Whisky

Seděla jsem v baru kdesi v Dublinu, hrála Take me to the Church, měla být pouze zvukovou kulisou, ale popravdě v tu chvíli byla v každé části těla, v každém rohu místnosti, v každé ulici Dublinu... v celém světě. Mohl by to být pro někoho smutný pohled na téměř třicetiletou holku/ženu, která neví, co se bude dít za měsíc a popravdě ani nemá představu, co se zítřkem. Seděla jsem tam, kolem zářila všelijaká vánoční světélka a cítila jsem chlad při myšlence, že se nemám ke komu vracet. Ač to mrazilo, byl to příjemný pocit. Když se není ke komu vracet, o to víc to člověka láká pryč. Mohla by tak odeznít ta hluchota, která se v průběhu několika měsíců nade mnou rozprostřela. A to doslova. Sebrala jsem skleničku s whisky do ruky, usmála se na Terku, připily jsme si na svobodu. Terka se zásnubním prstýnkem na prstě, já s prázdnotou kdesi uvnitř. Jediné, co se zařezávalo a drápalo to vnitřní ticho, byla whisky a hlas zpěváka. Je potřeba mnohem víc, aby se rozpárala ta plachta, která vše dlouhodobě udusila. Dopila jsem whisky a vrátila se s přáteli na byt. V noci jsem v duchu zbaběle zašila těch pár roztržených míst. Jen ať žádné emoce nevylezou ven. Ať spí, ať mě nechají být. Další den v letadle jsem přišla částečně o sluch. Jak příhodné. Hluchota uvnitř i vně... Nebo je snad něco, co nechci slyšet?

Náplast

Pouhý týden. Celý týden. Rozzářil i prachem zanesené kouty. Takové koťátko to bylo. Na paži měl krásné tetování. Říkala mu námořník. Chtěl cestovat, ale neměl za co. On ji říkal beruško. Proč asi? Culil se po ránu, zatímco ona už pracovala. "Koblížku, pojď ke mě," švitořil z peřin. "Asi máš hlad, co?" smála se. Odložila laptop na stolek a skočila zpět k němu. Hořel jako kamínka. Pootevřel oko. "Proč nespíš? Je ráno, má se spát," našpulil rty. A tak jej kousla do spodního rtu. Úplně si o to říkal. "Tak ty už budeš od rána zlobit, jo?" Chytil ji za pravé zápěstí a překulil se na ni. Milovala jeho převahu... Když vycházel ze dveří, nechtěl pustit její dlaň. Znovu se k němu přitulila. Objal ji. "Jsi nádherná." Upravil jí rozcuchané vlasy, přitiskl své čelo na její. "Leničko, vím, že jsme se o tom ještě nebavili, ale asi tušíš." "Copak?" Trochu se vylekala, že předčasně uslyší ta dvě slova. "Mám ve Znojmě přítelkyni." Políbil ji špičku nosu. "Podle mě bys to měla vědět. Já jen, ať něco nedáváš na facebook, nerad bych, aby si něčeho beruška všimla. Tohle je takové naše malé tajemství," tvářil se jak malý kluk, co právě ukradl spolužákovi angličák. Nemohl se dočkat, až s ním bude potajnu závodit po chodbě. "Uvidíme se zítra, jo? Ať Ti dneska vyjde ten koncert. Pa pa." Škubla koutky ve snaze o úsměv.

Oceán. Pelikáni, jako noty, nesli se po lince pobřeží. Slunce bylo tak nízko, že i drobné vlnky házely majestátný stín. Měnil se tak rychle. Vedle ní stál muž. Usmíval se. Měl rád, když foukal vítr. Srdce jí bušilo zmatkem. Bože, to je on. Snílek, který dokáže najít okem neviditelné i v těch nejvzdálenějších místech. Muž, který byl vážený nejen mezi přáteli. Bylo mu to jedno. Nepotřeboval, aby jej někdo uctíval. Ona však ano. Tajně, ať si toho nevšimne. Prožívali spolu už několik měsíců naplno. Tvořili, snili, starali se jeden o druhého, ač stále opakoval, ať od toho nic do budoucna  neočekává. Jak kdyby ji vždy šlehnul kopřivou. Pálelo to, ale člověk si i na šlehance zvykne. Často mluvil o své ženě. Neustále analyzoval, co bylo v jejich vztahu špatně. Co vše zlého mu udělala. Jak ji vždy odpustil. Jak je rád, že už nejsou spolu. Jak moc ji chce zpátky. To vše říkal, i když měl tvář přitisknutou na Lenčiném bříšku. "Víš, Leni, já jsem nikdy neprožil nic tak krásného, jak s Tebou za těch několik dní, co jsi tady. Rád s Tebou všechno sdílím, víš to?" šeptal potichu. Hladila jej po vlasech a v duchu si zakazovala plakat. "Jen Ti nemůžu dát to, co si ode mne nejvíc přeješ. Nejde to. Promiň." A přesto ji začal líbat. Jako by se nic nedělo. Jako by ji před chvíli nevysál vzduch z plic. Chtělo se ji plakat, ale nesměla. Byla vděčna, že je tak blízko u něj, že se jej může dotýkat. Opět se milovali. Hlavu si podložil kytarou; ne nadarmo mu říkávala hipík. Užíval si všechen její pohyb, cítila to. Dívala se na něj shora, každou buňkou svého těla jej milovala. On se vznášel nad mraky, zatímco ona se kdesi uvnitř tříštila žalem. Jak trýznivě krásný okamžik to byl. Okamžik, kdy si poprvé uvědomila, čím popravdě je. Pouze náplast na ránu. A až se rána zahojí, náplast se strhne a zahodí. I to věděla, že přijde. A přesto pokračovala; další měsíce, kdy dávala vše, co mohla. Přece to zahojí ránu. Jeho ránu. A to za tu plánovanou bolest stojí. Hotový heroický čin. 

