho báseň nebo si s ním dáte pivo. A ejhle, všechno je jinak. A někteří lidé nechtějí a nebo nemohou (třeba jim to jejich tělo nedovoluje) ukázat sami sebe z jiné stránky. A my stále zíráme jen a jen z jednoho úhlu pohledu a ani nás nenapadne si poodstoupit, popojít trošku kolem. 

A tak v lidech, ať jsou jakýkoliv (a mají na to právo, je to jejich život), bychom měli vidět jejich krásnou stránku. To, že občas nejde vidět, neznamená, že tam není :) A příště, až zas bude pršet, tak se odražte a vyleťte nahoru nad mraky. Je to nádhera. 

Kontrasty desetiletí

Jedu v autobuse, venku je šedo. Mraky jsou šedé, vzduch je šedý, ale čirý. V uších mi hraje akustická verze Shine on You Crazy Diamond. Hraje ji David Gilmour. Sám hraje a sám zpívá. Je to deset let. Deset let tančím. Zjistila jsem, že sny se plní. Někteří říkají, že jsem se změnila. Že to už není ta stejná Léňa. Bylo by to zvláštní, kdybych se někam neposunula. Je mi to jedno, ať si myslí kdo chce, co chce. Zajímají mě ty mraky. Před námi prší, je opravdu šedo. Vedle nás vysvítá naoranžovělá obloha. Stalo se něco za těch deset let? Jo. Dělala jsem to, co jsem v tu chvíli milovala, splnily se mi sny. Jako orientální tanečnice jsem se podívala všude možně po světě. Hazardovala jsem se zdravím, skončila jsem se zálibami a v posledních pár letech se k nim vrátila. Zjistila jsem, že štěstí není o úspěchu, ale o radosti, kterou prožíváte v přítomnosti. A tak jsem byla střídavě šťastná a nešťastná. 

Moc velký rozdíl mezi tou osmnáctiletou a dvaceti osmiletou Lenkou není. Poslouchá Floydy (zrovna ji v uších hraje akustická High Hopes), fascinuje ji vesmír, fotí, hraje na flétnu a tančí. Ale no tak. Nějaký rozdíl tu musí být. Jo! Věří, že vše je možné, nebojí se riskovat. I když nejbližším lidem to tak nepřijde, je ochotna se sebrat a odjet za nimi na druhou část planety, kdyby ji potřebovali. Osmnáctiletá Lenka ale byla schopna se bezhlavě zamilovat a snít. Když poslouchala hudbu, prožívala každou vteřinu, věděla, že může změnit svět, že dokáže naplno žít. A teď snad ne? Vždyť skotačí po celém světě, vždyť se ji splnily všechny sny! Jo, to je pravda a je to krásné, ale už se to stalo. Přítomnost je teď.

Je tu rozdíl. Dvaceti osmiletá Lenka nevěří v happy endy. Rozhodně ne v ty vztahové. Proč? Tak mladá a úspěšná holka, vždyť se to kolem ní jen musí hemžit. Co na to říct... Osmnáctiletá Lenka si myslela, že jednou stráví život s člověkem, se kterým si rozumí i beze slov. S člověkem, který ví, že potřebuje vypadnout ven a koukat na hvězdy. S člověkem, kterého dokáže podporovat ve všem, co si přeje, protože mu věří... O deset let starší Lenka ví, že lze prožít fascinující a nádherný život plný dobrodružství a krás sama. Ví ale, že když je po boku člověk, se kterým si rozumí beze slov, tak je vše mnohem intenzivnější, že spolu dokáží měnit svět. O deset let starší Lenka ví, že ne vždy je možné s takovým člověkem být. 

Kontraráno

Šla jsem po Veveří na fakultu, když v tom jsem do něčeho kopla. Bylo to zelené, vrásčité. Že by nějaký plod nebo zelenina? No jo, maclura pomifera, že mě to nenapadlo hned! Nicméně bylo naprosto jasné, co mi to připomíná. Struktura oné zelené polokoule byla nápadně podobná granulaci ve sluneční fotosféře. Že nevíte, co to je? No tak si to vygůglujte, internet si pomalu hraje na Boha, už začíná být všudypřítomný a všecko ví. Každopádně najednou máte na dosah Slunce. Jako by vyschlo, zezelenalo a spadlo mi přímo pod nohy. Stejná struktura čehosi, co roste na stromě a má velikost tak akorát velkého ženského ňadra, se nachází na Slunci... Člověk čučí do dálky, září tam hvězdy a nejradši by za nimi letěl, protože jsou tak jiné a krásné... Ale že tu má jednu hvězdu, která je s ním každý den, dodává mu vše, co potřebuje, tak toho si nevšimne. Nebo si na ni zvykne. Víte o čem mluvím? No opět a jedině o Slunci samozřejmě. A my se mu ještě bráníme. Brýle, krémy, slunečníky.. Chudák... A ono nám stále trpělivě a s láskou svítí na cestu, stále dodává energii rostlinkám, zahřívá nás... A tak si my (EGOcentrici: "Vše se točí kolem nás! I Slunce by mělo! GEOcentrismus na hrad!") obecně zvykáme, že ty nejdůležitější věci jsou věčně kolem nás a my je přehlížíme a slepě čumíme jinam. A ten malý zelený vrásčitý, a zároveň tak kouzelný, kus hmoty mi připomněl, jaké kontrasty nás obklopují a jaké si sami vytváříme.

Šla jsem dál a další kontrast pod nohama. Zafoukal vítr a kolem mě se vzneslo už první podzimní listí. O chvilku později se zdvihlo, se stejnou elegancí, hejno much z psího hovna. Jak podobný pohyb, přičemž muchy letěly samy za sebe, kdežto listí se nechalo nést větrem. Že by to ty mouchy někde bokem předtím nacvičovaly? Už je vidím! Mucha Lítámráda: "Holky, koukala jsem na listy ve větru a to je tak skvělá choreografie! Nacvičíme to taky!" Mucha Držímsepřizemi: "A co autorská práva?" Mucha Mámvšenaháku: "V poho, vOSA se teď zaměřila na kaluže. Prej kopírují jezera." Je zbytečné si nacvičovat, co dělat v některých situacích. Protože až příjdou, tak nejpřirozenější je nechat se nést. Neřešit a jít... 

Takže jsem neřešila a šla. Procházela jsem botanickou zahradou a klasicky natátla ruku a dotýkala se listů. Občas to píchlo, občas pohladilo, občas zastudělo a občas jsem hmátla vedle. Došla jsem k tisu, který je jedovatý. Byl temně zelený s červenými, šťavnatými bobulkami. Tak jsem si jednu utrhla a snědla. Pecičku jsem odhodila do trávy, ať se třeba může zakořenit. Pomalu jsem došla do kanceláře, abych pokračovala ve výzkumu takových podobných, méně šťavnatých, bobulek ve vesmíru. Akorát jsou asi 100000000000000000000 krát větší, pecku tvoří hmotná a žhavá hvězda a obálku tvoří hodně žhavý plyn... Tak podobné a tak jiné. A v tom je ten svět krásný.