neděle 15. listopadu 2015

Temná komora a velký třesk

Černobílo. Přítmí. Klid, pokoj, místnost. Tu a tam ji protkávaly pentle světla, zlehka se vlnily nad podlahou a zpomalovaly čas. Přestože by člověk řekl, že vidí vzdálené zdi, zdál se ten pokojný pokoj nekonečný. A stejně tak i provaz, který se táhnul přes celou místnost. Visely na něm fotografie, čerstvě vytažené z ustalovače, jedna vedle druhé. Na každé se zračil stejný výjev - modré nebe a huňaté mraky. Bádavý pozorovatel by si ale všimnul, že obrázky jsou přeci jenom rozdílné! Tvary oblaků se nepatrně, řekla bych téměř nepostřehnutelně, obrázek od obrázku, lišily. A tak na šňůře viselo nekonečné množství fotek zachycující modré nebe s rozčepýřenými chomáčky mraků, hrajícími všemi odstíny šedomodré a napodobujícími tvary známých i neznámých hor.

Vše se zdálo být věčné, pentle světla se splétaly a rozplétaly, a z povzdálí se linuly neznámé hlasy. Snad někoho, něčeho, nebo třeba i ničeho. Když v tom se kdesi znenadání pootevřelo okno, dosud zdánlivě nehybný vzduch poskočil a na kratinký okamžik slepil dvě fotografie k sobě. V tu chvíli se začala v místě dotyku šířit skvrnka, nečekanou rychlostí se rozepnula a během chvilky zaujala překvapivě velkou oblast. Uvnitř skvrny začaly vznikat drobounké sraženinky, které se dále spojovaly ve větší sítě a jadérka, zatímco se samotná skvrnka, nyní už mnohonásobně pomaleji, dále rozpínala.

Bylo nadevše jasné, že se obě fotografie zničily. Vzájemný dotek totiž způsobil vznik jakési prazvláštní skvrnky a reakcí, jejichž zpětný chod nešel nastolit. S tlukoucím srdcem vše pozorovalo chundelaté kotě. Nevědělo, jak situaci zachránit a proč v tom klidném dni se děje něco tak překotného. Rozhodlo se utéci zpět, odkud se před malým okamžikem přikradlo. Mňouklo, neslyšně se protáhlo škvírou v okně a zmizelo. Nový závan větru nadzvedl jednu poškozenou fotografii a poněkud starostlivě je odvál pryč. Přestože si skvrnka žila vlastním, rozpínajícím se životem, dopadla po chvíli do mísy s rozpouštědem. Tak, jak když se člověk lekne a rychle se nadechne, tak rychle se skvrnka rozepnula a zmizela. A s ní všechny sraženiny, jejich sítě a jadérka. Byl opět klid, pokoj a v místnosti se dále spřádaly světelné pentličky. Na šňůře viselo nekonečné množství fotek.

A přestože se celá událost odehrála tak rychle, pro skvrnku a její sraženinky se jednalo o celý život. Nečekaný vznik, rychlá inflace, klidné rozpínání a následné věčné rozepnutí. To byla panečku náhoda, že? Tak si tu naši živoucí náhodu, milé sraženinky, pořádně a dosyta užijme.

Velký třesk jako dotyk dvou paralelních bran v multiversu. Převzato z Scientific American.

Žádné komentáře:

Okomentovat