V ruce převalovala vltavín. Proti slunci se rozzářil do zelena. Měla radost, cítila se klidná, vyrovnaná. Žádné strasti, sloupnuta už byla. Přišel k ní, odpolední slunce bylo neúprosně ostré. "Podívej, co jsem našel u jednoho prodejce," podal ji do ruky obrovský kus přírodního sodalitu. Krásný minerál. Je ale běžně k dostání, tak jeho kouzlo málokdo vidí a oceňuje. Byl z toho modrého kusu prý neživé hmoty celý bez sebe. Sálalo z něj bezpečí. Všechny vztahy měl vyřešené. Dokázala s ním tvořit nové věci, radovat se z maličkostí. Navíc se za ním každá otáčela. Gentleman v každém ohledu. Andrea ji chytla za paži a zašeptala: "Proboha, toho nepouštěj, je skvělý." Lenka se pousmála. No jo, měla pravdu. Je dokonalý. Konečně nebyla náplastí ani na pudové touhy, ani na citová strádání. Ideální muž. Musí být lehké se do něj zamilovat. Tak proč jen jí to nejde? Musí se víc snažit. To se poddá, určitě. Musí. 

Na cestě zpět domů si všimla kluka opřeného o zeď. Cigareta mezi prsty, pravá noha pokrčená; asi mu nevadila stopa, kterou po sobě na zdi zanechá. Možná mu o to šlo. Znala jej teprve měsíc, i tak ji jeho rozcuch až moc přitahoval. "No ne, co Ty tu?" vyfouknul obřadně kouř. "Bydlím hnedka za rohem." "Nepůjdeš domů, ne? Náhodná setkání přece neexistují. Něco Ti ukážu." Nečekal na její odpověď a vydal se po schodech nahoru. Následovala bez odmlouvání. Došli až do horního patra. Půdní byt plný dřevěných trámů voněl po divné směsi vanilky a citrusů. "To jsou Tvé obrazy?" "Jo." "Wow, to je nádhera. Věděla jsem, že maluješ, ale takhle... Fakt krásné!" Vyndal si peněženku z kapsy, položil ji na umatlaný skleněný stolek. Přišel k ní blíž. "To je Tvá ex?" ukázala na obraz. "Co myslíš?" Zahleděla se na tu dlouhovlastou brunetu s hustým obočím. Tiše na Lenku zírala ze všech směrů. Byla na každém obraze. "To maluješ jenom ji?" Dělal, že neslyší. "Je Ti podobná, taky tanečnice." Samozřejmě. Z pod starých oken fučelo. V rohu zela kamna. Topí v nich někdy? Přišel k ní a bez okolků ji otočil k sobě. V prstech malířský štětec; držel jej jak tu cigaretu před pár minutami. Druhou rukou ji vyrhnul triko, aniž by se podíval. "Drž si jej." Poslechla. Kdo ví, co maloval. Kdo ví, jakou barvou. Všímala si pavučin mezi dřevěnými trámy. Umělec. Zvedl se a přitisknul se k ní. Nevadila mu obtisknutá barva na jeho světlé košili. Dlaní přejel po obličeji své jednorázové múzy, jak když sochař kontroluje své dílo. Držela pevně. Prsty ji vjel do vlasů a zakryl její tvář těmi černými žíněmi. Rozdělovaly scénu na několik desítek proužků. Sklopil bradu a pohledem ji připichoval k trámu. Zápasila v něm touha ji dovést do extáze a touha stisknout jí krk. Sledoval tu mlčící holku se sevřenými rty, zbožňoval ji a zároveň nenáviděl. Bolestně se jí to líbilo; přestože, anebo právě protože, vše kontrolovala tajemná bruneta z obrazů. A konečně vše začalo dávat smysl... 

Nikdo z ní náplast nedělal. Ona tou náplastí byla ze své vůle. Měla skrytou potřebu náplastí být. Už odjakživa. 

Vzpomínky se přířitily až moc rychle. Neměla ani čas zaregistrovat hořkost a znechucení, které s sebou přinesly. Její první teenagerská láska. Střecha penzionu kdesi v Chorvatsku, všichni z orchestru už spali. Ona a violoncellista se oddávali rádoby nevinným puberťáckým hrám. Pod otevřeným nebem, nad střechami ostatních tichých domů. "Leničko, stačí. Nepůjdeme dál." "Co? Proč?" "Víš, já bych se chtěl poprvé milovat až s někým, koho budu opravdu milovat. Ne s Tebou." ... Další vzpomínka. Zoufalý telefonát spisovatele, jehož múzou v té době byla. "Já Tě potřebuji. Chci Tě. Musím Tě mít. Aspoň na pár vteřin. Proboha Leni... Ty to nechápeš. Má žena mě dávno neinspiruje, já chci mít u sebe Tebe. Teď." Bylo ji z toho zle. 

Zadívala se na malíře. Zapletl ji štětec do vlasů, cítila pach barvy... Ona náplastí je. Byla tak stvořena. Máma se jednou přiznala, že ji původně nechtěla. Potřebovala ztišit tátovu náturu a tak se rozhodla mít s ním ještě jedno dítě. Ať se situace zklidní. Ať zalepí ty rány, které jí manžel vštěpoval. Ona náplastí jednoduše měla být od okamžiku, kdy se poprvé nadechla. Byl to důvod, proč přišla na svět... Tupě, s překvapením, že se předpokládaná úzkost nedostavila, setřela barvu z břicha a počala ji roztírat po obličeji toho bohéma. Není to ničí chyba, vybrala si sama.

Básníkům

potkala ty tři náhle,
opodál kamna stěží hřála,
každý přeci po letu prahne,
tu noc básníků múzou se stala.

Let - část V

Předchozí části: Let - část I, Let - část II, Let - část III a Let - část IV

Pomalu otevřela oči. Ještě spal. Vše kolem bylo obaleno v odstínech fialové a modré. Slunce muselo každou chvíli vyjít. Klidně oddechoval. Ráda by se jej dotkla a zároveň jej nechtěla probudit. Přitiskla se k němu blíže a pohledem se procházela po kopcích, které se před nimi rozkládaly... Moře. Zkamenělé moře. Tak po těchto vlnách v noci pluli. Bolela ji záda, ale byla za to kupodivu ráda. Ucítila, jak ji hladí po vlasech. Pomalu k němu otočila tvář. Oba se na sebe usmáli a nespustili ze sebe oči. Díval se na ni jinak než předchozí dny. Prohlížel si její tvář, brouzdal od hustých řas, přes pár vrásek u očí, až po kořínky jejich vlasů. Tak moc jej chtěla políbit, ale zároveň nenarušit ten jemný okamžik. Jemný v barvách, jemný v detailech. Ucítila teplo. Vycházelo Slunce. Posadila se, pokrčila nohy a zahleděla se na ten tichý východ. "Co je tedy smyslem?" zašeptal. Hlas měl hlubší, bylo to tím ránem. Podívala se na něj. "Říká se, že láska." "Co si myslíš Ty?" "Docela s tím souhlasím. Možná to je tou naší funkcí v těle vesmíru," usmála se. Její usměv jej fascinoval, bylo to na něm vidět. Koukala se na něj, unavená a rozcuchaná. Byla nádherná. Ten moment si zapamatoval. "A tím myslím lásku všeobecně," pokračovala. Skočil jí do řeči: "K lidem blízkým i těm vzdáleným, i k tomu, čemu se věnuješ." "A k sobě sama," dodala. "Co si myslíš Ty?" opět si k němu lehla, položila dlaň i obličej na jeho hrudník. Tělem ji projela elektrizující vlna. Natočil se k ní. "Mám na to úplně stejný pohled. Jedním slovem láska," bylo vidět, že jeho mužské ego trošku ztratilo balanc. I když to myslel vážně, těžko se mu to říkalo nahlas. "Lidé na ni zapomínají. Myslí si, že láska má jen určitou formu. A často ji považují pouze za tu partnerskou nebo k dětem." Na chvíli se odmlčel. Znovu si začal hrát s jejími vlasy. "Každý si zaslouží respekt. A příroda především." "Přesně tak. Lidé to docela ignorují. Je jim to potřeba připomínat," zlehka přikyvovala. "Třeba tím, že jim ukážeš, jak fascinující je noční obloha," mrknul na ni a pohledem dál cestoval po její tváři. "Nebo kolik krásy se schovává v jednom jediném obláčku," zašvitořila s úsměvem šestiletého dítěte. Jako kdyby poprvé dostalo jedničku do sešitku. Taková holčička to najednou byla. Chytila jej za ruku a pomalu zavřela oči. Znovu usnuli. 

Východ Slunce na Zabriskie Point, Death Valley, USA

Vrátili se k autu. Celou cestu obdivovali krajinu. Měnila barvy podle toho, jak vysoko nad obzorem se Slunce nacházelo. Když nastartovali, Lenka hrdě pronesla: "Mám hlad. Ale obrovský." "Tak v tom případě by to chtělo dobrou snídani." Dojeli do nedalekého podniku, který byl obklopen kempy. Číšnice byla neskutečně milá. Starší černoška se vším všudy, vypadala jak domácí, která chovala kocoura Toma. Lenka by se vůbec nedivila, kdyby kolem stolu proběhnul Jerry. "Tak co si dá náš páreček?" Lenka se uchichtla, on s úsměvem sklopil oči a opřel se o dřevěné opěradlo židle. "Já to vždycky poznám. Nechte mě hádat! Jste na líbánkách, že ano?" Lenka se na něj zazubila a zvedla levé obočí. Poté se podívala na číšnici. "Ano, přesně tak. Jsme konečně na líbánkách." On zareagoval velmi rychle. "A moc si je užíváme." "Tak v tom případě si zasloužíte tu nejlepší snídani." Objednali si a zanedlouho jim byla donesena typická americká snídaně. "No, já si jen tak říkám, jestli vy mě nešulíte. Kdepak máte prstýnky?" uculovala se číšnice šibalsky. Ještě by to chtělo vyčuhujícího Toma zpoza její sukně, pomyslela si Lenka. "Museli jsme si je nechat upravit. Vzali jsme se spontánně," perfektně to zakamufloval. "Takže se nekonala žádná velká svatba?" pronesla zklamaně. "Ne," s trochou lítostí špitla Lenka. "Chtěli jsme totiž ten okamžik prožít hlavně spolu." Oči jí v tu chíli zářily. "A kde jste se vzali?" "No..." Zrovna ji zavolali z kuchyně. "Vrátím se holubičky, vydržte." Lenka se k němu naklonila blíže. "Ve vesmíru." "Cože?" "Já bych se jednou chtěla vzít ve vesmíru." Překvapeně na ni koukal. Je pravda, že lety tam nahoru budou v brzké budoucnosti docela dostupné, ale i tak jej překvapila. "Myslím to vážně. Nebo alespoň někde nahoře. A to doslova, buď na vrcholku hory, nebo v balónu, nebo..." "Při skoku padákem." "Ha! To je nápad!" Celou snídani vymýšleli nejrůznější scénáře, od možnosti osídlení Měsíce, přes výrobu ideálního salátu, až po koncept krádeže vody ze Středozemního moře. Zůstali v Údolí smrti ještě několik hodin. Zajeli se podívat na Racetrack Playa. Místo, kde se kameny samy hýbou. Fotili a vymýšleli teorie, proč se ty kusy hornin samy od sebe derou pouští. Nechyběla ani selfie. "Live alive!" Snažili se ty balvany i posunout, ale nějací turisté na ně začali křičet. S naprostým klidem jim odvětili, že jsou z geologického ústavu a že provádí výzkum. Nejprve jim to turisti věřili, ale po chvíli se oba přestali opět kontrolovat a začali se burcovat v tom, zda dokáží kameny snožmo přeskočit. Turisti opět začali vyhrožovat, že zavolají správu parku, a tak se raději sebrali a odjeli.  

Vydali se opět na cestu. Slunce se už začalo chýlit k opačnému konci obzoru. "Kdy se vracíš do Holandska?" "Na konci prázdnin. Chystáš se tam taky někdy?" "Zatím jsem o tom neuvažovala, ale vedoucí by ráda, abych do Holandska jela na stáž." Otočil se na ni. "To by bylo moc fajn. Rád bych Tě viděl." Lenka se usmála. Krajina opět ubíhala. Cesta byla rovná, nikde nikdo. V hlavě ji zněla Can´t Get You Out of My Head od Tori Amos. Milovala tu předělávku. Měla v sobě obrovskou sílu. Kouzlo prchavého okamžiku, přesně takového, který oba zrovna prožívali. Přestože jeli rychle, měla pocit, že se čas natahuje. V duchu se zasmála myšlence speciální teorie relativity v praxi. Kopce zase měnily barvu. Oranžověly, zatímco modré nebe jim dodávalo na ostrosti. Podívala se na něj. Sluneční paprsky prostupovaly jeho řasami, zastavovaly se na jeho tváři a některé dopadaly i na její hruď. Vzduch byl nasákly oranžovým světlem. Ohlédl se na ni. Už nedokázala odolat. Nebe se potajnu barvilo, kopce se zakulatily, někde napravo se cosi zablesklo. Pomalu se přiblížila k jeho obličeji. Byla tak blízko, ale nedotkla se jej. Cítila, že dýchá rychleji. Vnímala jen tu nekonečnou blízkost. Políbila jej. Trošku váhavě, jako nesmělá otázka. On se nebránil, naopak. Políbil ji zpět. Začali se vášnivě líbat. Vše umocňovala rychlost, kterou se řítili po rovné cestě. Kéž by nikdy nekončila. Pravou rukou sjela podél jeho stehna ke koleni. Chtěla se dotýkat jeho tváře. Odepnula si pás a prsty mu vjela do vlasů. Nedokázala přestat a on také ne. Cítila každý detail. Sluneční paprsky přeskakující z tváře na tvář, každou buňku jeho těla, každý dotek. Obrovský proud energie procházel oběma, byli jen oni dva. Nic jiného. Měla pocit, že ji celý okamžik pohltil, úplně ji ohlušil. Ten zvuk byl hlasitější čím dál tím víc. Uvědomila si, že přichází zprava, když v tom zničeho nic utichnul. Vznesla se... Letěla... Tak moc si to přeci přála.  

Ležela na zemi. Představovala si, že opět lítá. Tentokrát mezi jednotlivými stébly trávy. Slunce už bylo nízko a všimla si, jak na její dlaň vrhá stín malá zelená rostlinka. Vypadala jako deštníček. Pohledem kroužila mezi květy drobných žlutých kytiček, tam všude se proplétala, tam všude létala. Kolem se leskly střepy, vypadaly jak zrcátka. Viděla svou levou paži, připadala ji cizí. Nechápala, proč necítí ta ostrá sklíčka. Ty kusy skla se třpytily jak rampouchy během mrazivého rána. Pozorovala okolí. Stonky květin, stébla, pár kamínků. Připomínaly ji ty balvany z Údolí smrti. Cítila, že těžkne. Z ničeho nic začala během svého letu narážet do stonků neznámých květin. Nedokázala to ovládnout. Stín na její dlani se prodloužil a ztratil tvar. Slunce už téměř zapadlo, paprsek se posunul dál. Chtěla se jej ještě na chvíli dotknout, ale už nedokázala pohnout ani prsty. Cítila chlad... Stěží dýchala... Zdálo se jí, že dýchá neskutečně nahlas. Vždyť ji někdo musí slyšet. Copak ji nikdo nevidí? Copak ji on nevidí? 

Ne. Byl v té chvíli několik kilometrů pryč. Nevnímal rychlost, nevnímal ostré slunce, nevnímal, jak mu buší srdce. Nedokázal myslet. V duchu slyšel jen dva zvuky. Kliknutí pásu a troubení. Kliknutí pásu a troubení. Kliknutí pásu. Kliknutí pásu... Tupě zíral před sebe a jel. Nevšimnul si, že mu průvan vráží jednu facku za druhou. Že má pořezanou levou paži, že se z auta stal vrak. Cosi v něm se sevřelo a nedovolovalo mu uvědomit si, co se stalo. Jel. Nevěděl kam. 

Po několika hodinách ji našli. Rozbušilo se jí srdce, když ucítila lidský dotek. Položili ji na nosítka a nesli k vrtulníku. Celou dobu hleděla upřeně jedním směrem, nedokázala otočit hlavu. Neviděla jej. Neviděla ani jeho auto. Nebyl tam... V ten okamžik ji tělem projela největší bolest, jakou do té doby kdy pocítila. Nedokázala myslet. Někdo na ni mluvil. Nezajímalo ji to. Vznesli se. Nic necítila, nevnímala... Stále doufala, že jej uvidí stát poblíž cesty. Nebyl tam... Ticho se zařezávalo hlouběji. Lékař, který na ni mluvil, vypadal ustaraně. Neslyšela jej. Nechtěla slyšet, jak říká, že to přežije... Stále doufala. Nebyl tam... Věděla, že ji to bude bolet ještě víc, až si vše plně uvědomí. Věděla, že to v ní udusí veškeré naděje, veškeré sny... I tak ale cítila, že mu odpouští. Přirozeně a bez výčitek... Upřeně hleděla před sebe. V dálce viděla kopce, mezi kterými se vlnily útlé cestičky. Byly polité čokoládou, nořily se do tmy... Odpustila mu. Zavřela oči. Letěla.

Let - část IV

Předchozí části: Let - část I, Let - část II a Let - část III

Jeli. Jeli rychle, měla rychlost ráda. "Kam jedeme?" "Upřímně? Nevím." Usmála se. To je přesně ono. Jet a nevědět kam. Kolikrát to už udělala a jak skvěle ji bylo. Konečně se cítila sama sebou. Podívala se na něj: "Co Tě fascinuje na hudbě?" Chvíli přemýšlel. "Ta obrovská škála toho, co můžeš sdělit. Někdo to umí namalovat, mě přijde přirozené to zahrát." "Jsou to docela intimní zpovědi co?" "Asi by to tak mělo být. My to tak máme, ale ne všichni to tak berou." "Jak to myslíš?" "No někteří se hudbou živí tak, že skládají jen podle toho, co se po nich chce slyšet." "Jasně. Asi je to tak v každém oboru." Skrčila si nohy a dala je na palubní desku. "Nemáš tady náhodou nějaké své cd?" "Hej, kéž by, mám je všechny doma." "Kde to je doma?" "V Holandsku." "Jéj, tam je nádherně!" "Tys tam byla?" "Jo jo, třikrát. Jednou jsem tam byla dokonce 5 týdnů. Úplně jsem se do té země zamilovala. Lidi jsou skvělí!" "Taky to tam mám rád. Škoda, že tam nejsou hory." "Tak na druhou stranu, pořád je to Evropa, všechno je blízko." "To je pravda. Ty chceš zůstat v Česku?" "Nevím. Kolem mě je spousta milých lidí, ale obecně ta česká mentalita je... No jak to popsat. Češi soudí ostatní, aniž by pořádně o nich něco věděli. Tak například. Jednou jsem táhla těžký kufr po náměstí, bylo asi osm ráno. Samozřejmě to hrkalo na těch dlažebních kostkách, ale musela jsem se dostat na nádraží. Nějaký pán, který šel naproti, po mě vyjel, co si o sobě myslím, dělat takový randál po ránu. A že kdo ví, odkud jdu, beztak jsem nějaká coura. Ano, měla jsem na tvářích ještě zbytky třpytek z předešlého dne, kdy jsem v tom městě vystupovala." "Cos mu řekla?" "Tak nejprve jsem jej pozdravila. A pak něco ve smyslu, že se velmi omlouvám, ale že musím stihnout ranní vlak, že mám kufr velmi těžký a není nikdo, kdo by mi s ním pomohl. A že určitě budu vděčná za jeho pomoc." Zasmál se: "Co on na to?" "Něco zamumlal a pokračoval v cestě. A to je jen malá ukázka. Češi by se nejradši jmenovali Vímevšeanavšeprávomáme." Zadívala se z okna a pak pokračovala: "Nebo když někdo něco provede, tak místo toho, aby se třeba omluvil nebo se dohodnul na řešení, tak hází špínu na ostatní. Klasika. Proboha! Vždyť se chovají jak burani!" Rozčílila se. Vždycky se tak rozohnila, když přemýšlela nad lidmi. "Tak samozřejmě ne všichni takoví jsou. Naopak si myslím, že v jádru jsou všichni moc fajn a milí, ale tak nějak zvláštně trpí komplexem zahnaného kohouta do rohu." "Co to je za komplex?" "No... to jsem si teď vymyslela," zasmála se. "Ale představ si rozkvokaného kohouta, co dělá, když je zahnán do rohu. No vyvádí jak pominutý. Kvoká, kykyryká, až z toho chudák pelichá. Místo toho, aby se na chvíli zastavil, zvedl zobák a dohodnul se na řešení." Podíval se na ni. "To je blbost," vybuchnul smíchy. 

Krajina se postupně měnila. Měnila se struktura okolních kopců. Předtím byly posety oválnými balvany, ležely tam jako kulaté oblázky z moře, akorát byly tak stokrát větší. Nyní byly kopce o něco špičatější, vypadaly, jako by po nich nedávno tekla voda. Lence to přípomínalo Údolí smrti, které už relativně dobře znala. Podle doby, jakou už jeli, by se dokonce o něj mohlo jednat. Milovala tu krajinu, byla dechberoucí a plná překvapení. Zastavili na kraji silnice a vystoupili z auta. Otevřený prostor, nekonečno. Mlčeli... Ve vzduchu se vznášelo tajemno. Tajemno, které přináší více otázek a to v rozměrech, ve kterých by člověka normálně nenapadlo uvažovat. Cítila stejné napětí, jako když poprvé uslyšela Echoes nebo Set the Controls for the Heart of the Sun. Postupně, jak se oči přizpůsobovaly na tmu, začali oba vnímat krajinu kolem sebe. Rovná plocha, ze které se tyčily vysoké kopce. Bylo jasno, ale foukal silný vítr. Přišel k ní a ukázal směrem dopředu. Před nimi se rozprostírala cesta, po které přijeli. Na jejím samotném konci, tam, kam až dohlédli, pokračovala jiná cesta. Nebeská. Mléčna dráha. Byl to fascinující pohled. Opět nový rozměr. Tam, kde se zdá, že cesta končí, tak se napojuje jiná. Jen je potřeba zvednou hlavu o něco výše. Fascinovaně se na něj podívala. Vnímala, že se usmívá. Byl to vzácný okamžik.

Aniž by promluvili, vydali se ke kopcům. Jen tak, bez ničeho. Co by přece potřebovali? Vítr byl silný, kontrast k čistému a nehybnému nebi. Nevnímali lidský svět, vnímali realitu. A tou byla ještě stále rozpálená země pod nohama, nekonečný prostor kolem nich, nad i pod nimi, ticho a zároveň hukot větru. Došli ke kopci a bez váhání, ve tmě, začali stoupat nahoru. V okolí se nenacházela snad jediná rostlinka, jen kameny. Měla pocit, že vidí jejich barvu. Možná si to vsugerovala, přeci jenom tu krajinu velmi dobře znala. Kolem se povalovaly červené, černé i zelené horniny. Šplhali stále vzhůru. Vystoupali až úplně nahoru. V ten okamžik zavál ještě silnější vichr. On ji bez váhaní chytil, aby neupadla. Před nimi se rozkládala okouzlující krajina. Drobné kopce, jeden na druhém. Některé byly pruhované, jiné se zdály být polité čokoládou. Opět se na sebe podívali. Tenhle pocit dlouho nezažila. Nikdy by ji nenapadlo, že by jej mohla někdy opět zažít. A přeci byl tu. Akce a reakce. Ještě před několika hodinami se v duchu rozloučila s člověkem, který pro ni byl ten jediný a pravý, ten, se kterým si rozumí beze slov. A najednou se dívala do tváře na první pohled neznámému člověku a zároveň věděla, že jej někde v hloubi moc dobře zná. Měl v sobě to, co se rozprotíralo přímo nad jejich hlavami. Spojovala je neviditelná nit, celá síť nitek, nemuseli nic říkat. Zhluboka se nadechla. Údolí smrti. Jak paradoxní. Byla živá a uvědomovala si to se vším všudy. V hlavě ji zněla Careful with that Axe Eugene. Chtěla poznat každý kout té tajemství plné krajiny. Rozběhli se dolů. Měla pocit, že letí. Tak ráda lítala. Jednotlivé kopce byly opravdu naskládány jeden na druhém, jen úzká cestička se mezi nimi vlnila. Mohla se těch jednotlivých kopců dotýkat. A taky to dělala. Pomalu se procházeli v tom pískovcovém bludišti. Chtěli se ztratit.

Kdo ví, jak dlouho šli. Oba dva ale stále zvedali hlavu vzhůru. Nebe bylo doslova hluboké. Lenka si lehla na jeden z kopců. On stál a stále se díval vzhůru. Poté si lehnul k ní. Promluvila. Spokojeně. "Ztratila jsem se." Pootočil k ní hlavu. Cítila, že na chvilku znervózněl. Možná to bylo tím, že to, co řekla: "Im lost," si mohl vyložit i jinak. V angličtině to má i osobnější význam. "Ve hvězdách," usmála se. "Ta obloha je tak jasná, že neumím najít snad jediné souhvězdí. A to je moc dobře." Položil hlavu zpět a zahleděl se do nebe. "Víš, líbilo se mi, co jsi říkala, když jsme plavali v moři. O těch hvězdách. Že vypadají samy, ale přitom jsou všechny spolu. Ty jsi astrofyzička, tak mě klidně oprav, ale je pravda, že takových galaxií, jako je naše, je několik set miliard ve vesmíru?" "Dalo by se říct, ano. A to ale mluvíme o vesmíru, který dokážeme pozorovat. Určitě bude mnohem větší." "To je prostě šílené. Každá z těch několika set miliard galaxií má několik, co já vím, set miliard hvězd a kolem každé se nacházejí planety? A to je jenom část vesmíru, který vidíme? Proč nevidíme ten zbytek?" "Protože ty vzdálenější části jsou tak hodně daleko, že světlo z nich k nám ještě nedoletělo." "Neskutečné." Byl oblohou přímo pohlcen. "Někdy si říkám, jestli nejsme jen takovými malými bakteriemi ve vesmíru, které mají plnit nějaký skrytý úkol," pokračoval. "Jak to myslíš?" "Vem si, jaké to je třeba pro nějaké bakterie, co má člověk ve střevech. Pro ně je celý vesmír naše tělo. Nemají šanci pochopit naše myšlení. Prostě nemají. Ale plní pro nás důležitou funkci. A jejich smyslem života je pouze žít." Lenku ta myšlenka fascinovala. "Myslíš tím, že bychom byli součástí nějakého mnohonásobně většího "těla", jehož myšlení nemáme šanci pochopit?" "A proč ne?" Lenka se zamyslela. Jako vědec chtěla odpovědět nějakou typickou, trapnou, frází o důkazech, ale on ji předběhnul. "Důkaz nedostaneš. Představ si, že bys těm svým bakteriím chtěla dát o sobě vědět. Vysvětlit jim smysl jejich života. Uměla bys to?" "Ne, protože by to nepochopily." "A stejně tak my nechápeme, co se to kolem nás děje a čeho jsme součástí." "Je to trochu děsivé, ale... Co když to tak je?" "Ok, teď mě napadla jedna věc. Co uděláš, když se Ti nějaké ty bakterie rozmnoží nebo začnou tropit neplechu?" "Tak asi nejrychleji zabere nějaký ten prášek." "Jo, přesně. A to je pro ně zásah vyšší moci." "Takže já jsem pro ně takový Bůh, co?" zasmála se Lenka. "No jasně! A vem si, na Zemi už byl v minulosti několikrát vyhuben život." "Jo, to si taky myslím. Země se jednou naštve a nechá bouchnout Yellowstone." "Kdo ví, čím je to řízeno." "Teď mě napadlo, že pokud bych já pro bakterie byla Bůh, nebo používejme raději slovo Vyšší princip, tak by ty bakterie mohly docela slušně věřit v panteismus. Nebo v mém těle tedy... leninismus," vybuchla smíchy. "No. To je taky možnost," smál se.

Hleděli na oblohu. V těhle momentech byla Lenka nejšťastnější. Neměla nic, nic ani nepotřebovala. Jen plula mezi hvězdami. Vždy ji zachvátil pocit naprosté pokory, uvědomovala si totiž, že leží na zemi, na planetě Zemi, a že se nachází na Sluncem neosvětlené polokouli. Proto hledí do vesmíru. Viděla Mléčnou dráhu, naši Galaxii pěkně z boku a ty ostatní hvězdy, co se nacházely kolem a neležely přímo v pásu, byly určitě mnohem blíže než většina z těch, co tvořila to rozcákané nebeské mléko. Vnímala celou Galaxii ve všech třech prostorových rozměrech, věděla, kde se nachází i další vzdálené galaxie... Síť. Obrovská síť... Cítila, jak Slunce osvětluje Zemi kdesi za jejími zády. Celé tělo ji zaplavila hluboká pokora. Přestože země hřála, vítr odebíral teplo a tudíž ji byla zima. Lehla si k němu blíže. Obejmul ji kolem ramen a ona položila svou hlavu na jeho hruď. Dívali se spolu na vzdálené světy. Někde uprostřed pouště mezi kopci... Vítr je kolébal. Měli pocit, že stačí málo a odtrhnou se od země a poletí vstříc otevřenému nebi. A taky to tak bylo.  

Zabriskie Point, Death Valley, USA, duben 2014

Poslední část zde: Let - část V

Cestou na letiště

Jedu směrem do Prahy, na letiště, směr Lisabon. Minule tam bylo překrásně... Konečně zase svítí slunce, všechno se hned zdá být krásnější. Projeli jsme kolem pána, který zřejmě asfaltoval kus cesty. Odpočíval opřený o obrubník. Za ním se rozprostíralo jezero, lemované vrbami. Nádherná scenérie. Člověk si až říká, zda vnější svět není jen obrazem toho vnitřního.. Možná to funguje oběma směry... určitě ano, protože ještě před pár dny bylo venku fakt škaredě. Na obloze se opět prohánějí mraky. Pár kouzelných altocumulů lenticularis a několik desítek rychle se pohybujících stratokumulů. Nevíte, jak vypadá stratocumulus? Tak si tedy představte, že utrhnete kousek vaty. No tak takhle. Venku musí být větrno, protože se pohybují dost rychle. Že by závodili? Jakpak se vlastně jmenují? Stratokumulus je jasný. A dál? Hm... Stratocumulus proudus.. nebo... Stratocumulus vichrus. Jasně, bude to vichrus... I když, ve jméně se má odrážet pouze tvar, ne to, že uhání po nebi jak krocan za červenou sukní. Nebo libovolný chlap za libovolnou sukní..  V tom případě by se ten mrak měl nazývat stratocumulus vatus. Jo jo, mám to. Vatus to je! Tak jo... A ten malý za ním? To bude určitě cumulus beranus a tamty obláčky vpravo, na druhé hodině od něj, budou cirrocumulus náhrdelníkus. No jo, co na to říct. Jsem dobrá. Mám v tom jasno :)

Ukázka - Stratocumulus vatus ;) Úplně jak na D1! Death Valley, USA

Let - část III

Předchozí části: Let - část I a Let - část II

Chvíli si ještě povídali, pak se odebrali zpět do klubu. Někdo tam hrál na kytaru. To snad ne. Lenka byla zmatená. Snaží se na ni udělat dojem? Byl to on, kdo na ni hrál. A hrál dobře. Lenka věděla, že další tajnou zbraní, kromě rozkazovacího způsobu, je kytara v chlapské ruce. Sundal ji a vrátil Martinovi. Řekl něco ve smyslu, že je dobrá, ať si ji klidně koupí. Přišel k Lence. Zadívala se na něj. Tmavší vlasy mu padaly do obličeje. Nechtěla se zamilovat. Věděla, že to nemá smysl. Nemá to smysl do budoucna. Už dlouho věděla, že velmi těžko najde partnera. Nedokázala být s někým, kdo neměl stejný pohled na život. Chtěla cestovat a předávat lidem cokoliv, co mohla. Tanec, astronomii, nadšení z života. Bylo velmi těžké takového člověka najít, který by s ní sdílel stejný sen. Tak se smířila s tím, že bude sama. O to víc si toho byla vědoma poslední rok. Jednou už takového člověka vedle sebe měla... Jak zvláštní slovo. "Měla." Nikoho nikdy nevlastnila a ani nechtěla. Nikdy by mu v ničem nebránila. A proto ten minulý čas. Měla... A tak přestala věřit na happy endy. Slýchávala: "Jsi mladá, on se někdo najde. Někdo lepší." Kecy. Jsou to bláboly.

Dívala se na něho. Nedokázala se v něm vyznat. Cítila se s ním hezky, přestože jej neznala. Nevěděla, jestli on se chce s ní jenom vyspat nebo jestli je mu vše jedno a prostě jen jedná přirozeně. Nevěděla to. "Nad čím přemýšlíš?" "Nad Tebou." Překvapeně zvednul obočí. "Raději nade mnou nepřemýšlej." "Prý studuješ meteorologii." "Jo jo, je to skvělá věc. Asi sis všimla těch fotek mraků." "Tohle ale není součástí tvého výzkumu, že?" "Ne, mraky miluju, tak si je fotím. Nefotíš si snad noční nebe?" "Fotím." "Tak vidíš." Jak může vědět, že jsem astrofyzička? Vždyť u toho předchozího hovoru nebyl.

Za dva dny se konala show. Lenka si uvědomovala, že je to nejkrásnější období v jejím životě. A ještě k tomu je obklopena přáteli. Po show se samozřejmě v mžiku rozjela afterpárty. Neočekávala od toho nic. On tam byl pochopitelně taky a Lenku neskutečně přitahoval. Byl si sám sebou jistý, ta černá košile mu neskutečně sekla, i když... černá košile sluší snad všem chlapům. Začínalo to v ní vřít. Opíral se o zeď a bavil se s nějakým mužem. Nemohla z něj spustit oči. Stála před ním, ve své sukýnce, nátělníku a košili uvázané pod prsa. Věděla, že tu noc něco podniknou. Přála si to. Ukončil hovor a přišel k ní. "Pojeďme pryč." Překvapilo ji, že s tím začal on. Vždy to byla ona, která přicházela s nápadem utéct. Kývla. Nikdo si nevšimnul, že odcházejí. Najednou cítila, že po dvou týdnech, měsících, po roce, bude opět volná. Bude lítat. Cítila, že konečně přichází ta chvíle, kdy nechá jednu část svého života odejít. 

Celou cestu se vášnivě bavili o hudbě. Ten borec byl neskutečný! Nejenže měl doktorát z meteorologie, ale v domácím Holandsku hrál ve dvou kapelách, několikrát s nimi zpívala dokonce i její milovaná Anneke! O víkendech vystupoval nebo zvučil. A občas i fotil, nejen mraky. Byl fascinující. Lenka mohla na něj vytáhnout svou škálu činností, ale nechtělo se jí. K čemu? "Díval jsem se na Tvé fotografické stránky." "Cože?" "Na svých tanečních webovkách máš přece odkaz i na svou foto stránku. Fakt krásné fotky, máš pro to cit." "No, nevím, nevím, technicky je tam spousta nedostatků." "To máš jedno, Gilmour taky nezahrál ty nejtěžší věci a jak jsou jeho sóla silná." "Jo, naprosto souhlasím. Třeba jeho sólo v Sorrow na koncertním Pulse. Je skvělé. No a samozřejmě Comfortably Numb..." "Orgasmus, co?" "Absolutní." 

Dojeli k moři. Na pláži nikdo nebyl, všude kolem pouze tma a létem zahřátý vzduch. Stáli tam, dva v podstatě neznámí lidé a usmívali se. Podívala se na něj. Vítr ji strhnul vlasy do obličeje. On je pomalu rukou odkryl. Lenka se jen usmívala, věděla, že to udělá. Znala se, opět tu byl ten pocit, kdy musí udělat něco neočekávaného. A zrovna s ním by to bylo fajn. Kéž to vše ale nechá plynout tak, jak má. Podívala se zpět na moře. Rozvázala si uzel na košili. Ohlédla se na něj, on se jen pousmál. Během chvilky byli polonazí. Nechtěla se svlékat úplně, on očividně taky ne. Oba vběhli do moře, ona pištěla, ráda si zakřičela, když mohla. Moře bylo chladnější, ale i tak se do něj vrhli. Plavali do černoty. Celou dobu se smáli, užívali si ten moment plný nečekaného. Existovala jen přítomnost, nic víc. Zastavila se, zvedla ruce a vzhlédla k nočnímu nebi. Cítila se šťastná. "To je nádhera! Hvězdy, tak mě tu holky opět máte," křičela ve svém rodném jazyce. On se jen tázavě a s úsměvem na ni díval. Dlaněmi čechral vodu. Otočila se na něj, přišla blíž a řekla: "Víš co je překrásné?" "Co?" "Svět!" rozmáchla rukama. "Podívej se nahoru! Každá z těch hvězd se jeví tak sama, ale není! Všechny tvoří obrovský komplex, galaxii. Jsou jak molekuly vody." Do dlaně nabrala vodu. "Vidíš, hromada molekul vody, kolik jich tam tak asi může být?" Zvedla paži a nechala vodu stéct po své dlani, předloktí, až k hrudníku. Zlehka se ponořila a vytáhla písek. Držela jej ve své malé pěstičce. Směs písku a vody ji protékala skrz prsty, líbilo se jí to.  "Vidíš, jednotlivá zrnka jsou... vlastně nevidíš, je tma. Dej mi ruku." Vložila mu písek do dlaně. "Cítíš? Tolik zrníček." Prstem roztírala písek po jeho dlani. "Cítíš každé z nich. Jedno zrníčko je křemen, druhé třeba živec, jiné zase něco jiného. Ale tvoří jeden velký komplex. Jsou jak lidi. Ne. My jsme jak zrnka písku. Jak hvězdy. Sami a přitom jsme všichni spolu." Nechala se opět unést. V ten moment to nevadilo. Lidé ji říkali, že občas moc mluví a vypadá jak blázen. Bylo ji to šumák. Ať si každý myslí, co chce. Je šťastná. Ciao lidi. Podívala se na něj, měl mokré vlasy. Odrazila se a skočila po zádech do vody. Vznášela se v oceánu. Viděla Mléčnou dráhu. Měla pocit, že ji každá z těch molekul vody drží, jako kdyby byla na rockovém koncertě. Cítila tu škálu, to obrovské spektrum rozměrů světa. Od nejmenších částeček, které ji samotnou tvoří, až po ty největší, jejichž je součástí.

Po chvíli se vrátili. Mokří doklopýtali na pláž. Smáli se, ani nevěděli čemu. "Aaaa, tak to bylo něco. Ty jo, hlavně se musíme obléct do suchého." Měl pravdu, takhle nemohli zůstat. Lenka byla z vody ještě zadýchaná a příjemně unavená. Najednou ji pláž připomněla Santa Barbaru. Úsměv se na chvíli vytratil. "Půjdu se převléct do auta." "Jasně, já se obleču tady," zkusila se pousmát, zatímco on už mířil k autu. Do hlavy se ji opět vkradly vzpomínky. Jízda po Golden Gate Bridge, směr Lickova observatoř, na pozadí With or Without You. Jak ironické... Začala přešlapovat na místě. Byla zmatená. Proč jen se ji vše připomnělo? Sundala si mokré kalhotky a oblékla se do suchého oblečení. Stála zády k moři. Ohlédla se. Byl tam. Stál před ní tak, jak jej viděla naposledy. Muž, který ji před více než rokem ukázal, jak fascinující život ve dvou může být, muž, který kdyby ji zavolal, že změnil názor, tak by všeho nechala a nasedla na první letadlo. Muž, se kterým se ze čtverců stávaly krychle, z kruhů podstavy různorodých předmětů. Vše s ním získávalo nový rozměr. Stál tam, díval se na ni. Byl nádherný. Věděla, že už je na čase jej nechat jít. V ten okamžik, kdy stála sama na pláži, jej viděla zcela živě. Vrhkly ji do očí slzy. Chtěla jej obejmout, tak moc... Na chvíli si představila, že oba zvedli hlavu a počítali letadla na nočním nebi. Usmál se na ni. Bože, co by za to dala, aby s ním mohla být... Vždyť ho znala. Věděla na co myslí, věděla, co mu udělá radost, znala jeho tělo. Představa, že už jej nikdy neuvidí, ji ničila. Už rok. Věděla, že se musí od něj odstřihnout. Jako když malé dítě pustí z ručky nafukovací balónek. Taky pláče a natahuje se pro něj. Ale balónek letí. Potřebuje letět... Pomalu začala couvat. Stál tam, stále se usmíval, bylo tak těžké od něj odejít, ale musela. Když on odešel, musí i ona. Couvala a v duchu se s ním loučila. Tolikrát se o to snažila, ale nikdy se jí to nepovedlo. Dnes ano. Proto i tolik plakala, uvědomovala si zároveň nekonečnou tíhu i budoucí lehkost konce. Odcházela z pláže, nedýchala, jen ji tekly slzy. Sedla do auta, bylo ticho. Vyrazili. Čím více se od pláže vzdalovali, tím klidnější byla. Cítila, jak je od něj dál a dál. "Jsi v pohodě?" "Ano. Jsem." Vyjeli na dálnici, otevřela okno. Vzduch ji hladil po tváři, voněl. Dýchalo se jí lépe. Byla volná.  

Pokračování zde: Let - část IV